Upíři v českých zemích
Upíři v Českých zemích.
Každý z nás jistě někdy slyšel či četl o upírech, kteří v noci vylézají z hrobů a sají lidem krev. Málo lidí ale ví, že takové případy byly zdokumentovány i u nás v Čechách.Stejně jako Germáni a Keltové, věřili i staří Slované, že existuje jakýsi záhrobní svět, ve kterém duše zemřelých žijí dál.
Pokud ale dotyčný člověk spáchal na tomto světě něco špatného, zabil své bližní, nebo snad zemřel nepřirozenou smrtí, jako utopením či snad dokonce sebevraždou, hrozilo podle jejich víry nebezpečí, že se navrátí zpět mezi živé lidi, aby jim škodil.
Tato víra v oživlé mrtvoly je tedy mnohem starší, než pozdější samotné označení upír
nebo také vampír, které vzniklo pravděpodobně z pozdějšího tureckého slova opir nebo obur, které se k nám dostalo až v pozdním středověku, jehož obojím významem je démon.
Mezi nejstarší "upírské" naleziště patří lokalita poblíže obce Makotřasy, jejíž stáří je odhadováno na přibližně 5000 let.
Archeologové zde v 60. letech minulého století objevili pozůstatky pravěké svatyně s masovým hrobem, kde nalezené ostatky zabitých lidí nasvědčovaly tomu, že šlo zřejmě o oběti krvavých rituálů, které měly i protiupírský charakter. Jednalo se o lid tzv. nálevkovitých pohárů, jak byla tato kultura později odborně pojmenována.
Upíři se tedy stali jakýmsi ztělesněním zla, byli to tvorové, kteří byli bezcitnými stvůrami, spojovanými s temnotou.
Není divu, že se naši předkové podobných tvorů velmi obávali. V hrobech, pocházejících z doby Velkomoravské říše, objevili archeologové případy nebožtíků pochovaných se svázanýma rukama a nohama, případně s rozbitou lebkou kamenem.
Někdy byl nebožtík doslova zarovnán kameny. Podle Zdeňka Klanici, který prováděl výzkum vykopávek u Mikulčic, se jednalo o protiupírská opatření, aby se mrtví již nevraceli mezi živé.
V roce 1966 odkryli archeologové nedaleko Čelákovic slovanský hřbitov z konce 10. až
0cm">počátku 11. století.
Zde se našlo v jedenácti hrobech celkem čtrnáct lidských koster, rovněž pečlivě zatížených kameny. Jejich údy byly zlámány a posléze svázány a hlavy ukrouceny. Všichni zde pochovaní jedinci byli nadprůměrně vysocí a jejich kostra byla robustní, takže za života to museli být velice silní lidé.
Těla byla uložena na boku či na břiše, některé kostry byly zatíženy kameny. Je zřejmé, že hroby byly po nějaké době ještě jednou otevřeny, protože u některých koster byly nalezeny zbytky dřevěných kůlů, kterými byli tito lidé zřejmě probodnuti v oblasti hrudníku. Tento archeologický nález patří dodnes k světovým unikátům, který nemá v celé střední Evropě obdobu.
U Horních Počernic u Prahy bylo odkryto další celé vampýrské pohřebiště. Tito mrtví byli rozsekáni na kusy nebo zavaleni velkými balvany.
O upírech v Čechách se o upírech zmiňuje také Kronika Neplachova, středověkého diplomata a vzdělance, který působil při dvoře Karla IV. Roku 1336, která uvádí:
"V Čechách sotva míli od Kadaně, ve vsi řečené Blov, zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. ...A když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval.
A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo..."
Podobný případ uvádí Neplach ve své kronice ještě v souvislosti s rokem 1344:
"Jakási žena v Levíně (na Litoměřicku) zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako ze živého tvora.
Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoliv již byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo."
Případ, který se odehrál v Praze v roce 1540, popisuje polský renesanční spisovatel Bartoloměj Paprocký z Hlohol ve svém díle s názvem Zrcadlo Čech a Moravy:
"Léto páně 1540 žena na Novém Městě pražském v Koňském trhu (dnešní václavské
náměstí), v noci když spala, od muže svého umrlého udávena byla, pochována 16. měsíce máje."
Jestli manžel svoji manželku udusil ve smrtelné křeči nebo zde může jít o případ upíra, dnes nevíme.
Dochovala se i pověst o upíru v Ivančicích, který vstával z hrobu z roku 1618. Místnímu strážnému se jedné noci podařilo upírovi ukrást jeho pohřební rubáš a voják byl nucen při honičce s upírem vylézt na věž místního kostela. Odtud pak ve smrtelné hrůze rubáš upírovi shodil dolů z okna.
Pak otevřeli jeho hrob a uviděli, že mrtvola svírá v zubech kus závoje svojí zesnulé manželky pohřbené v sousední rakvi. Mrtvola upíra byla proto rozčtvrcena a posléze spálena na hranici. Podle jiné verze prý mělo jít o zámožného měšťana, který se po smrti navštěvoval v noci domy svých sousedů.
Proto si radní najali zkušeného Maďara, který si na upíra počíhal na kostelní věži. Když upír vylezl z hrobu, maďar mu pohotově rubáš ukradl a odnesl ho na věž. Upír počal stoupat po schodech vedoucích na věž. V té chvíli mu Maďar usekl rýčem hlavu a jeho tělo shodil dolů.
Jedním z českých kronikářů a spisovatelů, kteří se o upírech zmiňovali, byl i jezuitský páter Bohuslav Balbín (1621-1688).
Všeobecně panoval názor, že upíři, na rozdíl od můr, které jsou prý přízrakem živého člověka, nejsou vidět v zrcadle. Zrcadla, stejně jako křišťálové koule a jiné lesklé předměty, představují po celém světě symbol světa v jiných dimenzích. Je tedy možné, že odráží také negativní energii, kterou upír představuje.
Podle badatelů zabývajících touto tématikou existují tři druhy upírů: jedni jsou smrtelní, bývají často označování jako nemrtví mrtví.
Druzí jsou takzvaní astrální upíři, tady se jedná spíše o duchovní zjevení a třetí druhem upírů bývají psychičtí upíři, kteří udržují svou existenci odebíráním životní energie ostatním lidem.
O tom, že víra v upíry je v Čechách hojně zakořeněna i v moderní době, svědčí i fakt, že v knize Odhalená magie Karla Weinfurtera z roku 1922 nacházíme dokonce definici upíra:
"Upír je vlastně astrální tělo zemřelého, které se nesmířilo se smrtí svého nositele - těla hmotného. Stává se tak u lidí sobeckých, upnutých velmi silně k pozemskému životu. Astrální tělo normálně zaniká po rozpadu těla hmotného, ze kterého během života čerpalo svou energii. Protože tento zdroj už nemá, přimkne se k živým a cizopasí na nich. Není proto třeba, abychom pomýšleli na skutečné sání krve.
Postačí, když se upír napojí na auru své oběti a čerpá z ní. Z takového spojení vzniká u napadeného člověka pocit, jako by byl škrcen, má potíže při dýchání, závratě a pociťuje celkový úbytek sil. Modré skvrny na krku se objevují pouze u lidí přesvědčených o tom, že byli napadeni upírem. Jsou to vsugerovaná stigmata.
Také fantom upíra, viditelný pouze při srážce s protikladným energetickým polem, není samozřejmě skutečný. Tělo z hrobu nevstává. Ovšem je pravda, že pokud trvá energetické napojení na živé osoby, potud zemřelé tělo nepodléhá rozkladu."
V případě upírů se také věřilo, že nejrůznější byliny jako mateřídouška, pelyněk, máta peprná či česnek mohou lidi chránit před jejich útoky. Důležité bylo, aby je posvětil kněz.
Pak byly přiloženy do rakví domnělých upírů. Rakve se zajišťovaly ještě zámky nebo se na mrtvá těla nebožtíků kladly těžké balvany.
Byli tedy upíři kdysi reálními bytostmi, kterých se lidé obávali? Zatím není tato otázka rozřešena.