Trepanace a 100 000 let staré operace
Trepanace a 100 000 let staré operace
Existuje mnoho nepohodlných faktů, o nichž se oficiální věda raději příliš nezmiňuje. Jen velmi neochotně je totiž donucena připustit fakt, že se v dějinách lidstva objevují některé důkazy, které ani trochu nehrají do noty s její představou o minulosti. 
Na každém kroku narážíme totiž na důkazy o zásahu do naší civilizace. V několika tisíc let starých indických textech se dočítáme o tom, že "bohové létali na nebesa v obrovských korábech a ovládali zbraně se strašlivými účinky.
Stojíme bez dechu před obrovskými kamennými stavbami, zbudovanými z balvanů o váze několika set tun, jejichž přeprava by i pro moderní techniku dneška představovala takřka neřešitelný problém, sestavených s milimetrovou přesností. Přímo před sebou vidíme dokonalé technologie, které naši předkové ovládali, ale jejichž původ si nedokážeme dosud vysvětlit.
To platí i v oblasti lékařských zákroků, které se prováděly před mnoha tisíciletími - tedy v epoše, kdy by ještě negramotné lidské bytosti neměly mít podle našeho dějepisu o podobných věcech ani tušení. Určitě není pochyb o tom, že vzhledem k tehdejšímu způsobu života lidí často docházelo k rozsáhlým a život ohrožujícím zraněním. Přesto tito jedinci, ač se to zdá nepravděpodobné, přežili.
Mnohé z kosterních nálezů totiž prozrazují, že tito jedinci byli léčeni pomocí medicínských postupů, které by náležely spíše do dvacátého století. Archeologové na celém světě odkrývají ostatky lidí z doby kamenné, které podávající důkaz o tom, že na jejich lebkách byly prováděny takzvané trepanace
Jde o chirurgický zákrok, během kterého dochází k proražení lebky a vytvoření otvoru v ní. Viditelné stopy po hojení dokazují, že tyto operace byly úspěšné a že se tito pacienti opět úspěšně zapojili do dalšího života.
Přitom podle odborných lékařů patří právě otevření lebky k jednomu z nejsložitějších chirurgickým úkonům. Zajímavě o tom píše i Hartwig Hausdorf ve své knize "Když si bohové hrají na boha":
"Roku 1873 objevil francouzský venkovský lékař Pruniere v údolí řeky Lozere ve stejnojmenném jihofrancouzském departementu zhruba deset navrtaných lebek z doby kamenné. Když o rok později předložil své nálezy francouzskému sdružení učenců v Lille, vědci reagovali s neskrývaným překvapením a nevěřícností.
Protože podobné objevy se ani v nejmenším neslučují s klasickým obrazem dějin pravěku, snažil se Pruniere odborný svět uklidnit domněnkou, že trepanace nebyly z terapeutických důvodů prováděny na živých lidech. Byly údajně realizovány až po smrti k "magickým" nebo "kultovním" účelům.
Zjištění, k němuž se dospělo při podrobnějším zkoumání, že u většiny nalezených lebek následovala obnovená osifikace, zbavila zmíněnou "hypotézu o kultu" velmi rychle jejího počátečního půvabu. Nejčastěji byla trepanována temenní kost.
Vytvořený otvor měl většinou tvar elipsy, někdy i více či méně pravidelného kruhu. Trepanační otvory měří průměrně čtyřikrát čtyři centimetry (s plusovými, či minusovými odchylkami), vzácně se setkáváme s většími otvory.
Těmto operacím nezřídka předcházely fraktury s následným výronem krve. Hematom tlačil na mozek, a proto ho chirurgové museli co nejrychleji a nejdůkladněji odstranit. Trepanovalo se však i za účelem vyoperování nádoru. To je podle názorů odborníků pravda. Trepanace lebek sahá podle archeologů až do dávné minulosti lidstva, zřejmě až do konce mezolitu, tedy do doby před 12 000 lety.
Největší rozkvět těchto operací nastal pravděpodobně v pozdní době kamenné, tedy před 10 000 lety. Tehdy se tyto zákroky prováděly k léčbě bolestí hlavy, úrazů lebky a také duševních chorob po celém světě.
Zvlášť populární byla trepanace také ve starém v Peru, což potvrzují nálezy lebek, na kterých bylo objeveno často až pět otvorů po trepanaci. Z kosterních nálezů je zřejmé, že zejména Inkové pokládali trepanace za celkem běžnou záležitost. V Hlavním městě Inků bylo nalezeno 411 lebek, z nichž 66 neslo známky této operace. Na jiných místech to dokonce byla třetina všech zemřelých.
Podle vědců se takto nejspíše snažili tehdejší inčtí lékaři ošetřit zranění utržená v boji. Operační rány se dokonce dezinfikovaly. K tomu se používaly výtažky z některých rostlin, které obsahovaly vysoké procento saponinů, neboli látek, podobných nejspíše dnešnímu mýdlu.
Aby byli pacienti částečně omámení a necítili tolik bolest při navrtávání kostí, podávalo se jim pivo, které Inkové vařili z kukuřice, divoký tabák a také samozřejmě koka. Trepanace se prováděly také v Africe a na Blízkém východě i vEn Egipto conservaban los fragmentos de hueso extraídos del cráneo, utilizándolos como amuletos religiosos. Egyptě byly tyto podivuhodné operace dobře známou věcí. Důkazem toho je objev dobře zachovalých lebek, na kterých byly trepanace prováděny.
Zdá se však, že trepanace byly pouze výsadou urozených Egypťanů, zejména faraonů. Fragmenty kosti, které byly při operaci vyjmuty, nosili pak jejich majitelé jako vzácné talismany. Některým panovníkům byla otevřena lebka před smrtí, zřejmě náboženských důvodů.
Rovněž v Evropě doby bronzové byla trepanace také poměrně běžná. Na Pyrenejském poloostrově se našla řada trepanovaných lebek, které jsou staré asi 4000 let. Nálezů z pozdějších období je jen málo. Doposud bylo v Evropě objeveno z doby kamenné asi 450 lebek, které nesou stopy trepanace. U většiny z nich bylo důvodem ošetření zlomenin lebky a tedy následného krvácení.
Je zajímavé, že častěji jde o mužské ostatky a zranění je na levé polovině hlavy, což by nasvědčovalo tomu, že byli tito muži zraněni v boji. Také na našem území bylo nalezeno několik desítek lebek s trepanačními otvory.
Co se týče techniky, jakou se trepanace prováděly, šlo podle názoru antropologů o takzvanou gratáž, neboli techniku postupného vyškrabování či o navrtávání maličkých otvorů, které byly umístěny velmi těsně vedle sebe a nakonec spojeny, aby mohl být vylomen otvor požadovaného tvaru. K tomu se zřejmě používaly pazourkové nástroje.
Přesný popis, jakým způsobem se tyto operace přesně prováděly, uvádí spisovatel Hartwig Hausdorf :
" K nástrojům, které se tehdy používaly, musíme přiradit přesně vyrobené nože, vrtáky a pily, umožňujícím operatérům velmi rutinované otevření lebky. Lebka nalezená v nekropoli u Taforaltu (tato lokalita je stará 12 000 let), je nyní pokládána za nejstarší příklad prehistorické mozkové chirurgie. Tento nález se vyznačuje všemi příznaky zdařilé operace, kterou pacient přežil o mnoho let.
Nesmírně čistě a exaktně vyříznuté okraje kostí se zajizvily bez viditelných komplikací. Chirurg byl nepochybně opravdovým mistrem svého oboru. Novější nálezy dokonce připouštějí závěr, že lidé doby kamenné- pokud to ovšem opravdu byli oni! - vlastnili vynikající nástroje, jejichž řez byl často kvalitnější než řez kovových břitů dnešních skalpelů.
Přiznávám se, že tu cítím jistý problém. Nějak prostě nemohu pochopit, že několik temně neartikulovaně bručících lidí z doby kamenné pazourkovými nebo obsidiánovými noži sedí kolem svého druha a provádí na něm nejsložitější operace, před nimiž by smekli i současní chirurgové.
To, co uvedené zásahy nevýslovně ztěžuje, je nutnost neporušit při nich v žádném případě mozkovou plenu. Ta je totiž nejdůležitější infekční barierou lidského mozku.
Německý lékař dr. Peter Hein ve své doktorské práci analyzoval četnost a rozšíření trepanace v evropském pravěku a starověku. Prozkoumal přitom 334 lebek a dospěl k ohromujícímu výsledku, že nejméně 73 procent těchto prehistorických pacientů komplikovaný zásah do mozku přežilo. Je možné, že několik zmíněných operací opravdu provedli místní obyvatelé, které ovšem někdo naučil odpovídající chirurgické postupy a techniky."
Co se týče chirurgických nástrojů, které se při těchto operacích používaly, dnešní archeologové ve staroperuánských hrobech stále nacházejí široký sortiment tehdejších chirurgických nástrojů - jako jsou například různé škrabky, úžasně ostré obsidiánové žiletky, které fungují přiřezání leckdy lépe než moderní lékařské skalpely, jehly a kovové svorky na scelování okrajů ran.
Velmi významné nálezy učinil v roce 1969 profesor Leonidov Mardžaidžan z univerzity v Ašchabádu ve Střední Asii, kam společně s kolegy z Leningradské univerzity podnikli vědeckou expedici. V jedné z jeskyní objevili rozsáhlé pohřebiště a z masového hrobu vynesli na světlo světa třicet dokonale zachovaných koster, které pocházely z úsvitu lidstva.
Jejich stáří bylo posléze určeno - pomocí datování uhlíkové radiokarbonové metody - na přinejmenším 20 000 let. Při pozdějším a přesnějším měření se ale ukázalo, že jsou ještě mnohem starší - až 100 000 let!
Osm z těchto koster neslo známky těžkých poranění, které byly zřejmě následkem boje se šelmami: na kostech byly viditelné stopy po drápech a hluboké a rozsáhlé rány způsobené ostrými zuby.
Právě díky těmto zraněním bylo nutné tyto poraněné jedince ošetřit a hlavně, operovat! Na několika hrudních koších došlo prokazatelně k resekci žeber, aby byl umožněn přístup k srdci. Ve výši srdce byla nějakým velice ostrým nástrojem a dokonale přesným a rovným řezem odstraněna žebra. Závěr, který vědci v tomto případě pokaždé s úspěchem používají - že šlo " o lidskou oběť" - v tomto případě ale neobstojí.
Na okrajích operačního řezu se totiž na kostech utvořila nová kostní substance, což znamená, že se pacient nejen uzdravil, ale především žil - soudě podle tloušťky kostní vrstvy - ještě dalších 3-5 let!
Ještě více šokující je ale fakt, že provedená řezná plocha odpovídá – a to dokonce s přesností na milimetr - ploše, kterou při vytváření přístupu k srdci používají dnešní kardiochirurgové.
Stejné zásahy na hrudníku se prokázaly i u koster objevených na Blízkém východě, u nichž bylo datování rovněž nezanedbatelné: 50 000 let! K tomu už asi není co dodávat...