Lebky z křišťálu a odkaz věků

Lebky z křišťálu a odkaz věků.

           V roce 1927 prováděl ve Střední Americe a v Britském Hondurasu vykopávky Frederik Mitchell- Hedges, kterému přezdívali všichni Mike. Během expedice do Lubaantumu, sídla dávného kmene Mayů, kopal během sedmi let se svými spolupracovníky na nalezišti, kde doufal nalézt pozůstatky této závojem tajemství dosud obestřené mayské civilizace. Jednoho dne si šimla jeho adoptivní dcera Anna Mitchell – Hedgesová, že se dole v hloubce něco zalesklo. Původně si myslela, že uviděla světlo, pocházející z baterky. Ale kde by se tam vzala baterka?

           Otec ji proto uvázal kolem pasu provaz a spustil ji dolů, aby prozkoumala původ onoho tajemného světla. Všichni okolo strnuli překvapením. To, co se lesklo mezi kameny, byla totiž horní část křišťálové lebky. Měřila na výšku přesně 3 centimetrů, na výšku taktéž a její délka činila 18 centimetrů.

O tři měsíce později byly nalezeny ještě spodní čelisti. Čirou náhodou je objevili právě v den jejích 17. narozenin. V lebce však jako by bylo něco zlověstného. Sám Mitchell- Hedges přezdíval své lebce Skull of Doom, Lebka prokletí nebo Lebka osudu a popisoval ji jako ztělesnění všeho zla.

Možná právě proto je Lebka osudu uložena od roku 1974 jako dar Mitchel- Hedgesovy dcery v Muzeu amerických indiánů v New Yorku. Zde se jí zabýval šest let vynikající muzejní restaurátor a odborník na křišťál Frank Dorland, který byl fascinován jejím dokonalým provedením. Objevil, že lebka je dokonalá i po anatomické stránce-stejně jako u člověka je dolní čelist pohyblivá a je uložená kloubními hlavicemi v kloubních jamkách. Předlohou k ní byla lebka ženy.

Hedges, stejně jako ostatní vědci po něm, vyjádřil domněnku, že sloužila zřejmě při náboženských obřadech ke koncentraci kněží. Ti mohli touto cestou zaslat kletbu způsobující smrt na dálku na své nepřátele.

Díky těmto všem unikátním vlastnostem se z ní stala jedna z nejzáhadnějších artefaktů současné vědy. Jeden z vědců, který tuto lebku zkoumal, se vyjádřil takto:

"Ta zatracená věc by vlastně neměla vůbec existovat!"

Frank Dorland zase prohlásil, že lebka při bližším pozorování, které prováděl:

"Někdy měnila barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůní a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou několik minut ji obklopovala svatozář!"

Mimoto bylo dokázáno, že díky schopnostem odrážet a lomit světlo mohl z lebky za určitých okolností a pokud ji také mayský kněz podržel v určitém úhlu, vyšlehnout až neuvěřitelně silný a omračující plamen ohně.

Později byly nalezeny ještě další lebky. Když byly podrobeny vědeckému zkoumání, odborníci zjistili, že byly vytvořeny stejně jako Lebka zkázy z jediného kusu přírodního křišťálu, vážícího 5 kilogramů. Křišťál má podle Mohsovy stupnice tvrdost 7. Znamená to tedy, že ho lze opracovávat jen ještě daleko tvrdším materiálem, tedy jen rubínem a diamantem. Podle názorů mineralogů pochází křišťál, z kterého je lebka zhotovena, z Brazílie.

Háček je v tom, že podle odborníků nemají Brazilci v broušení takto velkých kusů žádnou tradici. Pokud bychom se přikláněli k názoru, že lebky vytvořili Aztékové, pak ji jistě také používali při náboženských obřadech. Aby bylo záhad ještě trochu více, byla lebka po dokončení ještě dobroušena vodou a jemnými písky, nanášené na povrch křišťálu v podobě jakési kaše.

            Stejného způsobu leštění se používá dnes při výrobě skleněných astronomických zrcadel. Celá práce trvala, pokud počítáme jen jednu osobu, protože by si asi více osob na tak malém předmětu při práci překáželo, podle odhadu Dorlanda zhruba 300 let, což je ale jen spodní hranice odhadu! To překonává i čínské porcelánové soubory, na kterých pracovalo i několik generací, aby je pak odevzdala překvapenému synovi toho, kdo objednávku před mnoha lety provedl.

 Nebyly totiž nalezeny žádné stopy, které by nutně každý nástroj, který byl při práci jejími tvůrci použit, samozřejmě zanechal. Není možné, aby právě tato lebka byla tak dokonale opracována jen pomocí tehdejších primitivních prostředků, které Mayové vlastnili, protože jak bylo odhadnuto, by k tomu byla zapotřebí doba o délce 300 let. Navíc jsou lebky perfektně vyleštěné a vyhlazené, pro svou jedinečnost jsou dnes předměty nevyčíslitelné hodnoty.

 Navíc bylo zjištěno, že v dutině ústní má lebka hranol, který umožňuje vysílat dopadající světlo z čela ven, jakýmsi třetím okem. Pokud kněží umístili do prostoru pod lebku svíčku, rozzářily se očnicové dutiny a z obou vycházely dva paprsky přímo z nitra imaginárních zornic. Za určitých podmínek se tak předměty, které byly pod lebku umístěny, mohly promítat přímo do ní.

Dorland o svých pokusech napsal toto:

"Dovedeme si přestavit, jaký účinek vyvolala lebka visící v polotmě nad oltářem, lebka se svítícíma očima, lebka pohybující čelistí a vyslovující rozkazy bohů. Zvláště, když v ní bylo možné vidět různé předměty jako lidské obličeje, zvířata a nadto výplody vlastní fantazie v blýskavé hře světel a stínů. Sám jsem zkoumal, jak působí křišťálová lebka na citlivé osoby. Některým se zrychlil puls, jiné začaly pociťovat žízeň, cítit různé pachy některé osoby dokonce usínaly. Kněží, kteří ovládali tajemství lebky, museli získat pověst všemohoucích bytostí."

 Lebky byly navíc vytesány zcela nelogicky proti směru přirozených křišťálových vláken, což by bylo i za použití dnešních nástrojů nesmírně pracnou a velice riskantní záležitostí. Stačil jeden miniaturní pohyb a celé dílo by bylo zničeno. Jakou technologii při výrobě lebek dávní jejich tvůrci používali, není dosud známo.

Mayové věřili, že křišťálových lebek bylo na světě původně celkem 13. K čemu asi tak sloužily? Do dnešní doby jich bylo nalezeno ale pouze 12. Takové číslo jistě není náhodné.

Podle mayských legend totiž existuje ve vesmíru kromě naší Země ještě dvanáct obydlených planet. Naše Země byla nazývána v těchto mýtech Planetou dětí. Každá lebka byla prý dovezena z jedné planety, byla vytesána z jiného nerostu a bylo do ní ukryto množství informací vždy o jednom z těchto světů. To by mohl potvrzovat nález lebky, zhotovené z jadeitu.             

Poslední, třináctá lebka, pak obsahovala všechno vědění a informace o všech těchto světech a vydávala podle mayských legend nevyšší možnou energii na Zemi. Ta však zatím nalezena nebyla.

Až se jednoho dne všechny lebky spojí, nastane návrat bohů.Tato pověst jistě zní jako závěrečná scéna z nám všem dobře známého filmu o Indiana Johnesovi. Kdyby to ovšem nebyla zřejmě pravda.

 Bylo by vůbec něco takového možné?

 Podle počítačových expertů z americké firmy IBM ano, jelikož bylo prokázáno, že každý krystal dokáže uchovat opravdu více než několik milionů informací.

 Jsou tedy tajemné křišťálové lebky snad jakýmsi spouštěčem, který odstartuje v budoucnosti začátek nové éry? Anna Mitchel Heddgesová je přesvědčena, že je to tomu tak