Jak si ale máme potom vysvětlit, že jsou si všechny legendy a pověsti o Potopě tolik podobné? Mluví o nich Maorové na Novém Zélandě, stejně jako kanadští indiáni kmene Cree, Masajové obývající východní Afriku a mexičtí indiáni v Jižní Americe, Navahové v Severní Americe, ruští Voguové a Bahmarové ve Vietnamu.
V Indii a v Číně najdeme totožné legendy, které mluví o mohutné přílivové vlně, jež zaplavila svět i nejvyšší horstva, dědící se z pradávných dob z generace na generaci, stejně tak, jako ve vzdálené Francouzské Polynésii, v Peru, na daleké Sumatře a na Borneu.
Celkem prý existuje asi 2000 verzí tohoto dávného příběhu a na konci doby ledové mohla při takové katastrofě zaniknout i civilizace bájné Atlantidy. Také Eskymáci popisují Potopu podobně:
"Voda přetekla přes vrcholky hor a zakryl je led. Když pak záplava ustoupila, led se udržel a vytvořil čepice na vrcholcích hor."
Stejně tak hovoří kniha Genesis:
"Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. A zahynulo všechno tvorstvo.." (7,19-21). A dále:
"Všechno, co mělo v chřípích dech ducha života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo."(Gen. 7:22).
To, o čem hovoří tyto staré prameny, je překvapivě naprosto v souladu s poznatky dnešních geologů. Kromě již zmíněného asteroidu, který dopadl na Yucatán a který zřejmě vedl k záhubě dinosaurů, zaregistrovali geologové ještě sedm velkých dopadů meteoritů, k nimž došlo rychle po sobě údajně před 9 500 lety:
Ve východním Pacifiku na východ od Mexika, v jižním Pacifiku východně od Ohňové země, jižně od Tasmánie u Austrálie, jižně od Indie, v Indickém oceánu, v Jihočínském moři, ve středním Atlantiku blízko Azorských ostrovů a v severním Atlantiku. Stopy velkého zásahu pevniny byly zaznamenány i v Rakousku.
Další dva obrovské krátery byly zjištěny v blízkosti Antarktidy. Před norským pobřežím v Barentsově moři byl lokalizován gigantický kráter o průměru 40 kilometrů, který zkoumal v roce 1999 tým odborníků z univerzity v Oslo.
Ti se snažili najít odpověď na otázku, jak mohl život na Zemi tehdy takovou událost vlastně přestát, když zde panovaly teploty dosahující 10 000 stupňů Celsia a zároveň obrovské tlaky. Důsledkem tohoto dopadu byla samozřejmě i následná potopa. Pravdu mají tedy ti geologové, kteří hovoří o tom, že voda zřejmě opadávala jen velmi pozvolna.
Podle všech známek musela ještě následovat ještě dlouhá období kolísajících záplav, kdy vody ustoupily vždy jen na čas, aby pak opět zaplavily zem. Nížiny stály pod vodou podle geologů možná i několik set let. Mořská hladina se pak postupně ustálila na výšce, přibližující se dnešnímu stavu.
Zdá se dokonce, že velkých Potop mohlo být dokonce několik, poslední nastala zřejmě před 8 - 10 000 lety. V září roku 2000 objevil archeolog a potápěč Robert Ballard se svým týmem pod hladinou Černého moře v Turecku trosky obydlí staré 7500 let. Do tohoto období se datují také poslední pověsti o Potopě.
Archeologové se domnívají, že i Středozemní moře se kdysi rozlilo důsledku přírodní katastrofy a proto se plocha země o rozloze zhruba 150 000 kilometrů čtverečních ocitla náhle 250 metrů pod hladinou moře. Důkazem toho je podle vědců 200 zatopených měst ležících dnes na dně Středozemního moře.
Všechny legendy světa popisují tuto vodní katastrofu, která kdysi zahubila lidstvo, téměř shodně. Paralely mezi nimi se často odlišují pouze v maličkostech, které jsou poplatné zvykům a pojmenováním typickým pro jednotlivé kultury.
V nejstarší verzi, v sumerském Eposu o Gilgamešovi, pocházejícím z 2 tisíciletí př. n. l., objeveném v roce 1851 britským archeologem a cestovatelem Austenem Henry Layardem (1817-1894) v ruinách staré knihovny krále Aššurbanipala v Ninive, se Noe jmenuje Utanapištim.
V starozákonním biblickém vyprávění o Potopě nacházíme 6. A 8. kapitole První knihy Mojžíšovy jméno Noah v překladu Utěšitel, známý jako Noe. Stejně jako Utanapištim na Eův pokyn zbudoval loď o délce šedesáti metrů, postavil i Noe z Božího pověření velkou archu.
Oba příběhy mají tedy společný začátek a navlas stejný děj. Také další pokračování vyprávění o bájné dřevěné lodi, která musela být jakýmsi obrovským korábem, odolávajícím gigantickým vlnám, ve kterém se zachránila zvířata a lidé, je identické, v obou se mluví o veliké Potopě.
Dále se obě verze odlišují jen v drobnostech:
Utanapištimova archa přistála ve starší variantě tohoto zajímavého vyprávění na vrchu zvaném Nizir v dnešním Kurdistánu, Noemova archa skončila svou dlouhou a jistě nesmírně dobrodružnou pouť na hoře Araratu, pokrytém věčným sněhem, o úctyhodné výšce 5 156 metrů.
Dnes je samozřejmě známá modernější biblická verze dávného příběhu a proto většina čtenářů, kteří někdy o Potopě světa slyšeli nějaké informace, logicky zná jen "archu Noemovu."
O tom, že tyto báje mají pravdivé jádro, svědčí i dosud nalezené zbytky dřeva v polohách od 4000 do 5000 metrů ve východní Anatolii a na hoře Araratu. Byly objeveny expedicí, prováděnou zde v roce 1955, kterou vedl Fernando Navara.
V roce 2006 oznámil univerzitní profesor Porcher Taylor z univerzity ve Virginii nález tajemného monumentálního objektu na severovýchodní části Araratu. Postupně na základě pořízených fotografií vyprostila jeho expedice z ledovce zbytky zkamenělého dřeva a celkem 13 silných kamenných kotev. Ve zdejší skále byly nalezeny pomocí ultrazvuku také podivné struktury. Zatím je však další pátrání znesnadňováno místními úřady.
Dokázat, že se v případě nalezených dřevených trámů jedná opravdu o zbytky bájné archy, je ale téměř nemožné.
Přesto je výskyt opracovaného dřeva, starého 5000 let na vrcholku tak vysoké hory více než znepokojující.