Mohou existovat lidé moře?
Mohou existovat lidé moře?
Pověsti o setkání s mořskou pannou či mužem můžeme zaslechnout však ve všech přístavech na světě. Máme je považovat za námořnické pohádky nebo je jejich líčení odrazem reálného pozorování? Svědectví palubních deníků podporují mnohokrát i obyvatelé rybářských vesnic.
Také vyobrazení křížence ryby a člověka můžeme nalézt již v dávných časech. Vidíme je například na mnohých reliéfech z období starého Babylonu až po říši novoasyrskou. Podobnou písemnou zprávu o vodních lidech podobných lidem nám zanechal již dobře známý kněz Bérossos ve svém spise pocházejícím ze 4. století před Kristem.
Uvádí v něm, že vodní lidé se nemohli živit lidskou stravou a že jejich pobyt na souši mohl trvat jen určitou dobu. Na noc se vždy vraceli zpět do svého domovského živlu- do moře. Žili prý zejména v Arabském moři a připlouvali až do Perského zálivu. Tělo měli pokryté od pasu dolů šupinami a směrem od pasu dolů- stejně jako vyobrazení zmíněných reliéfech-se sužovala. Jejich ruce byly poměrně dlouhé a mezi prsty měli plovací blánu,
Zmínky o záhadných mořských tvorech nacházíme i ve středověkém Japonsku. Domorodci jim přezdívali Kapas. Jejich postava připomínala lidskou. Tělo však nekončili ocasní ploutví, ale měl dolní končetiny podobné lidským nohám. Na nich stejně jako na rukou měli vějířové plovací blány. Na koncích prstů vyrůstaly jakési drápy ve tvaru háků. Na hlavě seděl podivný kotouč, z něhož vyrůstalo několik tykadel nebo chapadel. Obrázek tohoto tvora můžeme obdivovat v berlínském etnografickém muzeu.
Archeologický nález z oblasti Tichého oceánu budí v návštěvnících rozpaky. Na dvou starých vyřezávaných deskách obarvených černou a červenou barvou vidíme kapesní atlas mořských tvorů, který používali tehdejší mořeplavci v Tichomoří. Všechny vyobrazené tvory můžeme podle obrázků dobře identifikovat, až na postavu člověka na konci desky.
Jeho tělo je jakoby pruhované žílami. Z lebky vyrůstají podivné výběžky a na nohou a na rukou vidíme nám známé plovací blány. Zde se nejedná o námořnickou pohádku, naopak máme pocit, že tuto bytost museli mořeplavci dobře znát.
Připomíná nám líčení domorodců z Velikonočního ostrova, které zaznamenal ve své knize Francis Maziére již před mnoha lety.
V dávných dobách se prý snesli z oblohy strašní obyvatelé jiného světa.
Také jejich tělo bylo pruhované, jakoby naběhlými tlustými žilami. Jednalo se tehdy opravdu o návštěvníky z jiné planety? Nebo tito příšerní tvorové obývali běžně mořské hlubiny?
Z Tichomoří pochází i báje o člověku- žralokovi. Jeho vyobrazení nacházíme na mnoha místech naší planety- hlavně v Tichomořské oblasti. Sošky, které ho mají zpochybňovat, nesou několik charakteristických rysů. Představují lidskou bytost, která na svých zádech nese žraločí hlavu. Její tělo je srostlé se žraločím, bytost stojí na dvou lidských nohách a vpředu má jeden pár lidských rukou. Tito žraločí mužové vycházeli podle pověstí na břeh, kde žili s lidmi a předávali jim své vědomosti. Dokonce prý žili i s lidskými ženami.
Další báji, podloženou reálnou skutečností, nacházíme u Dogonů. Podle tohoto maličkého národa první učitelé lidí pocházeli ze Siria. Tato nejjasnější hvězda se nachází na souhvězdí Velkého psa.
Dogoni tvrdí, že právě v těchto končinách vesmíru byly napsány první stránky historie lidského rodu. Říkají také, že okolo Síria obíhá nyní již vyhaslé slunce lidstva Po-tolo. Po- tolo patří k nejtěžším z nebeských objektů. Má takovou hustotu, že ani všichni lidé dohromady by neunesli jeho malý kousek.
Mají kupodivu pravdu. Vědci dokázali, že vedle Siria se pohybuje ještě jedna hvězda, která je bílým trpaslíkem. Je to tedy kosmické těleso, které má obrovskou hustotu hmoty. Doba jeho oběhu okolo Siria trvá lehce přes padesát let. Tato doba odpovídá přesně tvrzení Dogonů!
Dogoni již o tomto faktu vědí od pradávna. Vědí také o zakladateli lidské rasy. Jeho jméno bylo Nommo. Ať byl Nommo kdokoliv, Odlišoval se od lidí. Jeho hlava měla neobyčejně protáhlý a úzký tvar s obrovskýma, šikmo položenýma očima. Tělo bylo zakrslé a nedosahovalo výšky dospělého člověka. Prsty na rukou měl mezi prvními články srostlé a spojovala je plovací blána.
Dogoni ho nazývali "duchem vod" - což naznačuje, že jeho domovským živlem byla voda. Jeho končetiny nebyly opatřeny klouby, jak je tomu u lidské rasy, Neměly lokty ani kolena. V tomto případě se nám vybavují známé báje o Tikim. Také jeho tělo bylo zakrnělé a jeho hlava nesla obrovské oči, které dodnes můžeme obdivovat na mnoha soškách, které ho zpodobňují.
K nálezům, svědčící o existenci vodních tvorů, můžeme zařadit i nález na Kuvajtské pláži z dnešní doby. Šlo o dlouhé, již notně rozložené pozůstatky neznámého zvířete. Hlava připomínala bezzubého člověka. Jeho ústa byla ale mnohem širší než lidská. Tělo bylo dlouhé a na spodním konci opatřené velkou ocasní ploutví připomínající rybí. Celá horní část podlehla zkáze, takže se nedalo rozeznat, zda měl tento tvor ruce či ploutve. Tento nález, zdá se, notně zpochybnil střízlivá tvrzení mnohých vědců, kteří mají vždy pohotové vysvětlení pro podobné nálezy ve formě různých dnes běžně žijících savců.
Lidé si prý prostě velmi rádi pletou moroně či nevinné kapustňáky s fantastickými bytostmi. Hlavu obojživelníka z Kuvajtu zkoumal odborník na mořskou biologii Dr. Manauf Babbehani, ale k žádnému uspokojivému závěru nedospěl.
Na zodpovězení této otázky naší historie si budeme muset proto zatím počkat.