|
 I. Evoluce &ndash/..."Historie vzniku člověka je opičí divadlo. Je to detektivka s tisíci otevřenými otázkami a tisíci pseudologickými odpověďmi." Erich von Daniken. Podle mnohých vědců je historie vývoje člověka na naší planetě naprosto jasná. Biologové tvrdí, že vývoj všech druhů živočichů probíhal postupně. Tradiční věda, tak jak ji známe, je ochotná jen v maličkém procentu pochybovat o tom, že by tomu mohlo být jinak. Přesto se podle nejnovějších poznatků tato po mnoho desetiletí zcela neotřesitelná teorie začíná jevit jako jeden velký podvod.
Otázka, odkud vlastně člověk pochází a jakou cestou vznikl, se dnes ukazuje jako dosud nedostatečně zodpovězená. V temné prehistorii probleskují jen minimální náznaky, které ale zatím nelze uspokojivě spojit v jeden souvislý celek. Podle britského přírodovědce a zakladatele evoluční teorie neboli nauky o původu lidstva Charlese Darwina (1809-1882), který vydal v Londýně roku 1859 své dílo s názvem "O původu druhů cestou přírodního výběru", příroda prý prostě a jednoduše experimentovala tak dlouho až se, po mnoha a mnoha namáhavých přechodech od jednoho živočišného nedokonalého druhu k dokonalejšímu, který se dokázal nejlépe přizpůsobit prostředí, podařilo jakousi souhrou šťastných náhod dojít až k naprosto dokonalému stvoření, zvanému Homo sapiens sapiens – tedy k člověku. Přestože totéž tvrdí dokonce i slavná Encyklopedia Britannica, kde se můžeme dočíst, že: "O faktu evoluce nemůže být nejmenších pochyb," má toto tvrzení hned několik očividných slabin. Například mezi dosud nalezenými pozůstatky tvorů z doby před miliony let chybí velmi často spojovací mezičlánky. Darwinova 150 let stará hypotéza uvádí, že se například obojživelníci postupně vyvinuli z ryb, což trvalo mnoho milionů let. Dosud se však nenašel žádný zkamenělý mezičlánek, jehož vzhled by nasvědčoval tomu, že opravdu tvoří přechod mezi rybami a obojživelníky. Možná právě proto, že žádné takové mezičlánky prostě neexistují! Celá evoluční teorie vychází tedy z toho, že přežívali jen nejdokonalejší a nejlépe přizpůsobení jedinci a příroda sama uskutečnila přirozený výběr. Pravdou ale je, že v Darwinově době ještě nebyly biochemie, genetika a další přírodní vědy na takové úrovni, aby tehdejší vědci mohli vědět, jak složitá vlastně je buňka. Každá buňka má totiž tak dokonale propracované ústrojí a funkce, že není možné, aby toto vše mohlo vzniknout jen nějakým náhodným uspořádáním, díky čemuž se možnost náhodné mutace rovná nule. To vyjádřil asi nejlépe uznávaný biolog profesor Conklin, když řekl: "Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je naprosto stejná, jako že dokonalý slovník vznikl explozí v tiskárně!" Toto vtipné tvrzení se ukázalo jako velice pravdivé v roce 2006, kdy byl objeven týmem odborníků vedených Davidem Hausslerem z Univerzity of California v Santa Cruz v USA naprosto výjimečný gen pojmenovaný HAR- l. Pomocí speciálního počítačového programu, jenž se postupně probíral zhruba 15 miliony změnami, které se v lidské DNA odehrály od doby, kdy na Zemi žil společný předek lidí a šimpanzů, se podařilo objevit celkem 49 oblastí, kde pozvolná evoluce lidského genomu náhle neskutečně zrychlila a to právě dalo tomuto zvláštnímu genu název HAR -1, " human accelerated region"- neboli "lidská urychlená oblast." Tento gen hraje zcela zásadní roli, protože nás odlišuje od ostatních živých tvorů a má také hlavní podíl na pokročilém vývoji našeho mozku. Gen HAR- 1 je tak složitá molekula DNA, že je – a to i podle těch nejstřízlivějších výpočtů vědců - naprosto nepravděpodobné, že by mohla být během 6 miliard let vytvořena nějakou přirozenou cestou. Změna tohoto jediného genu znamenala obrovský skok ve vývoji lidstva. Otázkou je, kde se asi tedy vzal v naší DNA gen HAR -1? Pokud se nevyvinul náhodou, což je skoro vyloučené, byl snad vytvořen uměle? DNA je zaznamenávací nosič informací, a protože v naší DNA je pravděpodobně zakodována i informace o tom, zda bylo s naší DNA někdy manipulováno, máme možnost dozvědět se, jak to všechno bylo doopravdy. Podle teorií některých odborníků, jako byl například nositel Nobelovy ceny a spoluobjevitel struktury DNA Francis Crick (1916-2004), nemohl totiž tento naprosto unikátní gen dokonce ani vzniknout na Zemi. Mají pravdu? Mohl by opravdu počátek naší slavné evoluce ležet někde v hlubinách vesmíru? Sám Darwin jednou připustil, že pokud se prokáže, že nějaký orgán nebo organela nevznikla řadou malých změn či náhodně, jeho teorie byla mylná.
|
|
Lebky z křišťálu a odkaz věků. V roce 1927 prováděl ve Střední Americe a v Britském Hondurasu vykopávky Frederik Mitchell- Hedges, kterému přezdívali všichni Mike. Během expedice do Lubaantumu, sídla dávného kmene Mayů, kopal během sedmi let se svými spolupracovníky na nalezišti, kde doufal nalézt pozůstatky této závojem tajemství dosud obestřené mayské civilizace. Jednoho dne si šimla jeho adoptivní dcera Anna Mitchell – Hedgesová, že se dole v hloubce něco zalesklo. Původně si myslela, že uviděla světlo, pocházející z baterky. Ale kde by se tam vzala baterka? Otec ji proto uvázal kolem pasu provaz a spustil ji dolů, aby prozkoumala původ onoho tajemného světla. Všichni okolo strnuli překvapením. To, co se lesklo mezi kameny, byla totiž horní část křišťálové lebky. Měřila na výšku přesně 3 centimetrů, na výšku taktéž a její délka činila 18 centimetrů. O tři měsíce později byly nalezeny ještě spodní čelisti. Čirou náhodou je objevili právě v den jejích 17. narozenin. V lebce však jako by bylo něco zlověstného. Sám Mitchell- Hedges přezdíval své lebce Skull of Doom, Lebka prokletí nebo Lebka osudu a popisoval ji jako ztělesnění všeho zla. Možná právě proto je Lebka osudu uložena od roku 1974 jako dar Mitchel- Hedgesovy dcery v Muzeu amerických indiánů v New Yorku. Zde se jí zabýval šest let vynikající muzejní restaurátor a odborník na křišťál Frank Dorland, který byl fascinován jejím dokonalým provedením. Objevil, že lebka je dokonalá i po anatomické stránce-stejně jako u člověka je dolní čelist pohyblivá a je uložená kloubními hlavicemi v kloubních jamkách. Předlohou k ní byla lebka ženy. Hedges, stejně jako ostatní vědci po něm, vyjádřil domněnku, že sloužila zřejmě při náboženských obřadech ke koncentraci kněží. Ti mohli touto cestou zaslat kletbu způsobující smrt na dálku na své nepřátele. Díky těmto všem unikátním vlastnostem se z ní stala jedna z nejzáhadnějších artefaktů současné vědy. Jeden z vědců, který tuto lebku zkoumal, se vyjádřil takto: "Ta zatracená věc by vlastně neměla vůbec existovat!" Frank Dorland zase prohlásil, že lebka při bližším pozorování, které prováděl: "Někdy měnila barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůní a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou několik minut ji obklopovala svatozář!" Mimoto bylo dokázáno, že díky schopnostem odrážet a lomit světlo mohl z lebky za určitých okolností a pokud ji také mayský kněz podržel v určitém úhlu, vyšlehnout až neuvěřitelně silný a omračující plamen ohně. Později byly nalezeny ještě další lebky. Když byly podrobeny vědeckému zkoumání, odborníci zjistili, že byly vytvořeny stejně jako Lebka zkázy z jediného kusu přírodního křišťálu, vážícího 5 kilogramů. Křišťál má podle Mohsovy stupnice tvrdost 7. Znamená to tedy, že ho lze opracovávat jen ještě daleko tvrdším materiálem, tedy jen rubínem a diamantem. Podle názorů mineralogů pochází křišťál, z kterého je lebka zhotovena, z Brazílie. Háček je v tom, že podle odborníků nemají Brazilci v broušení takto velkých kusů žádnou tradici. Pokud bychom se přikláněli k názoru, že lebky vytvořili Aztékové, pak ji jistě také používali při náboženských obřadech. Aby bylo záhad ještě trochu více, byla lebka po dokončení ještě dobroušena vodou a jemnými písky, nanášené na povrch křišťálu v podobě jakési kaše. Stejného způsobu leštění se používá dnes při výrobě skleněných astronomických zrcadel. Celá práce trvala, pokud počítáme jen jednu osobu, protože by si asi více osob na tak malém předmětu při práci překáželo, podle odhadu Dorlanda zhruba 300 let, což je ale jen spodní hranice odhadu! To překonává i čínské porcelánové soubory, na kterých pracovalo i několik generací, aby je pak odevzdala překvapenému synovi toho, kdo objednávku před mnoha lety provedl. Nebyly totiž nalezeny žádné stopy, které by nutně každý nástroj, který byl při práci jejími tvůrci použit, samozřejmě zanechal. Není možné, aby právě tato lebka byla tak dokonale opracována jen pomocí tehdejších primitivních prostředků, které Mayové vlastnili, protože jak bylo odhadnuto, by k tomu byla zapotřebí doba o délce 300 let. Navíc jsou lebky perfektně vyleštěné a vyhlazené, pro svou jedinečnost jsou dnes předměty nevyčíslitelné hodnoty. Navíc bylo zjištěno, že v dutině ústní má lebka hranol, který umožňuje vysílat dopadající světlo z čela ven, jakýmsi třetím okem. Pokud kněží umístili do prostoru pod lebku svíčku, rozzářily se očnicové dutiny a z obou vycházely dva paprsky přímo z nitra imaginárních zornic. Za určitých podmínek se tak předměty, které byly pod lebku umístěny, mohly promítat přímo do ní. Dorland o svých pokusech napsal toto: "Dovedeme si přestavit, jaký účinek vyvolala lebka visící v polotmě nad oltářem, lebka se svítícíma očima, lebka pohybující čelistí a vyslovující rozkazy bohů. Zvláště, když v ní bylo možné vidět různé předměty jako lidské obličeje, zvířata a nadto výplody vlastní fantazie v blýskavé hře světel a stínů. Sám jsem zkoumal, jak působí křišťálová lebka na citlivé osoby. Některým se zrychlil puls, jiné začaly pociťovat žízeň, cítit různé pachy některé osoby dokonce usínaly. Kněží, kteří ovládali tajemství lebky, museli získat pověst všemohoucích bytostí." Lebky byly navíc vytesány zcela nelogicky proti směru přirozených křišťálových vláken, což by bylo i za použití dnešních nástrojů nesmírně pracnou a velice riskantní záležitostí. Stačil jeden miniaturní pohyb a celé dílo by bylo zničeno. Jakou technologii při výrobě lebek dávní jejich tvůrci používali, není dosud známo. Mayové věřili, že křišťálových lebek bylo na světě původně celkem 13. K čemu asi tak sloužily? Do dnešní doby jich bylo nalezeno ale pouze 12. Takové číslo jistě není náhodné. Podle mayských legend totiž existuje ve vesmíru kromě naší Země ještě dvanáct obydlených planet. Naše Země byla nazývána v těchto mýtech Planetou dětí. Každá lebka byla prý dovezena z jedné planety, byla vytesána z jiného nerostu a bylo do ní ukryto množství informací vždy o jednom z těchto světů. To by mohl potvrzovat nález lebky, zhotovené z jadeitu. Poslední, třináctá lebka, pak obsahovala všechno vědění a informace o všech těchto světech a vydávala podle mayských legend nevyšší možnou energii na Zemi. Ta však zatím nalezena nebyla. Až se jednoho dne všechny lebky spojí, nastane návrat bohů.Tato pověst jistě zní jako závěrečná scéna z nám všem dobře známého filmu o Indiana Johnesovi. Kdyby to ovšem nebyla zřejmě pravda. Bylo by vůbec něco takového možné? Podle počítačových expertů z americké firmy IBM ano, jelikož bylo prokázáno, že každý krystal dokáže uchovat opravdu více než několik milionů informací. Jsou tedy tajemné křišťálové lebky snad jakýmsi spouštěčem, který odstartuje v budoucnosti začátek nové éry? Anna Mitchel Heddgesová je přesvědčena, že je to tomu tak |
|
Antarktida jak ji neznáme-aneb kdo ovládá Jižní pól?- I.část
|
 Bible a tajný kod. |
|
Kniha návštěv UFO planety Země.-I.  Původ těchto mimozemských fenoménů se přece datuje na Zemi od dávné minulosti. Již 3500 let starý papyrus egyptského faraona Thutmose III. říká: "V roce 22, ve třetím měsíci zimy, o šesté hodině dne písaři Domu života zpozorovali kruh ohně, který přicházel z nebes. Jeho tělo bylo jeden prut dlouhé a jeden prut široké. Nevydával žádný zvuk...Když několik dní minulo, tyto předměty se na nebi rozmnožily. Jejich lesk převýšil záři slunce. Vojsko faraona na to hledělo s ním ve svém středu. Pak se tyto ohnivé kruhy vznesly do nebes a zamířily k jihu..." Zásadní teorie, obhajující existenci návštěvy mimozemských bytostí na naší planetě, se opírá o překlady starých textů. Podle nich je lidstvo potomky rasy lidí z jiné planety, která bývá většinou označována jako Nibiru. Tato planeta byla kdysi nějakou kosmickou katastrofou vehnána do sluneční soustavy, kde gravitací slunce uvízla na dráze mezi Marsem a Jupiterem. Díky jejímu nezvyklému oběhu můžeme tuto planetu spatřit pouze jednou za 3600 let. V mnoha případech máme k dispozici i věrohodné důkazy o návštěvnících z jiných světů. Jako jeden příklad z mnoha můžeme uvést nález učiněný v nehostinné pustině pouště Gobi západně od hlavního města Mongolska Hohhotu. Zde archeologové odkryli starobylé město Khara Khota, či jinak řečeno Char - Chota. Hluboko pod rozvalinami tohoto dávného města objevil sovětský archeolog Pjotr Kuzmič Kozlov sarkofág se zachovalými těly dvou lidí, podle všech známek zřejmě královského páru. Na víku sarkofágu se skvěl symbol kruhu rozděleného svislou čárou. Stáří hrobu bylo odhadnuto na neuvěřitelných dvanáct tisíc let. Přišli tito neznámí mrtví z hvězd? Tento hrob je totiž dáván do souvislosti s ještě daleko senzačnějším objevem: poblíž Khar Khoty byla objevena bezedná propast, jejíž stěny jsou tvořeny namodrale se lesknoucím sklem, které vypadá jako glazura. Podle místních pověstí sjel z nebe před dávnými věky blesk, který vytvořil tuto hlubokou šachtu. Podle názorů odborníků ale nemohl žádný druh blesku na světě vyhloubit nikdy šachtu hlubokou dva kilometry a navíc by nedokázal ani vytvořit její sklovitý povrch. Něco takového by mohla způsobit totiž pouze jaderná exploze, jako tomu bylo 13. září roku 1957 v Sierra Nevadě, kdy Američané provedli pokusný výbuch jaderné bomby, kterou odpálili pod zemí.Tehdy byli experti nuceni nechat vytesat ve skále prostor kulovitého tvaru o průměru čtyřiceti metrů, kam uložili bombu, připravenou k podzemnímu výbuchu. Když po čtyřech letech tyto prostory navštívili specialisté v ochranných oblecích proti radiaci, užasli: Působením nesmírného tlaku a žáru se hornina roztavila a stěny pokryly krystaly, které se po roztříštění přeměnily ve sklovitou hmotu přesně takovou, jaká je v šachtě u mongolské Khara Khoty! Jak si máme vysvětlit, že mimozemské bytosti zřejmě navštěvují naší planetu i v současnosti? Jednoznačně největší záhadou, týkající se vesmírných návštěvníků, je samotný fakt, že i přes statisíce hlášených zpráv, svědectví a množství důkazů, nebyla tato otázka dosud vyřešena. Přitom některé důkazy jsou doslova hmatatelné. Například na ostrově Bali v chrámu Panatarah Sasih v Pejengu mají uloženo na podstavci záhadné kovové těleso, které místní lidé uctívají jako posvátný předmět. Přinášejí mu denně oběti a setrvávají u něho v tichých modlitbách. Tento podivný kovový válec je podle mínění historiků největším bubnem zhotoveným z bronzu na světě. Je dlouhý 186 centimetrů a jeho průměr činí 160 centimetrů. Po stranách z něho vyčuhují jakési kovové úchyty. Přesto je jeho výzdoba zvláštní a originální. Na čelní straně tajemného válce můžeme obdivovat vyobrazení hvězd, jaké se nikdy na Bali nevyskytovalo a rovněž podivné symboly. Zadní stěna tohoto válcovitého "zvonu" je odlomená, takže můžeme vidět dovnitř. Také čtyři páry bytostí s velkýma kulatýma očima a úzkým nosem, vyrůstajícím nezvykle již z prostřed čela, které nám připomínají nejspíše posmrtnou masku krále Pacala z jiné části světa, rozluštění této záhady nijak neusnadňují. Místní obyvatelé však zjevně konejšivé teorii o bubnu, vyrobeném ve slévačské dílně ve Vietnamu, očividně nevěří. Naopak tvrdohlavě opakují, že tento záhadný předmět je součástí nebeského plavidla kruhového tvaru, jež se jedné noci zřítilo poblíž jejich vesnice. Přitom prý se zachránilo několik lidem podobných bytostí, které nemohly odletět zpět, a proto zůstaly na ostrově. Jeden z vesničanů, který se k troskám neznámého stroje přiblížil a počal na ně močit, namístě skonal. Potud pověst. Pozoruhodné je, že nikdo dosud tento podivuhodný předmět seriozně neprozkoumal. Domorodci do jeho blízkosti nechtějí pustit nikoho nepovolaného a taktéž odborníci o něj nijak nejeví zájem. Stejně jako o 2000 let starou lebku, nalezenou v Cuzcu, která v sobě nese podivný mimozemský implantát. Zanechaly ho tu snad kdysi bytosti, které byly označovány za bohy, neboť se na Zemi snesly z nebes? |
