Nan Madol a platinové rakve obrů
Stavbu, okolo níž existuje mnoho mýtů o obrech, můžeme najít na zcela jiném konci světa: Ztracené město obrů Nan Madol se nachází na ostrově Ponhpei, na mapě ho najdeme uprostřed Tichého oceánu, na stošedesátém stupni zeměpisné délky. Pro luštitele záhad je to tvrdý oříšek.
Na 92 umělých ostrůvcích a pod mořskou hladinou jsou roztroušeny ruiny dávno opuštěného města, podzemní hrobky a chodby, ve kterých by se měly podle zdejších pověstí nacházet hrobky s kostmi dávných obrů. Obyvatelé Mikronésie si však odjakživa stavěli jen chýše se střechou s palmového listí. Postavila tedy tento dávný div světa nějaká zaniklá civilizace?
Teoreticky by žádná ze zdejších staveb neměla vůbec existovat. Z bujné zeleně se zde zdvihají podivné černé zdi, vysoké místy až 11 metrů. Neleží jen na pevnině, ale i v moři.
Jaký důvod měli dávní stavitelé ke zbudování umělých obdélníkových ostrůvků, když všude okolo je plno korálových ostrovů? K takovému nadlidskému výkonu jistě bylo zapotřebí nejméně několika tisíc pracovníků. Proto bývá tato monumentální stavba nazývána také často Benátkami Pacifiku.
Podobně jako v Egyptě bylo i zde přemístěno velké množství balvanů, vážících pět až padesát tun. Obrovské zdi jsou sestaveny ze zhruba 250 milionů kamenů! K tomu by bylo zapotřebí mnoho tisíc dělníků. Ale na ostrovech v Mikronésii nikdy nežilo tolik obyvatel. Dodnes najdeme v okruhu 2,5 tisíce kilometrů v okolí Nan Madolu nejvýše 50 tisíc obyvatel.
A jakým způsobem vlastně dávní stavitelé tyto kameny přemisťovali? Vědecké vysvětlení, že byly převáženy po vodě na bambusových vorech, bylo vyvráceno v roce 1995, kdy při natáčení dokumentárního filmu byl podniknut pokus převézt blok o váze jedné tuny. Tento film o Nan Madolu byl natáčen pro kanál Discovery Chanel a ukázal jasně, že několikatunové bloky čediče nemohly být tímto způsobem přepravovány.
Domorodci mají pro přepravu obrovských bloků své vysvětlení: Podle legend byl Nan Madol zbudován pomocí magie. Pomocí určitých zvuků a tonů, které používali zdejší bohové k přepravě bloků, létaly čedičové sloupy na místo určení. Zde se nám vybavují legendy o přepravě soch pomocí síly zvané „ mana“ na Velikonočním ostrově.
Podle spisovatele Ericha von Dänikena postavili tajemné město Nan Madol mimozemšťané. Nebo znali dávní stavitelé nám neznámé technologie? Faktem zůstává, že netušíme, kdo byli dávní stavitelé a ani odkud přišli. Také stáří celého komplexu zůstává zahaleno závojem tajemství.
Od roku 1870, kdy sem poprvé vstoupila noha bělocha, polského etnografa Jan Stanislawa Kubary, nebylo o tomto kamenném komplexu zjištěno celkem nic nového. Jedna z legend uvádí:
„Jednou připlula z nebe kanoe a vznášela se nad ostrovem. Na její palubě byli tři muži. Muži vzali jednoho vysokého náčelníka západního Nan Madolu na palubu. Odletěli s ním. Když přiletěl zpátky, byl vysoký náčelník jmenován prvním králem.“
Domorodci tvrdí, že se na Nan Madolu našly obří kosti, které byly třikrát větší, než u běžného člověka. Kromě jiných staveb se tu údajně nacházejí mohutné kamenné hrobky a podzemní chodby. Tyto chodby mají spojovat jednotlivé ostrůvky a podmořské jeskyně.
V roce 1910 patřil ostrov pod německou zprávu. Tehdejší Guvernér Victor Berg přes zákaz krále Nanmarkiho vstoupil do jedné z hrobek a otevřel rakve. Ležely v nich kosti obrů vysokých dva i tři metry, Místní duchové si však dobře hlídají svá tajemství. V okamžiku se spustila silná bouře a z nedaleké pevniny zaslechli obyvatelé podivné troubení na mušle. Vyděšený guvernér příštího dne ráno zemřel. Domorodci věří, že jeho smrt způsobila kletba.
Japonci před druhou světovou válkou v roce 1939 podle zprávy německého cestovatele Herberta Rittlingera nalezli v hlavní budově nazývané „Dům mrtvých“ pod hladinou oceánu několik obřích koster, Podle vyprávění ležely kostry v obrovských platinových rakvích. Je to pouze výmysl? Je ale pravdou, že v té době Japonci vyvážejí velké množství platiny do Japonska. V té době byl ostrov pod jejich správnou.
Tento fakt potvrdil i známý český amerikanista a cestovatel doktor Miroslav Stingl a německý spisovatel Erich von Däniken. Oba navštívili ostrov v sedmdesátých letech. Däniken zde tehdy objevil jakousi studnu, ze které vede podle zdejšího průvodce tunel až do druhého města.
Doktor Stingl ve své knize Neznámou Mikronésií o tom píše:
„Däniken musel brzo odjet, ale jeho studna, brána tunelu v Nan Madolu zůstala. Přivede právě ona mne i Ericha, i další budoucí badatele, až se jednou do Nan Madolu vrátíme, k platinovým rakvím?.... Sám a bez potřebného potápěčského vybavení pod hladinu nenahlédnu. Nan Madol však opouštím s pevným rozhodnutím: vrátím-li se kam do Mikronésie, pak sem.“
Kam se ale kostry obrů poděly? Japonci prý je údajně odvezli do Hirošimy, na níž v roce 1945 Američané svrhli atomovou bombu - a vzácné kosti přitom byly zničeny. Pokud by se jednalo o pravdivé tvrzení, musela mít rasa obřích lidí výborné vědomosti o zpracování platiny.
Domorodci se dosud do ruin neodvažují. Slýchají prý po setmění odtud podivné zvuky a vídají nad nimi v noci přelétávat záhadné světelné koule. Věří, že ukryté poklady střeží zlí duchové. V noci se zde ozývají naříkavé zvuky. Dodnes zde v Mikronésii kolují pověsti o tom, že záhadní obři byli dávní obyvatelé prastarého kontinentu Mu.
Ten se ale před 12 000 lety potopil. Bájný kontinent, nazývaný Mu, se kdysi rozkládal od Mikronésie až k Velikonočnímu ostrovu. Na něm prý žila rasa velmi vzdělaných lidí - a obrů. Ve zdejších mýtech se objevují hned tři rasy obrů: jeden druh byl podobný lidem, ale dokázal létat. Druhá obří rasa, připomínala vzhledem opice a třetí byl jakýsi druh pracujících otroků pod mořskou hladinou. Vida, zase ti obři! Je také toto tvrzení pouhou pohádkou?
V roce 2002 podnikl k tajemným ostrůvkům Nan Madolu výpravu český cestovatel a spisovatel Ivan Mackerle. Členové jeho výpravy - syn Danny Mackerle, Jan Skupien a Jaroslav Prokopec, vyrazili prozkoumat tyto tajemné stavby. Expedice začala dne 6. 9. 2002, kdy všichni odletěli do Amsterdamu a dále do Kuala Lumpuru. Další přestupní stanicí byla potom Manila, Guam Chuuk a nakonec – kýžený cíl - ostrov Ponphei.
Cílem expedice bylo nalézt dosud nezasypané chodby, které spojují jednotlivé ostrovy, dále provést potápěčský průzkum podmořských jeskyní, kde údajně byly nalezeny platinové rakve s obry a zaznamenávat všechna pozorování záhadných světelných jevů.
Protože se chtěli na Nan Madolu utábořit, kopat, potápět se a filmovat, museli dostat povolení od krále Nanmarkiho. Dalo jim hodně práce, ale nakonec povolení dostali a byl jim přidělen i domorodý průvodce Walter Ringlen.
Postupně prozkoumali vstupy do podzemních chodeb i studnu, o které se zmiňoval Däniken, na ostrůvku Darong. Chodba však končila po 6 metrech kolmou skalní stěnou. Takových tunelů je na Nan Madolu mnoho.
Dále chtěli prozkoumat i podmořské město, o kterém jim vyprávěl Walter. Jeho dědeček město uviděl, když jednoho dne při rybolovu zasáhl harpunou želvu, která ho vtáhla do hlubiny. Viděl dole kamenné domy, ulice a sloupy obrostlé mušlemi a korály. Proto se členové výpravy vydali k ostrůvku Nan Dawas, kde na jeho zadní straně lze vidět zeď, která mizí v oceánu.
Potápěčské láhve jim naštěstí zapůjčila mladá Američanka Eleen, která na Nan Madolu pracovala na přírodovědné stanici, studující chování zdejších mořských mušlí. Potápěči po chvíli opravdu v hloubce pod hladinou moře spatřili vysoké kamenné sloupy, stojící v jedné přímce, jakoby podél ulice. Hlouběji do podmořského města se však již nedostali.
Ale za to strávili noc v ruinách. Naštěstí noc přežili - na rozdíl od hrdinů románu od amerického spisovatele Abrahama Merrita Měsíční jezírko, která proslavila Nan Madol. Tato kniha vyšla v roce 1910 a popisuje záhadné zmizení vědecké expedice.
Výprava přivezla množství fotografického materiálu, a provedla průzkum téměř celé oblasti. Přesto Nan Madol ještě nevydal všechna svá tajemství a bude stále lákat záhadology z celého světa do svých temných kamenných zdí.