Létají pevnosti bohů a dávné Hirošimy
Létající pevnosti bohů a dávné Hirošimy
Zmínky létajících strojích – a dokonce i o celých osvětlených městech, - nacházíme v pověstech a mýtech mnoha národů světa. Například indiáni kmene Hopi dodnes tvrdí, že lidé v dávných dobách v takových obrovských vesmírných korábech běžně cestovali.
Nejvíce popisů takových nebeských vozů nacházíme ve védách- tisíce let starých indických textech. Indické spisy jako Rámájana, Samarangana Sutradhara, Mahábhárata či Vimaanika Šástra, které se dochovaly do dnešních dní a které vznikly podle některých badatelů v ústním podání v intervalu 7000 až 2600 let př. n l. líčí, jak tato nebeská plavidla zvaná vimany,vypadala:
"Když nadešlo jitro, nasedl Ráma do nebeského vozu. Síla vozu je neomezená. Měl několik oddílů a oken. Byl barevný a mohutný."(Rámájana).
Toto podivuhodné vozidlo je zde popisováno jako obrovitá pyramida startující kolmo od země. V dalších verších se mluví o tom, že byla vysoká jako třípatrový dům a že tato zvláštní stavba doletěla snadno z dnešního Cejlonu do Indie. Kromě sedadel pro cestující se uvnitř tohoto plavidla nacházely i " tajné komory".
Když tato létající pyramida startovala, ozýval se prý obrovský hřmot. Indická božstva Rudra, Bráhma, Indra, Varuna, Kuvera a Višna vlastnili dokonce vlastní otáčející se vesmírná města. Menší létající stroje dokonce "bohové"někdy půjčovali některým vyvoleným lidem. K takovým vzdušným plavidlům existovaly dokonce i celé "letové manuály," obsahující letové zastávky a pokyny pro cestující velmi podobné, jako jsou ty dnešní u proudových letadel.
Tyto stroje byly "poháněny několika setrvačníky v obalu ze rtuti, a proto se okolo jejich trupu šířilo při letu jasné světlo". Některé vimany prý byly řízeny mentálně - silou myšlenky. Přestože se to zdá jako utopie, v dnešní době s využitím elektromagnetického systému a napojením na myšlenku pilota provádějí pokusy vědci v americké NASA.
Všechny indické eposy vyprávějí ale také o strašlivých střelách, které indičtí bohové odpalovali často právě z palub těchto záhadných létajících strojů, když spolu všemocní indičtí bohové bojovali.
Na mnoha místech těchto starých textů nacházíme popisy zbraní, které svou ničivou silou budí respekt: blesková kopí, kulový oheň, hromobití a na blyštivé střelné paprsky, které mají být použity v případě ofenzivní války.
Přestože se vše zdá být pouhou pohádkou, na stopy, které potvrzují pravdivost těchto dávných příběhů, narážíme v Indii na každém kroku. Na obrovském území, které se rozkládá přes Pákistán, dále přes západní Čínu a Iráku, narážejí archeologové na stovky zesklovatělých vrstev půdy.
Toto zvláštní zelené sklo se asi nejvíce podobá zesklovatělému písku, který vznikl na místě uskutečnění pokusných atomových výbuchů v Nevadské poušti a v Novém Mexiku, kde se písek zcela spekl do sklovitých hrudek.
Bohužel celá řada oblastí v Indii zůstává i v dnešní době velmi špatně přístupná. Například do skoro celého západního Bengálska se lze dostat jen v měsících, kdy nejsou monzunové deště, protože v tomto období k Bengálskému zálivu míří obrovská masa vody.
Všechny zříceniny dávných měst jsou navíc zcela zakryty bujnou vegetací. Archeologové, kteří s nesmírnou námahou do těchto oblastí pronikli, objevili mezi posvátnou indickou řekou Gangou a pohořím Rádžmahál mnoho lidských sídlišť. Je zřejmé, že všechna zanikla při strašlivé katastrofě.
Právě takové zříceny objevil a podrobně popsal i cestovatel a spisovatel Spraque de Camp, který se zabýval průzkumem dosud neprozkoumaného regionu v západním Bengáslsku, poblíže bangladéšské hranice v bývalém východním Pákistánu. O svém nálezu napsal:
"Domy musely být vystaveny enormním teplotám, které byly tak vysoké, že se kámen roztavil a proměnil se v hroudy, pokryté bublinatou glazurou."
Nedaleko tohoto místa objevil de Camp lidskou kostru, která byla zamořena vysokým stupněm radiace.
Podobné nálezy učinil i David W. Davenport, vědec italského původu, narozený v Indii, který prováděl archeologické vykopávky v Mohendžo-daru, jednom z dávných indických měst zničených zatím nevysvětlenou katastrofou, která se zde odehrála před tisíci lety, který míní, že narazil v této oblasti na jasné důkazy atomové exploze. Tento vědec doslova prohlásil:
" Mohendžo-daro, jedno z nejstarších měst na světě, bylo zničeno atomovým výbuchem!" Je pravda, že na počátku 20. Století badatelé a cestovatelé přičítali stopy, které nacházeli v indických rozvalinách ohni obrovského rozsahu.
Teprve po svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, pochopili, že stíny na zbytcích zdí v troskách starobylých měst, pohlcených dnes džunglí, jsou zcela totožné se stíny lidských postav, nacházejících se dodnes na zdech v Hirošimě.
Zanechali je tady lidé, kteří se nacházeli v epicentru obrovské exploze, lidé, kteří se doslova vypařili. Jejich stín ale zůstal navždy, jako živá obžaloba, otištěn na divu, které odolalo nesmírnému žáru výbuchu.
Podobné zbraně prý vlastnili i v Číně. V čínské mytologii nacházíme popisy zbraní, které svou ničivostí budí i dnes respekt a rozhodně nijak nezaostávají za těmi indickými.
Pokud by potřebovali vojáci ustupovat nikým nepozorováni, pak mají k dispozici ještě jiné možnosti: kouřové clony a pláště, které je učiní neviditelnými.
Také mayský bůh Huracan prý vlastnil ničivou zbraň, s níž smetl kdysi neposlušné lidstvo z nebes ohromnou větrnou smrští. Je zajímavé, že tento obávaný bůh byl známý také jako "Trojjediné srdce nebes": Raxa Caculha neboli " Zelený blesk", Chipi Caculha nazývaný "Malý blesk" a Caculha Huracan - "Jednonohý blesk".
Vědci zprvu považovali tato jména za typickou mayskou alegorii, plnou abstraktních pojmů. Dne 16. července roku 1954 si však na všechna tato zvláštní jména mayského boha Huracana si vzpomněli, když v americké poušti Alamogardo byla odpálena první atomová puma.
Nejprve vyšlehl zelený blesk, poté vytryskl druhý plamen a nakonec se ve zlomku vteřiny vyhouplo do úžasné výše zelené slunce, stojící jakoby na obrovské noze. Kde asi mohli Mayové pozorovat toto divadlo? Takových otázek, na které věda hledá odpověď, je mnoho.
