Anunnaki a pokusy s DNA

                                        Miliony let staré stopy promluvily

                                                                                             Leonardo da Vinci a vynálezy z budoucnosti

   Dne 24. 2. 2011 uskutečnilo lidstvo ve svém vývoji další významný krok. Právě toho dne totiž vynesl americký raketoplán Discovery na mezinárodní vesmírnou stanici "Robonauta II."

        Tento technicky dokonalý a - navíc humanoidní, neboli člověku podobný robot - byl zhotoven podle 500 let starých nákresů geniálního malíře, sochaře, architekta, přírodovědce, hudebníka, spisovatele, konstruktéra, vědce a technika Leonarda da Vinciho (1452 – 1519).

         Je neuvěřitelné, že trojrozměrné kresby, které Leonardo da Vinci vytvořil před tak dávnou dobou, posloužily vědcům z amerického NASA jako podklady pro vytvoření něčeho tak složitého, jako je právě "Robonaut II."

        Leonardo da Vinci, tento universální genius, svou všestranností převyšoval i takové osobnosti, jako byl Michelangelo Buonarotti či Mikuláš Koperník. Jeho význam pro lidstvo proto spočívá v tom, že v podstatě ovlivňuje z propasti dějin i v dnešní době různé vědní obory.

        Měl správnou představu o pohybu planet a gravitaci - a tak položil v podstatě základy pro všechny své pozdější pokračovatele:  G. Galilei (1564-1642), F. Bacona (1561-1626) a také I. Newtona (1643-1727).

        Leonardo da Vinci  - celým jménem Leonardo di ser Piero da Vinci -  se narodil dne 15. 4. roku 1452 jako nemanželský syn notáře Piera a venkovanky Catthariny.  

Žil tedy v období kvetoucí italské renesance. Tehdy se svět zhlížel v řeckých a římských klasických dílech a všude vládl duch obrození a humanismu. To však bylo jen pouhé zdání.

        Na vše totiž dohlížel přísný vliv církve, která v této době řídila a kontrolovala veškerý život v tehdejší společnosti, a proto také byla patronem umělců.

         Je jisté, že Leonardo da Vinci byl rozhodně pozoruhodným člověkem, který se naprosto vymykal své době. Možná také právě proto si vedl své deníky a zapisoval si do nich své myšlenky a geniální vynálezy pomocí zrcadlového písma.

        To mělo určitě svůj důvod, zejména v době, kdy se tento neúnavný genius věnoval zkoumání lidského těla - a prováděl pitvy.  Za tímto účelem vykupoval Leonardo da Vinci mrtvá těla, což bylo v jeho době hrdelním zločinem.

         Za 36 měsíců, mezi lety  1513- 1516 , tak uskutečnil desítky pitev, které pečlivě zdokumentoval podrobnými nákresy a také zaznamenal ve svých zápiscích - zrcadlovým písmem pozpátku, aby tak ochránil své vědomosti.

       Stejně tak Leonardo da Vinci ukrýval záhadná poselství do svých obrazů. Vědci dnes odhalují stále nová a nová zašifrovaná tajemství, ukrytá dosud v těchto nádherných Leonardových dílech.

       Ukázalo se to v roce 1989 při zkoumání Leonardova díla "Zvěstování", na kterém Leonardo da Vinci pracoval na počátku své tvorby, kdy byl ve Florencii jeho učitelem malíř Andrea del Verrochia.

        Tehdy se k malování používaly barvy s příměsí olova. Ukázalo se však, že Leonardo da Vinci použil jiné barvy, když vytvářel na obraze vlevo stojícího anděla. Tak se stalo, že při rentgenové analýze, kterou tehdy vědci prováděli, anděl z obrazu úplně, jakoby zázrakem, zmizí. Otázka tedy zní: Proč?

         Je známé, že na sklonku svého života trávil čas ve Florenci a posledních 16 let věnoval nestálému zdokonalování světoznámého a slavného portrétu "Mony Lisy", neboli Giocondy.

        Zde stejně, jako v případě svých zrcadlově psaných zápisků - a jako ostatně i na svých jiných obrazech -  používal Lenardo da Vinci techniku zrcadlení.

         Proto byl i tento obraz podrobeny zkoumání pomocí počítačové technologie na universitě v Bostonu v americkém Masachuchets .

         Počítač tehdy odhalil pozoruhodné skutečnosti: Leonardo věnoval vždy při svých malbách velkou pozornost věrnému zpodobnění rukou.  A právě na nich – při použití zrcadlové techniky, zde byla odhalena bytost s přilbou, která má doslova příšerný obličej, připomínající svým vzhledem nejspíše filmového predátora.

        Jak mohl něco takového Lenardo da Vinci namalovat? Viděl snad někdy podobnou zrůdnou bytost?  Věděl snad, že jednou v budoucnosti lidé dokážou rozluštit jeho poselství? Jedno je jisté: že to byl opravdu malířův vědomý záměr.

      Stejnou trojrozměrnou techniku totiž lze objevit i na obraze "Panna a dítě se sv. Annou" a také "Panna ve skalách".

      Vědce znepokojuje i další věc: na některých skicách a náčrtech Leonarda da Vinciho na nás zírají přízrační groteskní tvorové, jejich sešklebené neskutečné tváře se zdají pocházet jakoby odjinud.  Odkud asi čerpal Leonardo da Vinci svou inspiraci při malování těchto příšer?

       Právě on, který se jindy velice snažil o reálné zachycení malovaného objektu, bez jakýchkoliv příkras, tu náhle zpodobňuje naprosto děsivé jedince, kteří se zdají přicházet odkudsi z pekelných krajin?

       Z Leonardových zápisků se o tom mnoho nedozvídáme: umělec byl bohužel na informace o svých osobních záležitostech velmi skoupý. Není také známo, kde se Leonardo da Vinci pohyboval v letech 1476-1478.

       A právě tehdy, kdy nám tento umělec mizí na čas ze všech historických záznamů, je zřejmé, že se vyskytla v jeho životě nějaká neznámá okolnost, která posléze ovlivnila celý jeho další života a jeho smýšlení.

      Podle jeho pozdějších kusých sdělení se " tehdy učil u lidí, kteří mu ukázali věci, o kterých normální lidé nemají tušení." Jeden jeho takový zápisek obsahuje záznam o dobrodružství, které zažil někdy v roce 1476.

       Mladý Leonardo da Vinci se velmi rád procházel krajinou, a tak byla častokrát jeho učitelkou sama příroda. Při svých toulkách bedlivě pozoroval krajinu, zkoumal zvířata a všechny přírodní děje.

       Při jedné takové procházce narazil "na temnou jeskyni". Podle všeho se jednalo o opravdu o významnou událost v jeho životě, protože si ji pečlivě zaznamenal a také se o ní po celý život zmiňoval. Co asi v jeskyni našel?

       Odkud asi pochází jeho geniální návrhy z roku 1478 - tedy ihned po jeho návratu do Florencie - které tvoří vrchol jeho tvorby?

        Právě tehdy Leonardo da Vinci navrhuje a vymýšlí své největší - a na svou dobu naprosto převratné vynálezy a stroje - které svým konstrukčním a technickým vypracováním předběhly vývoj techniky o celá staletí.

         Kreslí návrh letadla, bagru, šlapacího soustruhu, odstředivku, dmychadlo, potápěčský úbor, závitník, závitnici, hlaveň, ponorku, tkací stroj, vrtačku, zemní vrtáky, tiskařský lis, kolesovou loď, zemní vrtáky, kulomet, bojové dělo a také vozidla na samostatný pohon.

        Jedním z těchto vozidel je i bojový stroj – tank. Přestože Leonardo da Vinci nebyl rozhodně přítelem zabíjení a válek, vymýšlel strategii boje, kde by zasáhly právě tanky. Je jistě paradoxem, že po více jak 400 letech, v roce 1916, tedy během I. světové války, v bitvě na řece Sommě, postupovaly tanky přesně tak, jak navrhl kdysi Leonardo da Vinci.

       Z literárního odkazu tohoto genia se nám dochovalo na 7000 stránek. Z toho je více než 3500 svazků technických zápisků.

       Jeho poznámky tvoří celkem 48 svazků - některé jsou zatím ale nerozluštěné, z nichž část je uložena v muzeích po celém světě a - další jsou v soukromých sbírkách - například velké množství těchto poznámek vlastní Bil Gates.     

       Otázkou ale stále zůstává, s kým se mohl Leonardo da Vinci při své záhadné cestě do podzemí setkat? Mohl tam uvidět nějaké neznámé bytosti, které později ztvárnil ve svých kresbách? A odkud tyto bytosti vlastně pocházely? A mohli mu tehdy podivuhodní a nezemští tvorové sdělit nějaká tajemství?

       Odpovědí by mohl být neidentifikovatelný objekt, který vidíme na obraze s názvem "Vzkříšení." Vysoko nad zemí se tu vznáší šedé těleso ve tvaru disku, z něhož k zemi směřují světelné paprsky.   

        Jsou snad všechny neuvěřitelně pokročilé vynálezy tohoto mimořádného muže jménem Leonardo da Vinci důkazem, že se setkal s někým, kdo mu odhalil tajemství budoucnosti?

                                         Kdo vymyslel Mayský kalendář.

I. Evoluce – pravda, nebo velký podvod?

"Historie vzniku člověka je opičí divadlo. Je to detektivka s tisíci otevřenými otázkami a tisíci pseudologickými odpověďmi."

                                                                            Erich von Daniken.

          Podle mnohých vědců je historie vývoje člověka na naší planetě naprosto jasná. Biologové tvrdí, že vývoj všech druhů živočichů probíhal postupně.

          Tradiční věda, tak jak ji známe, je ochotná jen v maličkém procentu pochybovat o tom, že by tomu mohlo být jinak. Přesto se podle nejnovějších poznatků tato po mnoho desetiletí zcela neotřesitelná teorie začíná jevit jako jeden velký podvod.

          Otázka, odkud vlastně člověk pochází a jakou cestou vznikl, se dnes ukazuje jako dosud nedostatečně zodpovězená. V temné prehistorii probleskují jen minimální náznaky, které ale zatím nelze uspokojivě spojit v jeden souvislý celek.

          Podle britského přírodovědce a zakladatele evoluční teorie neboli nauky o původu lidstva Charlese Darwina (1809-1882), který vydal v Londýně roku 1859 své dílo s názvem "O původu druhů cestou přírodního výběru", příroda prý prostě a jednoduše experimentovala tak dlouho až se, po mnoha a mnoha namáhavých přechodech od jednoho živočišného nedokonalého druhu k dokonalejšímu, který se dokázal nejlépe přizpůsobit prostředí, podařilo jakousi souhrou šťastných náhod dojít až k naprosto dokonalému stvoření, zvanému Homo sapiens sapiens – tedy k člověku.

          Přestože totéž tvrdí dokonce i slavná Encyklopedia Britannica, kde se můžeme dočíst, že: "O faktu evoluce nemůže být nejmenších pochyb," má toto tvrzení hned několik očividných slabin. Například mezi dosud nalezenými pozůstatky tvorů z doby před miliony let chybí velmi často spojovací mezičlánky.

          Darwinova 150 let stará hypotéza uvádí, že se například obojživelníci postupně vyvinuli z ryb, což trvalo mnoho milionů let. Dosud se však nenašel žádný zkamenělý mezičlánek, jehož vzhled by nasvědčoval tomu, že opravdu tvoří přechod mezi rybami a obojživelníky. Možná právě proto, že žádné takové mezičlánky prostě neexistují!

          Celá evoluční teorie vychází tedy z toho, že přežívali jen nejdokonalejší a nejlépe přizpůsobení jedinci a příroda sama uskutečnila přirozený výběr. Pravdou ale je, že v Darwinově době ještě nebyly biochemie, genetika a další přírodní vědy na takové úrovni, aby tehdejší vědci mohli vědět, jak složitá vlastně je buňka.

          Každá buňka má totiž tak dokonale propracované ústrojí a funkce, že není možné, aby toto vše mohlo vzniknout jen nějakým náhodným uspořádáním, díky čemuž se možnost náhodné mutace rovná nule. To vyjádřil asi nejlépe uznávaný biolog profesor Conklin, když řekl:

          "Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je naprosto stejná, jako že dokonalý slovník vznikl explozí v tiskárně!"

          Toto vtipné tvrzení se ukázalo jako velice pravdivé v roce 2006, kdy byl objeven týmem odborníků vedených Davidem Hausslerem z Univerzity of California v Santa Cruz v USA naprosto výjimečný gen pojmenovaný HAR- l.

          Pomocí speciálního počítačového programu, jenž se postupně probíral zhruba 15 miliony změnami, které se v lidské DNA odehrály od doby, kdy na Zemi žil společný předek lidí a šimpanzů, se podařilo objevit celkem 49 oblastí, kde pozvolná evoluce lidského genomu náhle neskutečně zrychlila a to právě dalo tomuto zvláštnímu genu název HAR -1, " human accelerated region"- neboli  "lidská urychlená oblast."

          Tento gen hraje zcela zásadní roli, protože nás odlišuje od ostatních živých tvorů a má také hlavní podíl na pokročilém vývoji našeho mozku.

          Gen HAR- 1 je tak složitá molekula DNA, že je – a to i podle těch nejstřízlivějších výpočtů vědců - naprosto nepravděpodobné, že by mohla být během 6 miliard let vytvořena nějakou přirozenou cestou. Změna tohoto jediného genu znamenala obrovský skok ve vývoji lidstva.

          Otázkou je, kde se asi tedy vzal v naší DNA gen HAR -1? Pokud se nevyvinul náhodou, což je skoro vyloučené, byl snad vytvořen uměle? DNA je zaznamenávací nosič informací, a protože v naší DNA je pravděpodobně zakodována i informace o tom, zda bylo s naší DNA někdy manipulováno, máme možnost dozvědět se, jak to všechno bylo doopravdy.

          Podle teorií některých odborníků, jako byl například nositel Nobelovy ceny a spoluobjevitel struktury DNA Francis Crick (1916-2004), nemohl totiž tento naprosto unikátní gen dokonce ani vzniknout na Zemi. Mají pravdu? Mohl by opravdu počátek naší slavné evoluce ležet někde v hlubinách vesmíru?

          Sám Darwin jednou připustil, že pokud se prokáže, že nějaký orgán nebo organela nevznikla řadou malých změn či náhodně, jeho teorie byla mylná.

Lebky z křišťálu a odkaz věků.

           V roce 1927 prováděl ve Střední Americe a v Britském Hondurasu vykopávky Frederik Mitchell- Hedges, kterému přezdívali všichni Mike. Během expedice do Lubaantumu, sídla dávného kmene Mayů, kopal během sedmi let se svými spolupracovníky na nalezišti, kde doufal nalézt pozůstatky této závojem tajemství dosud obestřené mayské civilizace. Jednoho dne si šimla jeho adoptivní dcera Anna Mitchell – Hedgesová, že se dole v hloubce něco zalesklo. Původně si myslela, že uviděla světlo, pocházející z baterky. Ale kde by se tam vzala baterka?

           Otec ji proto uvázal kolem pasu provaz a spustil ji dolů, aby prozkoumala původ onoho tajemného světla. Všichni okolo strnuli překvapením. To, co se lesklo mezi kameny, byla totiž horní část křišťálové lebky. Měřila na výšku přesně 3 centimetrů, na výšku taktéž a její délka činila 18 centimetrů.

O tři měsíce později byly nalezeny ještě spodní čelisti. Čirou náhodou je objevili právě v den jejích 17. narozenin. V lebce však jako by bylo něco zlověstného. Sám Mitchell- Hedges přezdíval své lebce Skull of Doom, Lebka prokletí nebo Lebka osudu a popisoval ji jako ztělesnění všeho zla.

Možná právě proto je Lebka osudu uložena od roku 1974 jako dar Mitchel- Hedgesovy dcery v Muzeu amerických indiánů v New Yorku. Zde se jí zabýval šest let vynikající muzejní restaurátor a odborník na křišťál Frank Dorland, který byl fascinován jejím dokonalým provedením. Objevil, že lebka je dokonalá i po anatomické stránce-stejně jako u člověka je dolní čelist pohyblivá a je uložená kloubními hlavicemi v kloubních jamkách. Předlohou k ní byla lebka ženy.

Hedges, stejně jako ostatní vědci po něm, vyjádřil domněnku, že sloužila zřejmě při náboženských obřadech ke koncentraci kněží. Ti mohli touto cestou zaslat kletbu způsobující smrt na dálku na své nepřátele. Díky těmto všem unikátním vlastnostem se z ní stala jedna z nejzáhadnějších artefaktů současné vědy. Jeden z vědců, který tuto lebku zkoumal, se vyjádřil takto:

"Ta zatracená věc by vlastně neměla vůbec existovat!"

Frank Dorland zase prohlásil, že lebka při bližším pozorování, které prováděl:

"Někdy měnila barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůní a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou několik minut ji obklopovala svatozář!"

Mimoto bylo dokázáno, že díky schopnostem odrážet a lomit světlo mohl z lebky za určitých okolností a pokud ji také mayský kněz podržel v určitém úhlu, vyšlehnout až neuvěřitelně silný a omračující plamen ohně.

Později byly nalezeny ještě další lebky. Když byly podrobeny vědeckému zkoumání, odborníci zjistili, že byly vytvořeny stejně jako Lebka zkázy z jediného kusu přírodního křišťálu, vážícího 5 kilogramů. Křišťál má podle Mohsovy stupnice tvrdost 7. Znamená to tedy, že ho lze opracovávat jen ještě daleko tvrdším materiálem, tedy jen rubínem a diamantem. Podle názorů mineralogů pochází křišťál, z kterého je lebka zhotovena, z Brazílie.

Háček je v tom, že podle odborníků nemají Brazilci v broušení takto velkých kusů žádnou tradici. Pokud bychom se přikláněli k názoru, že lebky vytvořili Aztékové, pak ji jistě také používali při náboženských obřadech. Aby bylo záhad ještě trochu více, byla lebka po dokončení ještě dobroušena vodou a jemnými písky, nanášené na povrch křišťálu v podobě jakési kaše.

            Stejného způsobu leštění se používá dnes při výrobě skleněných astronomických zrcadel. Celá práce trvala, pokud počítáme jen jednu osobu, protože by si asi více osob na tak malém předmětu při práci překáželo, podle odhadu Dorlanda zhruba 300 let, což je ale jen spodní hranice odhadu! To překonává i čínské porcelánové soubory, na kterých pracovalo i několik generací, aby je pak odevzdala překvapenému synovi toho, kdo objednávku před mnoha lety provedl.

 Nebyly totiž nalezeny žádné stopy, které by nutně každý nástroj, který byl při práci jejími tvůrci použit, samozřejmě zanechal. Není možné, aby právě tato lebka byla tak dokonale opracována jen pomocí tehdejších primitivních prostředků, které Mayové vlastnili, protože jak bylo odhadnuto, by k tomu byla zapotřebí doba o délce 300 let. Navíc jsou lebky perfektně vyleštěné a vyhlazené, pro svou jedinečnost jsou dnes předměty nevyčíslitelné hodnoty.

 Navíc bylo zjištěno, že v dutině ústní má lebka hranol, který umožňuje vysílat dopadající světlo z čela ven, jakýmsi třetím okem. Pokud kněží umístili do prostoru pod lebku svíčku, rozzářily se očnicové dutiny a z obou vycházely dva paprsky přímo z nitra imaginárních zornic. Za určitých podmínek se tak předměty, které byly pod lebku umístěny, mohly promítat přímo do ní.

Dorland o svých pokusech napsal toto:

"Dovedeme si přestavit, jaký účinek vyvolala lebka visící v polotmě nad oltářem, lebka se svítícíma očima, lebka pohybující čelistí a vyslovující rozkazy bohů. Zvláště, když v ní bylo možné vidět různé předměty jako lidské obličeje, zvířata a nadto výplody vlastní fantazie v blýskavé hře světel a stínů. Sám jsem zkoumal, jak působí křišťálová lebka na citlivé osoby. Některým se zrychlil puls, jiné začaly pociťovat žízeň, cítit různé pachy některé osoby dokonce usínaly. Kněží, kteří ovládali tajemství lebky, museli získat pověst všemohoucích bytostí."

 Lebky byly navíc vytesány zcela nelogicky proti směru přirozených křišťálových vláken, což by bylo i za použití dnešních nástrojů nesmírně pracnou a velice riskantní záležitostí. Stačil jeden miniaturní pohyb a celé dílo by bylo zničeno. Jakou technologii při výrobě lebek dávní jejich tvůrci používali, není dosud známo.

Mayové věřili, že křišťálových lebek bylo na světě původně celkem 13. K čemu asi tak sloužily? Do dnešní doby jich bylo nalezeno ale pouze 12. Takové číslo jistě není náhodné.

Podle mayských legend totiž existuje ve vesmíru kromě naší Země ještě dvanáct obydlených planet. Naše Země byla nazývána v těchto mýtech Planetou dětí. Každá lebka byla prý dovezena z jedné planety, byla vytesána z jiného nerostu a bylo do ní ukryto množství informací vždy o jednom z těchto světů. To by mohl potvrzovat nález lebky, zhotovené z jadeitu.             

Poslední, třináctá lebka, pak obsahovala všechno vědění a informace o všech těchto světech a vydávala podle mayských legend nevyšší možnou energii na Zemi. Ta však zatím nalezena nebyla.

Až se jednoho dne všechny lebky spojí, nastane návrat bohů.Tato pověst jistě zní jako závěrečná scéna z nám všem dobře známého filmu o Indiana Johnesovi. Kdyby to ovšem nebyla zřejmě pravda.

 Bylo by vůbec něco takového možné?

 Podle počítačových expertů z americké firmy IBM ano, jelikož bylo prokázáno, že každý krystal dokáže uchovat opravdu více než několik milionů informací.

 Jsou tedy tajemné křišťálové lebky snad jakýmsi spouštěčem, který odstartuje v budoucnosti začátek nové éry? Anna Mitchel Heddgesová je přesvědčena, že je to tomu tak

             Antarktida jak ji neznáme-aneb kdo ovládá Jižní pól?- I.část

My, moderní lidé dneška se rádi holedbáme myšlenkou,

Bible a tajný kod.

Žádná jiná kniha na světě tak neovlivnila tok lidských dějin a osudů jako Bible. Tato kniha knih je bezpochyby neznámější knihou světa

Existovala starověká letadla?

Touha létat provází zřejmě člověka od