Jaderný výbuch v Chattušaši

        Podle

Jaderná elektrárna stará dvě miliardy let.

Zkonstruování moderních jaderných elektráren je jedním z úžasných vynálezů naší civilizace, na které jsme pyšní. Otázkou však zůstává, zda tento objev, stejně jako mnoho podobných v naší historii, dokážeme plně ovládat ke svému užitku.

Pracovníci v těchto elektrárnách musí neustále pečlivě sledovat a řídit všechny procesy, které probíhají v atomovém reaktoru. To je totiž ten nejdůležitější a zároveň nejsložitější úkol při provozu celého komplexu. Ve štěpném materiálu, uranu 235, se ostřelováním volnými elektrony štěpí atomová jádra. Při tomto procesu dochází ke vzniku volných neutronů, které vylétají do okolí a štěpí další jádra. Tato v podstatě velice jednoduchá reakce je základní funkcí reaktoru. Kdyby nebyl průběh procesů záměrně zbrzďován, nastala by v okamžiku obrovská exploze o teplotě několika milionů stupňů Celsia a způsobila by tak jaderný výbuch.

Reaktor tedy laicky řečeno v podstatě provádí jaderný výbuch, který je protahovaný donekonečna. Výsledkem toho všeho je, že děsivá jaderná síla pracuje pro užitek člověka a vyrábí mu tolik potřebnou elektrickou energii. Člověk tedy pomocí svého rozumu spoutal peklo a donutil ho k tomu, aby pracovalo pro něho. Občas se mu ale, jak bohužel již z minulosti víme, může toto peklo vymknout z rukou.

Dne 7. června roku 1972 se udála v laboratoři v Pierrlate, zhruba 160 kilometrů od města Marseille ve Francii, podivná příhoda. Chemik Henri Bouzigues zkoumal pravě vzorek plynu hexafluoridu uranu, když náhle zjistil, že u vzorku je podíl izotopu uranu U 235 o něco nižší, než bývá norma. A tak si přizval Bouziges ještě další kolegy, aby vypátrali, co tuto odchylku vlastně mohlo způsobit.

V první řadě odborníky zajímalo, odkud dodávka podezřelého uranu vlastně přišla. Bylo zjištěno, že pochází se západní Afriky ze státu Gabun. Zde se nacházejí velké uranové doly v Oklo, ležící nedaleko města Franceville. Těžba v nich byla zahájena v roce 1970 a postupně tu vznikl obrovský kaňon o šířce jednoho kilometru a hloubce 300 metrů. Ihned byla přerušena těžba, aby měli vědci možnost odebrat v klidu další vzorky. Bylo nalezeno celkem šest čočkovitých útvarů, u nichž byl podíl uranu také nižší!

Fyzikové pak celkem snadno došli k naprosto neuvěřitelnému a přímo šokujícímu závěru: na místě dnešní oblasti dolů v Oklo musely před dvěma miliardami let, tedy podle paleolontologů v prekambrickém období, probíhat naprosto stejné štěpné procesy, jaké probíhají v dnešních jaderných elektrárnách! Tyto jaderné reaktory musely být v provozu podle odhadu odborníků zhruba 150 000 let.

Po dalším důkladném pátrání bylo objeveno celkem 14 totožných fosilních jaderných reaktorů. Takový objev nebyl zaregistrován na žádném jiném místě na světě. Vědci ovšem označili tento úžasný nález za neuvěřitelně vzácnou hříčku přírody. Je sice pravdou, že před dvěma miliardami let byla koncentrace uranu 235 mnohem vyšší než dnes, ale v těžebním dole v  Oklo byly nalezeny i produkty, které při štěpení uranu vznikají, například plutonium.

Podle propočtu vědců je šance na vznik jednoho přírodního reaktoru l:10 000 - a to ještě za velmi příznivých podmínek a při dokonalém dodržení všech poměrů prvků. Vznik hned 17 takových reaktorů najednou nemůže být tedy rozhodně náhodnou přírodní hříčkou! Přesto se dodnes o jejich původu vedou spory mezi nejpřednějšími odborníky na celém světě. K velkým příznivcům a zastáncům této teorie patřil i promovaný geolog a autor literatury o mnoha záhadách naší planety dr. Johannes Fiebag.

Podle jeho názoru by bylo nutné z důvodů tlaku potřebného ke vzniku samovolné jaderné reakce provést tuto reakci až v hloubce 11 000 metrů. Ale možnost, jak dostat materiál, který byl původně na povrchu, do této hloubky přirozenou cestou před 2 miliardami let - prostě neexistovala!

Snaha o vyřešení této záhady má však smutnou dohru. Správní rada pro těžbu uranu COMUF zastavila v této záhadné lokalitě zcela všechny práce. V důsledku toho byla v dolech v Oklo vypnuta i odvodňovací čerpadla a tak bude zřejmě tuto největší záhadu Afriky dnes připomínat již jen velké jezero.

                                  Egyptská letadla a helikoptéry z Abydosu.

          Archeologům zamotala řádně hlavu také dnes již dobře známá dřevěná maketa letadla, nalezená v hrobce slavného egyptského faraona Tutanchamona, jež byla původně rovněž pokládána za ztělesnění ptáka.

          Odborníci si ale brzy všimli, že s jeho křídly nebude zřejmě něco v pořádku. Netrvalo dlouho a i tento artefakt mohl být přiřazen k modelům starověkých letadel schopných letu. Tím ale záhadné objevy, týkající se létajících strojů v Egyptě nekončí.

          Roku 1898 byl totiž na severu Sakkáry v hrobce Pa-Di-Džmena ze 4. století př. n. l. objeven podivný předmět, vyrobený ze dřeva fíkovníku, dlouhý 14,2 centimetrů. Vážil kolem 39 gramů a podle egyptologů šlo "o sokola s rozepjatými křídly." Jeho stáří bylo odhadnuto na 2200 let. Hned vedle něho ležel papyrus s tajemným nápisem, který by se dal přeložit "Chci vzlétnout!"

          Tento "ptáček ze Sakkáry", jak ho později vědci pojmenovali, byl uskladněn ve sbírkách v Káhirském muzeu do roku 1969, kde poklidně ležel, než si ho zcela náhodou povšiml egyptský profesor Khalil Messika.

          Když studoval starověké modely, zaujala ho, že se směrem ke krajům jeho křídla zužují a zahýbají směrem dolů, což je u ptáků dost nezvyklé. Ptáci totiž něco takového nepotřebují, díky svému aerodynamickému tvaru těla. Zarážející byla podobnost tohoto artefaktu s moderním letadlem či kluzákem.

          Bratr Khalila Messiky byl shodou okolností letecký inženýr, tedy odborník na aviatiku a také na aerodynamiku. Záhadný předmět se mu také zalíbil, a proto vyrobil později jeho přesnou kopii z balzového dřeva v poměru 5:1, se kterou provedl několik zkoušek.

          Ukázalo se, že tento model je schopný létat. Doktor Messika je naprosto pevně přesvědčen, že "pták ze Sakkáry" je zmenšeným modelem starověkého letadla.

          Jde ale o to, jak mohli staří Egypťané dostat takový kluzák či větroň do vzduchu?

To prý ale není podle leteckých odborníků nijak těžké, někteří lidé dnes používají k podobnému účelu celkem jednoduchý systém provazů.

          Naskýtá se ale jiná myšlenka: pokud by některé staré kultury mohly znát principy aerodynamiky a byly schopné opravdu vyrobit takový létající stroj, změnilo by to zcela podstatně náš pohled na technické schopnosti našich předků.

          Záhadou však zůstává, jak se k podobným znalostem mohli dostat?

          Nikdo také dodnes řádně nevysvětlil, co představují rytiny na desce chrámu faraona Setiho I. v egyptském Abydosu, který leží 560 kilometrů jižně od Káhiry a pochází podle datování archeologů z 19. dynastie.

          Uvnitř tohoto architektonického skvostu se nachází množství dosud nerozluštěných egyptských hieroglyfů. Na rozdíl od jiných nápisů nedovedli zatím odborníci určit jejich význam. Nejzáhadnější z nich mohou zdejší návštěvníci spatřit nad dveřní obrubou v aleji egyptského boha Slunce Amona- Re.

          Jeden z těchto hieroglyfů byl celkem výstižně pojmenován "Helikoptéra z chrámu v Abydosu." Připomíná totiž velmi známou americkou bojovou helikoptéru AH-64 Apache. Na ostatních rytinách dále můžeme rozpoznat i cosi jako tank, ponorku či kosmickou loď.

          Mají snad archeologové a také záhadalogové při jejich interpretaci jen bujnou fantazii, nebo je možné, že by Egypťané v 13. století př. n. l. znali a používali tak pokročilé vynálezy, které jsou pro nás samozřejmostí teprve v našem osvíceném 21. století?

          Není jistě náhoda, že chrám v Abydosu byl postaven na příkaz výbojného faraona, který odvodil své jméno od Setha, jež byl staroegyptským bohem války a tak tyto zde vyryté znaky mají logicky zobrazovat právě válečnou techniku! To by pak mohlo vysvětlovat nález již zmiňovaného letadla ze Sakkáry.

          Kdo asi létal na naší planetě před tak dávnými časy?

          Teorie o možnosti návštěvy naší Země z jiných oblastí vesmíru, uskutečněnou v dávnověku, nepřekračuje nijak, přestože si mnoho vědců myslí pravý opak, seriozní vědeckou oblast, zabývající se pátráním po stopách těchto návštěvníků.

          Vždyť vědecký pokrok přece vždy spočíval a spočívá právě v tom, že se ti, kteří zastávali nové a progresivní poznatky, vždycky snažili o vyvrácení starých a zažitých názorů, které se postupem času mnohokrát ukázaly mylné a zastaralé- a to je samozřejmě pro vývoj naší společnosti velice správné. Jedině tak se podařilo prosadit teorie, které zněly v první chvíli jako naprosto šílené a plné fantazie.

          Jedině tak jsme v posledních staletích šli stále kupředu a jedině tak jsme se mohli vydat na úžasnou a mnoha generacemi vysněnou cestu ke hvězdám, díky níž jsme konečně pochopili, jaké odkazy nám dávní bohové zanechali.

                                                                      Zkamenělý prst a chybné datace C-14.

          Přímo šokující byl nález, učiněný shodou

                          Tajemní bohové Jižní Ameriky a kult jaguára.

Žádná jiná kniha na světě tak neovlivnila tok lidských dějin a osudů

Vrcholem podivných nálezů jsou uměle vytvořené objekty, které podle později učiněného datování spadají do těch nejstarších období vývoje naší Země.V anglosaské kazykové oblasti se pro takové zajímavé artefakty dokonce ustálil výraz oparts- neboli out of place artifact.Prostě si musíme