V mnohých náboženských pověstech a mýtech nalézáme zmínky o světě, nacházejícím se pod zemským povrchem. Většinou čteme dnes tyto řádky s pousmáním, jako pohádky plné fantazie. Mnoho starých pramenů však vypráví o podsvětí jako o reálně existujícím světě.
Vždyť i v nejstarších bájích, jako je například sumersko-babylonský Epos o Gilgamešovi, se dočítáme o tom, že hrdina sestupuje až do nitra země, aby mohl navštívit svého předka Utnapištima . Dokonce podle jedné hinduistické legendy byl i králem původního lidského rodu, který se po velké katastrofě ukryl v podzemí, odkud se později vrátil na zem, aby zde založil novou lidskou rasu.
Podle tibetských lámů bývá podzemí osvětlováno podivným nazelenalým světlem. Zápisy, které se o něm zmiňují, jsou čerpány z původních údajů, převzatých ze slavné Knihovny palmových listů. O podzemí se dočteme i v knize Francouze Jacolliota Historie Panen vydané z roku 1879:
"Jedna z nejstarších pověstí zaznamenaných v chrámových archivech nebo předávaných ústně, pojednává o tom, že před mnoha tisíci lety existoval velký kontinent osídlený lidmi, patřícími k mocné civilizaci. Tento kontinent zahubila katastrofa. Existence oné civilizace je naprosto jistá a pro vědu by bylo velmi důležité a podnětné, pokud by se nalezly nějaké stopy činnosti jejích příslušníků, ať už jakkoliv skromné."
Dalším, kdo zastával teorii existence podzemních říší, byl ruský cestovatel, historik, archeolog, lingvista, malíř a etnograf Nikolaj Konstatinovič Roerich(1874 – 1947). Roericha zajímaly především legendy o Šambale, neviditelné říši, která dodnes ovlivňuje světové dění. Podle některých záhadologů je toto neviditelné město nacházející se pod Tibetem, podobným mýtem jako legendy o ztracených kontinentech Atlantis a Mu.
Největším pokladem Šambaly je prý kámen zvaný Čintamani. Tento zázračný kámen byl kdysi přinesen na zemi ze souhvězdí Orion a je zdrojem jakési mocné energie, nejen fyzické, ale i duchovní. (Zde se přímo nabízí podobnost s bájným kamenem mudrců.) Podle pověstí jej pečlivě střeží Společnost sedmi mudrců, zvaná "Učitelé". Ti se- za pomoci energie vyzařující z Čintamani - snaží ovlivňovat vývoj lidstva pozitivním směrem. Zajímavé je i to, že podle tradičního vyobrazení si můžeme představit Čintamani jako trojici koulí, obklopenou plameny. Tento posvátný obraz je často tématem mnoha uměleckých děl v oblasti Tibetu či vzorem na místních ručně tkaných krásných kobercích.
V roce 1916 uspořádal Roerich velkou expedici. Oficiálně prý chtěl studovat země a obyvatele vnitřní Asie a jejich kulturní dědictví. Pravým cílem bylo však hledání bájné říše Šambaly a navázání kontaktu s Učiteli, kteří střeží její dávný odkaz. Na cestu si s sebou vzal i svoji manželku Jelenu Ivanovnu a dva syny.
Procestoval Severní Indii, Kašmír, Tibet, Čínu, a Mongolsko. Spolu s ním cestovalo více než sto velbloudů a koní, pět nákladních povozů a tucty nosičů. Výprava se ubírala po pradávných cestách, které používaly karavany putující přes Kašmír, Ladakh a dokonce i přes Karákoramský průsmyk a po mnoha útrapách dorazila do oázy Khotan na jižním okraji pouště Taklamakan. Dále se dala na pouť Vysokým Altajem, Tibetem a Mongolskem. Přes útrapy a vyčerpávající přírodní podmínky se odvážní cestovatelé nevzdávali a stále postupovali vpřed. Náročnou expedici ukončila vlastně až po deseti letech Roerichova smrt.
Jak je zřejmé z jeho literární pozůstalosti, sbíral tento neúnavný badatel při své cestě staré mýty legendy, napsal několik knih a prováděl vykopávky. Maloval rovněž nádherné obrazy (celkem 500) a zapisoval si pečlivě rozhovory s domorodci i mnichy v horských klášterech.
Ve své knize Altaj- Himaláje líčí Roerich kromě jiného i zvláštní zážitek ze setkání s obrovským letícím diskem v kraji Choch-Nuur, který bychom dnes jistě označili za pozorování UFO. Objekt se prý kovově leskl a třpytil se na slunci. Že nešlo jen o Roerichovu fantazii, může dokázat fakt, že tento objekt vidělo toho dne i několik dalších členů expedice, neboť se pohyboval přímo nad táborem. Poté se vznesl k obloze a zmizel.
Také jihoameričtí indiáni si předávali z generace na generaci pověsti o tajemných šachtách a chodbách vedoucích pod inckými městy. Je jistě pozoruhodné, že se tyto pověsti tradují rovněž v Amazonii, u severoamerických indiánů a dokonce i u Eskymáků na vzdálené a chladné Aljašce. Zde lidé také dodnes věří, že tu žije v podzemní říši cizí, svými neobyčejnými schopnostmi oplývající bájný nadlidský národ.
Peruánští a bolivijští indiáni jsou rovněž nezvratně přesvědčení, že pod Andami se nalézá tajemný svět a i kalifornští indiáni mají podobné báje o podzemních říších. Jejich posvátnou horou, která střeží vstup do podzemí, je hora Mount Shasta v USA.
Mount Shasta je viditelná i ze vzdálenosti 160 kilometrů díky své impozantní výšce 4 314 m, a dvěma vrcholům. Tato bývalá sopka je součástí Kaskádového pohoří a za své jméno vděčí indiánskému kmeni Šastů. Pro zdejší indiány je tato hora odedávna mocným a posvátným místem. Koluje o ní také mnoho pověstí a legenda hovořící o tom, "že ji stvořil Chareya - "Starý muž nad námi" v době, kdy byla země ještě plochá."
Některé báje zase mluví o sopečném výbuchu. Jde o mýtus O Kojotu a sršních. Další zase popisují tajemné město ukryté v nitru hory. Obyvatelé Lemurie prý po potopení své vlasti putovali až k Mount Shastě a dodnes zde obývají tunely, vykládané šperky. Na tom by mohlo být jistě i něco pravdy, protože za časů zlaté horečky pozorovali zlatokopové i místní obyvatelé kolem hory záhadnou nazelenalou záři. Uvnitř hory prý žijí lidé vysokých postav a ušlechtilého vzezření. Někdy se dokonce zdejší usedlíci s těmito bytostmi setkávají v lese, ale v tom případě neznámí cizinci ihned zmizí. Navíc byla na úbočí hory mnohokrát zpozorována podivná zvířata, nepodobající se žádnému známému druhu pozemského skotu.
Ještě větší záhadou jsou pro odborníky tajemné létající objekty, které se bezhlučně pohybují okolo hory. Vědci tyto úkazy přičítají tomu, že hora a vůbec celé Kaskádové pohoří, leží přímo na rozhranní tektonických desek, na kterém v důsledku toho dochází často k zemětřesením a sopečným erupcím. Před výbuchem se pak objevují tato záhadná světla. To by mohlo být přirozeným vysvětlením, protože "světla zemětřesení", jak se tento jev nazývá, podle pozorování seismologů v mnoha oblastech na světě opravdu doprovází seizmické aktivity.
Nikdo zatím ale nějak uspokojivě nevysvětlil, proč se motory aut projíždějících okolo hory, z náhlého popudu zastavují. Navíc hlášení o podobných úkazech přicházejí i z Kentucky, kde leží takzvaná Mamutí jeskyně.
Turecko
Jak jsme již uvedli, mnoho národů sídlo svých bohů situovalo překvapivě místo na nebesa, do nitra země. Tam je prý svět obrů, démonů, skřítků a podivných lidských bytostí. Staří Řekové a Římané považovali také své bohy za příchozí z nitra země. Trochu moc náhod na jednou, že? Nemohlo se tedy původně jednat o nějaké vyspělé bytosti, považované pro své zázračné schopnosti za bohy?
Celé podzemní město najdeme v centrálním Turecku, poblíže vesnice Derinkuyu v Cappadocii, které bylo objeveno v roce 1963. Slovo Derinkuyu znamená v turečtině Hluboká jáma. To se zdá být pro toto místo více než příznačné.
Desítky metrů pod zemí tu leží celkem třináct pater vytesaných do skály. Byly tam obrovské společné prostory, byty s ložnicemi obývacími pokoji, stáje, obchody a vinné sklepy. Jednotlivé byty byly mezi sebou propojeny šachtami a vchody byly uzavřeny kulatými dveřmi se závorami, které se zvenčí nedaly otevřít.
Větrání bylo řízeno důmyslným a složitým systémem padesáti větracích šachet a dalších více než 1500 přívodů. Hlavní šachta klesá až do hloubky 85 metrů pod zem. Čerstvý vzduch byl cirkulací vháněn i do těch nejodlehlejších pater. Obyvatelé podzemního města byli zásobováni i vodou. Na dně větrací šachty je velká cisterna. Voda do ní byla přiváděna ze studní. Takové cisterny jsou tu ještě tři. Říká se jim vinné nádoby a pojmou 30 000 litrů.
Mezi obytnými sály leží i spižírny na zásoby a menší nádrže. V nejhlubších patrech byly studny, hrobky, skladiště zbraní a únikové chodby. Vchody jsou dokonce zevnitř opatřeny těžkými víky podobnými mlýnským kamenům, aby bylo možno přístupové chodby do města okamžitě odříznout komukoliv, kdo by přišel do tohoto komplexu zvenčí. Jaká je asi historie tohoto tajemného města?
Kdo si dal asi takovou práci a vytesal zde úkryt pro 50 000 lidí? Archeologům, kteří zde prováděli vykopávky, brzy došlo, že se jim do rukou dostalo něco mimořádného. Toto nebylo jistě všechno tak složitě a pracně vybudováno jen jako přechodný úkryt. Byly zde přece stáje pro zvířata, lisy na olej a obchody. To by přece bylo neekonomické a navíc zbytečné. Navíc bylo zjištěno, že zvířata byla podle všech známek vyváděna na povrch na pastvu. Nemohlo se tedy jednat jen o rychlý a nouzový úkryt.
Pro to svědčí mimo jiné i nález kostela. Stáří této lokality je odhadováno na 3000 – 1000 let, muselo tedy být vybudováno nejpozději v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Vědci si ale stále nejsou v případě tohoto podzemního města tímto datováním jisti. Na tehdejší dobu je vytvoření patrového města nesmírně složitým úkolem. V knize Největší záhady světa o tomto městě píše Herbert Genzmer:
"Poloha a provedení skrytých východů a tisíců větracích šachet působí velmi promyšleně a chodby jsou natolik rozsáhlé, že lze jen těžko hovořit o provizorním řešení."
V poslední době se ale vynořily teorie, že Derinkuyu je mnohem starší, než se původně myslelo. Podle některých odborníků by jako jeho tvůrci mohli připadat v úvahu Chettité, kteří tento kraj obývali před 5000 lety! Nález kostela označeného křížem by mohl svědčit jen o tom, že se v útrobách tajemného města mohli v pozdější době ukrývat křesťané, kteří zde prchali před pronásledováním. Jak je vidět, skutečný příběh tohoto neskutečného místa je zahalen neproniknutelným závojem tajemství.
Ještě větší podzemní město je Ozkonak . Jeho podzemí bylo schopno pojmout neuvěřitelných 60 tisíc obyvatel, jež tu mohli žít podle odhadu po dobu tří měsíců. Mezi oběma městy vede spojovací chodba o délce deseti kilometrů. Dosud bylo objeveno na území Turecka 30 vesnic a městeček jako například Kaymakli, ale jejich počet není jistě konečný. Některá zatím nalezená města měla rovněž třináct pater.
Odhaduje se, že se do všech podzemních měst mohlo vejít celkem 1,2 milionu lidí. K jakému účelu tato města sloužila? Vždyť lidé v podzemí museli nějak žít. Pro růst plodin chybělo v podzemí světlo. Nebo měli nějaké osvětlení podobné elektrickému? Pro všechny obyvatele muselo být navíc zabezpečeno také obrovské množství potravin.
A kam asi zmizel všechen vytěžený materiál? Z vykopané zeminy se na povrchu musely vršit hory štěrku. A jakým způsobem byly podzemní prostory vytvořeny? Zdejší obyvatelé měli v dávnověku k dispozici jen primitivní nářadí v podobě železných rýčů a motyček. Podle odborníků by stavba těchto měst takovým způsobem musela trvat celá staletí, ne-li ještě déle. Kdo asi ovládal ve starověku techniku ražení chodeb ve skalním podloží? A jakým způsobem byly vlastně tyto rozsáhlé podzemní prostory osvětlovány? Nikde na stěnách ani na stropech se nenašly stopy po sazích z loučí či olejových lamp.
Pokud by města sloužila jen jako úkryt před nepřáteli, při obléhání by jistě lidem v podzemí musely potraviny nutně jednou dojít. Potom by byli nuceni svůj úkryt opustit a pak by se stali již pro nepřítele snadnou kořistí. Kdo tato města obýval, badatelé dosud nezjistili. Nebo se lidé v těchto městech ukrývali vždy jen po nějakou určitou dobu, dokud nebezpečí nepominulo? Sloužily tedy tyto úkryty k záchraně života a majetku obyvatel stejně, jako třeba v Jižní Americe, kde bylo objeveno také množství podobných podzemních měst?
Ale před kým vlastně tito lidé prchali? Kdo byli neznámí nepřátelé, kterých se tak báli? Pocházel snad tento útok odkudsi shora? Vše nasvědčuje tomu, že nejdůležitější bylo, aby dílo tvůrců těchto měst nebylo spatřeno nikým zvenčí. Proč by se lidé rozhodli žít prakticky v podzemní hrobce? Museli k tomu mít zjevně nějaký velice závažný důvod. Jaké bytosti by jim mohly nahánět takovou hrůzu? Mohli neznámí útočníci pocházet z jiných světů?
Archeologové si marně lámou hlavu, kdo postavil tato města a kam zmizeli jeho dávní obyvatelé. Na tyto otázky zatím nezná věda odpověď.