Nan Madol a platinové rakve obrů
Kromě jiných staveb se tu údajně nacházejí mohutné kamenné hrobky a podzemní chodby. Tyto chodby mají spojovat jednotlivé ostrůvky a podmořské jeskyně. V roce 1910 patřil ostrov pod německou zprávu. Tehdejší Guvernér Victor Berg přes zákaz krále Nanmarkiho vstoupil do jedné z hrobek a otevřel rakve. Ležely v nich kosti obrů vysokých dva i tři metry, Místní duchové si však dobře hlídají svá tajemství. V okamžiku se spustila silná bouře a z nedaleké pevniny zaslechli obyvatelé podivné troubení na mušle. Vyděšený guvernér příštího dne ráno zemřel. Domorodci věří, že jeho smrt způsobila kletba. Japonci před druhou světovou válkou v roce 1939 podle zprávy německého cestovatele Herberta Rittlingera nalezli v hlavní budově nazývané „Dům mrtvých“ pod hladinou oceánu několik obřích koster, Podle vyprávění ležely kostry v obrovských platinových rakvích. Je to pouze výmysl? Je ale pravdou, že v té době Japonci vyvážejí velké množství platiny do Japonska. V té době byl ostrov pod jejich správnou. Tento fakt potvrdil i známý český amerikanista a cestovatel doktor Miroslav Stingl a německý spisovatel Erich von Däniken. Oba navštívili ostrov v sedmdesátých letech. Däniken zde tehdy objevil jakousi studnu, ze které vede podle zdejšího průvodce tunel až do druhého města. Doktor Stingl ve své knize Neznámou Mikronésií o tom píše: „Däniken musel brzo odjet, ale jeho studna, brána tunelu v Nan Madolu zůstala. Přivede právě ona mne i Ericha, i další budoucí badatele, až se jednou do Nan Madolu vrátíme, k platinovým rakvím?.... Sám a bez potřebného potápěčského vybavení pod hladinu nenahlédnu. Nan Madol však opouštím s pevným rozhodnutím: vrátím-li se kam do Mikronésie, pak sem.“ Kam se ale kostry obrů poděly? Japonci prý je údajně odvezli do Hirošimy, na níž v roce 1945 Američané svrhli atomovou bombu - a vzácné kosti přitom byly zničeny. Pokud by se jednalo o pravdivé tvrzení, musela mít rasa obřích lidí výborné vědomosti o zpracování platiny. Domorodci se dosud do ruin neodvažují. Slýchají prý po setmění odtud podivné zvuky a vídají nad nimi v noci přelétávat záhadné světelné koule. Věří, že ukryté poklady střeží zlí duchové. V noci se zde ozývají naříkavé zvuky. Dodnes zde v Mikronésii kolují pověsti o tom, že záhadní obři byli dávní obyvatelé prastarého kontinentu Mu. Ten se ale před 12 000 lety potopil. Bájný kontinent, nazývaný Mu, se kdysi rozkládal od Mikronésie až k Velikonočnímu ostrovu. Na něm prý žila rasa velmi vzdělaných lidí - a obrů. Ve zdejších mýtech se objevují hned tři rasy obrů: jeden druh byl podobný lidem, ale dokázal létat. Druhá obří rasa, připomínala vzhledem opice a třetí byl jakýsi druh pracujících otroků pod mořskou hladinou. Vida, zase ti obři! Je také toto tvrzení pouhou pohádkou? V roce 2002 podnikl k tajemným ostrůvkům Nan Madolu výpravu český cestovatel a spisovatel Ivan Mackerle. Členové jeho výpravy - syn Danny Mackerle, Jan Skupien a Jaroslav Prokopec, vyrazili prozkoumat tyto tajemné stavby. Expedice začala dne 6. 9. 2002, kdy všichni odletěli do Amsterdamu a dále do Kuala Lumpuru. Další přestupní stanicí byla potom Manila, Guam Chuuk a nakonec – kýžený cíl - ostrov Ponphei. Cílem expedice bylo nalézt dosud nezasypané chodby, které spojují jednotlivé ostrovy, dále provést potápěčský průzkum podmořských jeskyní, kde údajně byly nalezeny platinové rakve s obry a zaznamenávat všechna pozorování záhadných světelných jevů. Protože se chtěli na Nan Madolu utábořit, kopat, potápět se a filmovat, museli dostat povolení od krále Nanmarkiho. Dalo jim hodně práce, ale nakonec povolení dostali a byl jim přidělen i domorodý průvodce Walter Ringlen. Postupně prozkoumali vstupy do podzemních chodeb i studnu, o které se zmiňoval Däniken, na ostrůvku Darong. Chodba však končila po 6 metrech kolmou skalní stěnou. Takových tunelů je na Nan Madolu mnoho. Dále chtěli prozkoumat i podmořské město, o kterém jim vyprávěl Walter. Jeho dědeček město uviděl, když jednoho dne při rybolovu zasáhl harpunou želvu, která ho vtáhla do hlubiny. Viděl dole kamenné domy, ulice a sloupy obrostlé mušlemi a korály. Proto se členové výpravy vydali k ostrůvku Nan Dawas, kde na jeho zadní straně lze vidět zeď, která mizí v oceánu. Potápěčské láhve jim naštěstí zapůjčila mladá Američanka Eleen, která na Nan Madolu pracovala na přírodovědné stanici, studující chování zdejších mořských mušlí. Potápěči po chvíli opravdu v hloubce pod hladinou moře spatřili vysoké kamenné sloupy, stojící v jedné přímce, jakoby podél ulice. Hlouběji do podmořského města se však již nedostali. Ale za to strávili noc v ruinách. Naštěstí noc přežili - na rozdíl od hrdinů románu od amerického spisovatele Abrahama Merrita Měsíční jezírko, která proslavila Nan Madol. Tato kniha vyšla v roce 1910 a popisuje záhadné zmizení vědecké expedice. Výprava přivezla množství fotografického materiálu, a provedla průzkum téměř celé oblasti. Přesto Nan Madol ještě nevydal všechna svá tajemství a bude stále lákat záhadology z celého světa do svých temných kamenných zdí.