Tiahuanaco a Puma Punku
Tiahuanako a Puma Punku- výroba stavebních dílů či kosmodrom?
Tiahuanako, tajemné zapomenuté místo v peruánských Andách, leží na bolivijské náhorní plošině v nadmořské výšce 4000 metrů nedaleko jezera Titicaca. Je vděčným fotografickým objektem, jehož obrázky vidíme často na přední stránce mnoha cestopisných a zájezdových publikací. Na ploše 450 krát 1000 metrů se rozkládají dvě hlavní stavební díla Tiahuanaca: třístupňová pyramida Acapana a zbytky paláce Kalassasaya.
Prvním historikem, který se Tiahuanacem a stavbami na Puma Punku zabýval, byl Španěl Garcilaso de la Vega, jemuž vděčíme za přesný popis dobytí incké říše. De la Vega tehdy napsal doslova, že:
"žádný člověk nespatřil Tiahuanaco jinak, než v troskách, protože bohové ho zbudovali během jedné noci."
To je velice trefný postřeh, jelikož Tiahuanaco v překladu znamená Město mrtvých a je to zřejmě nejstarší město světa. Bylo opuštěno dávno před tím, než do jeho trosek vstoupili Inkové. Také nejstarší španělský historik píšící o Peru a Bolívii Cieza de Leon obdivoval toto bohy zapomenuté místo. Ve své práci Chronica věnoval troskám Tiahuanaca a Puma Punku jednu celou kapitolu. Zajímavé rovněž je, že staré aymarské legendy hovoří o tom, že na tomto místě přebývali kdysi první lidé. Stvořitelem Tiahuanaca byl sám bůh Viracocha, a to ještě před vznikem Slunce a Hvězd.
Zříceniny Tiahuanaca nám podávají svědectví o dávno zaniklé statisícileté civilizaci, která se v ničem nepodobá pozdějším civilizacím na naší Zemi. Dochované legendy a jeskynní kresby mluví o tom, že se v Tiahuanacu scházeli ke svým poradám samotní bohové. To bylo ještě dávno před tím, než byli stvořeni lidé. Ty zde později, spolu s ptáky a zvířaty stvořil Bůh Viracocha. Když se rozzlobil na nevděčně lidské plemeno, rozmetal toto místo bleskem a ohněm.
Tehdy prý bylo Tiahuanaco jedním z pěti velkých měst námořní civilizace obrů. Bylo zároveň i velkým přístavem, z něhož vyplouvaly lodě na Novou Guineu, do Tibetu, Mexika a ostatních částí světa. Ovládalo tedy velkou část Jižní Ameriky. Jezero Titicaca, které je dnes vzdáleno 21 kilometrů, kdysi omývalo jeho nábřeží. Podobné legendy v Egyptě, Mezopotámii, Skandinávii, Řecku a Polynésii hovoří o vládě obrů. Dokonce se zdá, že tyto obří bytosti Zemi obývaly dříve, než lidé. Pro toto tvrzení by svědčily naměřené hmotnosti a rozměry všech zde nalezených artefaktů.
Takovými bloky by přece byly schopny manipulovat jen bytosti s neuvěřitelnými rozměry. Kusy zdí, které ještě stojí, váží šedesát tun a jsou podpírány pískovcovými balvany o váze sto tun, zapuštěnými jako klíny do země, dveřní otvory jsou vysoké tři metry a široké čtyři metry a jsou vytesány z jediného kamene. Leží tu také devítitunový kámen s připravenými vydlabanými otvory pro čepy. Tyto čepy byly tři metry vysoké!
Uprostřed neuspořádaných trosek, které jsou tu poházeny jako hrací kostky, asi právě tak, jako by je tu opravdu zanechali obři vyrušení uprostřed hry, se tyčí podivné obrovité sochy. Jedna z nich byla svezena do údolí a stojí v zahradě muzea v La Paz. Je vysoká osm metrů a váží dvacet tun. Z její tváře čiší zvláštní neskutečný klid a moudrost. Podle pověsti jde o portrét jednoho z obřích králů, kteří zde kdysi vládli.
Řemeslné provedení všech zdejších objektů je naprosto fascinující a neopakovatelné. Všechny hrany a drážky jsou ostré a dokonalé rovné, s přesností na 1 mm. Žasneme- li nad dokonalým opracováním kamenných bloků, musíme se také zmínit i o další místní pozoruhodnosti, na niž upozornil již v roce 1969 švýcarský záhadolog, cestovatel a spisovatel Erich von Daniken.
Tyto předměty, uváděné v archeologických katalozích pod názvem vodovody či vodovodní kanálky, mají naprosto moderní opracování. Všechny roury a poloroury, ze kterých se tento systém skládá, jsou na povrchu zcela hladké, včetně vnějších i vnitřních hran.
Navíc jsou tyto vodovodní roury ještě opatřeny i plochami a drážkami, které do sebe těsně zapadají. Při pohledu na tyto perfektně ohlazené díly nás napadá známá představa stavebnice, ze které lze sestavovat libovolně dlouhé tvary. Jde o technicky neskutečně dokonalou práci.
To však není všechno. Když tu máme ještě ke všemu před sebou dvojité roury, vytesané z jednoho kusu kamene, jsme na tom úplně stejně, jako archeologové, kteří je tady kdysi objevili. Stojíme nad nimi prostě v úžasu. Pro něco takového nemáme žádné vysvětlení. Zajímavé je i to, že v Tiahuanacu byly objeveny jen horní části zmíněného vodovodu. Dolní části jaksi chybí. Což je u vodovodního potrubí dost podstatná závada, že?
Bylo ale toto mistrovské kamenické dílo vůbec někdy "vodovodem?" V některých stěnách totiž náhle ční vestavěné půlky těchto rour bez zjevného účelu. Nemohlo jít třeba o něco jiného? Podle Ericha von Danikena bychom mohli spíše usuzovat, že zmíněné vodovodní roury mohly fungovat jako jakési "chrániče" na dejme tomu, elektrické kabely a měly je ochránit před škodlivými vlivy okolního prostředí.
Tyto kabely pak mohly sloužit k rozvodu energie po celém městě. Je to celkem logické. Přece by inteligentní lidé – a to podle všech ukazatelů budovatele Tiahuanaca bezpochyby byli - nebudovali dvojitá potrubí, navíc ještě bez dolních částí!
Další otázkou je, jak dokázali indiáni kmene Aymarů, kteří jsou podle archeologů tvůrci všech kamenných pozoruhodností nalezených v Tiahuanacu, docílit tak dokonalého opracování, které by bylo značným problémem i v naší technicky vysoce vyspělé době? Vždyť indiáni měli tehdy, podle toho, co o nich dnes víme, k dispozici jen pěstní klíny a měděné pily, jaké by si s horninou takové tvrdosti asi dost těžko poradily
Mezi troskami se tyčí největší hádanka Tiahuanaca: desetitunová "Inti Punku", Brána Slunce. Tak ji kdysi pokřtili, protože její pravé jméno dodnes nikdo nezjistil. Tato brána byla vytesána z jediného bloku andezitu a je tři metry vysoká a čtyři metry široká. Při pohledu zblízka budí dojem, že byla do této nejtvrdší horniny vytesána pomocí leaseru. Na obrázcích v knihách a prospektech bývá nejčastěji zachycena přední strana brány, na níž vidíme 48 figur, v jejichž středu je letící bůh, obklopený paprsky.
Vídeňský profesor Hans Schindler- Bellamy zastával názor, že oněch 48 postav je v podstatě zpodobněním jakéhosi kalendáře, sahajícího podle jeho odhadu až 22 000 let do minulosti. Kalendář je rozdělen na čtyři oddělené části s rovnodennostmi a slunovraty, které označují astronomická roční období. Každé období je dále rozděleno na tři úseky a v těchto dvanácti odděleních je patrné postavení měsíce pro každou denní hodinu.
Tvůrci tohoto kalendáře museli mít bezesporu neskutečné znalosti. Celková koncepce kalendáře by ukazovala na to, že v době, kdy bylo Tiahuanaco postaveno, obíhal Měsíc okolo Země po podstatně nižší dráze. Musel být tehdy tak blízko, že naši planetu oběhl za 48 hodin třikrát! Tehdy byly proto mnohem silnější jeho vlivy na vody oceánů, které se nahromadily v okolí rovníku. Proto bylo rovníkové pásmo naší Země pod vodou a tak město Tiahuanaco i jeho okolí bylo opravdu jakýmsi ostrovem uprostřed vod. To by potvrzovalo dávné legendy o zdejším námořním přístavu.
Nasvědčovaly by tomu i stopy mořských usazenin, objevených archeology v Andách, které se táhnou ve vrstvě o šíři sedmi set kilometrů. Zprávy o potopě světa a zaniklých civilizacích sahají do nedohledné minulosti. Bellamy tvrdí, že v třetihorách došlo k pádu tehdejšího Měsíce na Zem a pak k následným katastrofám.
Opírá se přitom například o báje indiánů Toltéků v Mexiku, kteří nám zanechali posvátné texty, popisující dopad kosmického tělesa. Podle posledních výzkumů se prý ale Měsíc na povrch Země nikdy nezřítil. Jak bylo zjištěno, před 13 500 lety se tento náš vesmírný souputník naopak od Země vzdálil a usadil se na dráze, po které obíhá poklidně dodnes. Co jiného ale mohlo tedy asi tak na Zemi spadnout?
Archeologové, na rozdíl od profesora Bellamyho, datují stáří celého Tiahuanackého komplexu pouze na 3000 let. Ale je zřejmě, že Brána Slunce byla zřejmě vytvořena mnohem a mnohem dříve před tímto datováním. Kdo byli však tito dávní tajemní stavitelé, zatím nevíme.
Další pozoruhodné stavební pozůstatky záhadné vyspělé civilizace můžeme najít poměrně nedaleko od Tiahuanaca, přibližně 800 metrů vzdušnou čarou v Puma Punku. Už Pedro de Cieza de Leon popsal Puma Punku jako:
"souvislé zbořeniště s gigantickými sochami a obrovitou terasou. Nikdo to neobyčejné místo neviděl jinak, než jako ruinu."
Jeho krajan Antonio de Castro y del Castillo, který působil v roce 1651 jako biskup v La Paz, měl z Puma Punku zřejmě podobný pocit, protože o něm napsal doslova toto:
"Ačkoliv se dříve mělo za to, že Puma Punku je dílem Inků - jako jejich pevnost k válečným účelům, nyní se došlo k poznání, že je naopak dílem z dob před potopou světa. Pokud by to skutečně bylo dílo Inků, a to na planině bez vody, přitom však hluboce vryté do země, pak bychom ani my, Španělé nedokázali vytvořit stavbu tak podivuhodnou, tak nádhernou. Co obdivuji, jsou tyhle přesně uzpůsobené kameny."
Zde, v Puma Punku, neboli Lví bráně, se nám naskytne pohled na obrovské stavební díly. Zvláštní na nich je zejména to, že byly vyráběny jakoby sériově, podle několika předloh asi tak, jako nám dobře známé betonové části na panelové domy, které se svého času stavěly i u nás. Co je však neuvěřitelné, nejsou z betonu či nějakého lehce opracovatelného kamene, ale byly vyrobeny z mnohem tvrdších vyvřelých hornin- andezitu a dioritu a to s nejvyšší vytříbeností a přesností, jakoby podle dokonalého projektu. Navíc je patrné, že dávní architekti při jejich vytváření počítali i s různou nosností a odolností těchto přírodních materiálů.
Všechny díly byly navíc naleštěny a opatřeny drážkami a výklenky tak, aby přesně zapadaly jeden do druhého. Po jejich sestavení by například vznikla bez pomoci spojovací malty naprosto kompaktní a vodotěsná zeď. Kdo mohl mít zájem v tak obtížných podmínkách jako zde, v nadmořské výšce čtyři tisíce metrů a v řídkém vzduchu, který ztěžuje dýchání, postavit tak architektonicky naprosto dokonalý komplex gigantických rozměrů?
Andezitové bloky byly podle odborníků dopraveny až ze Cerro Capira, vyhaslé sopky, která je od Puma Punku vzdálená 80 kilometrů. Z toho rovných 50 kilometrů musely být zřejmě sváženy po řece pomocí vorů. To by nebylo nic divného, indiáni v horách používali k přepravě nákladů vory z balzového dřeva, schopné uvézt váhu až 10 tun. Tyto obrovité bloky ale váží nejméně desetkrát tolik!
Představa přepravy takových gigantických, čtyřicet tři metrů dlouhých, sedm metrů širokých a až tisíc tun těžkých bloků je ovšem naprosto nepředstavitelná. Archeologové se pokoušeli s nimi pohnout alespoň pomocí moderních buldozerů, ale všechny jejich pokusy skončily nezdarem.
Také jejich precizní opracování je dodnes záhadou. Po celé délce stavebních dílů vidíme v kameni pět milimetrů široké drážky, ve kterých jsou vyvrtány ve stejnoměrných odstupech díry o průměru čtyř milimetrů. Dnes by ke zhotovení něčeho takového bylo zapotřebí poměrně chytrého počítače a skvělého řezacího náčiní, tedy dokonalých fréz a vrtáků a také ocelových šablon, které však podle všech známek tehdejší stavitelé jistě nevlastnili.
A aby nebylo záhad kolem tohoto místa málo, vědci zatím nejenže nezjistili, kdo vůbec byli dávní budovatelé Puma punku, ale ani to, proč tak náhle ustali uprostřed své práce? Stopy jejich činnosti dnes leží všechny mlčenlivě v krajině. Na první pohled vypadají, podobně jako stavby v záhadném Tiahuanacu, jakoby je rozmetala nějaká katastrofa.
Díváme se tu na pozůstatky dávné civilizace obrů, nebo si tu snad vytvořili na náhorní bolivijské plošině, ve výšce 4000 kilometrů nad mořem, kdysi svoji základnu mimozemští astronauti? Proč ale potom své - tak technicky dokonalé dílo – doslova vyhodili do vzduchu?