Svět v podzemí - Ekvádor

14. srpen 2015 | 16.16 |
Zajímavé je také Ekvádorské podzemí. Francisco Pizzaro při svém dobývání Peru narazil v Andách ve výšce 6764 metrů nad mořem poblíže Huaskaránu na vchody do jeskyní, které byly však pevně uzavřeny velkými balvany. Přestože se Pizzaro domníval, že v jeskyních nalezne ukryté zlato Inků, do jejich nitra se nikdy nedostal. V roce 1971 se vydala do této oblasti expedice jeskyňářů, aby prozkoumala toto území. K dispozici měla nejmodernější technické prostředky. Poblíže peruánského městečka Otuzco, v houbce 62 metrů, narazili speleologové na několikaposchoďové jeskyně, které náhle končily dveřmi z obrovských, osm metrů vysokých, pět metrů širokých kamenných desek o tloušťce 2,5 metru. Přestože jejich váha byla značná, nakonec se jimi podařilo poměrně lehce pohnout. Zajímavostí je, že desky vězely na kamenných koulích asi tak jako v jakýchsi ložiscích, potopených ve vodě. Za těmito „dveřmi“ objevili jeskyňáři další chodby, směřující šikmo dolů s dokonale hladkými stěnami, jejichž vzhled připomínal natavenou skálu. Podlahu chodeb tvořily desky s vroubky, sloužící jako praktická protiskluzová úprava. Odborníci pečlivě prozkoumali celkem asi sto kilometrů chodeb. Zjistili také, že chodba končí pětadvacet metrů nad hladinou Tichého oceánu. Tvrzení o tom, že jeskyně sloužily jako zásobárny potravin pro Inky, bylo vyvráceno. Inkové totiž tyto prostory pouze objevili již hotové a pak je sami používali. Kdo však zbudovat tyto kilometry podzemních chodeb, nevíme. Spíše se jednalo o zásobovací a zároveň únikovou cestu v čase hrozícího nebezpečí. Je tedy naše planeta i v dnešní době protkána sítí tunelů, ukrývajících v nitru země nevídané bytosti? Zatím tomu všechno nasvědčuje. V roce 1834 se ve francouzské Pikardii ve městě Gapaennes zřítil v noci starobylý kostel. Při zjišťování příčiny neštěstí se přišlo na to, že pod pozemkem, na kterém kostel stál, vedla celá řada podzemních tunelů. Také francouzský historik E. Lucan psal mnohokrát o záhadných jevech probíhajících ve skalních prostorách poblíže města Marseilles. Také tam byla vídána v noci zelená světla a z hlubin se ozývaly podivné zvuky připomínající hukot těžkých důlních strojů. Stejné tunely byly objeveny v Rusku, v Číně, pod mayskou pyramidou v Palenque, dáme v Indii, dokonce pod pouští Gobi i ve střední Evropě a v Africe. V USA byla proto založena společnost Halow Eart Society, která se zabývá zkoumáním podzemních prostor a tunelů pod zemskou kůrou naší planety. Společnost odhalila, že existuje celkem 52 vchodů do podzemí. V Austrálii se objevil v poušti Nullabor podivuhodný kráter. V noci se z něho ozýval bzučivý zvuk, jako by zde pracovaly těžké stroje či hučely obrovské ventilátory. Dva z pracovníků HES James Stark a Trevor Marshall, se vydali záhadný tunel prozkoumat. Stěny šachty byly naprosto hladké a vypadaly, jako by byly pokryty nějakou zeleně fosforeskující látkou neznámého složení. Přesto si oba odvážlivci vzali s sebou na výpravu do podzemí silné acetylenové lampy. S jejich pomocí ušli asi 5 kilometrovou trasu pod zemí.

Pak se ocitli v obrovském domu, jehož strop a stěny se ztrácely ve tmě. Náhle se ozvalo známé bzučení a proti nim se vyplazil obrovitý živý ještěr. Proto se oba dva dali na útěk. Zda měl být tento hrůzný netvor jen holografickým obrazem pro zastrašení narušitelů nebo byla nestvůra skutečná, netušíme. Jedno je jisté, příští noc se nad touto oblastí vznášelo jasně osvětlené těleso, stoupající po chvíli vzhůru k obloze. Velikostí připomínalo UFO či helikoptéru. O jaký létající objekt se jednalo, se nepodařilo zjistit. „Největší archeologickou senzací od objevení Troje“ jsou však podle slov českého amerikanisty dr. Mroslava Stingla podzemní chodby v Ekvádoru. Na počátku jejich objevení stojí argentinský občan maďarského původu Juan Moritz, který celou tunelovou soustavu sestupující 240 metrů pod zemským povrchem a tvořící labyrint chodeb dlouhý několik desítek kilometrů odhalil jako první v roce 1969. Nechal si uložit u notáře Gustavo Falconiho v Guayaquillu listinu, ověřenou svědeckými podpisy, ve které líčí podzemní chodby a mimořádně cenné nálezy v nich. Vstup do podzemí je i dnes velmi obtížný. Nejprve musíme sestoupit pomocí kladky do hloubky 80 metrů na skalní plošiny. Podobnou cestu je třeba opakovat ještě dvakrát. Po několika metrech se chodby rozestupují a před námi leží sál úctyhodných rozměrů: 110 krát 130 metrů. (Jen pro představu: Zhruba takovou velikost má základna pyramidy v Teotihuacanu.) Uprostřed sálu stojí stůl se sedmi židlemi. Ty připomínají na dotek umělou hmotu, tvrdou jako ocel a možná stejně tak těžkou. V sále je kovová knihovna. Tvoří prý jí milimetr silné kovové folie o rozměrech 98 x48 cm. Tenké listy jsou srovnány jako stránky knihy. Každá deska je pokryta nápisy v neznámém písmu. Jeho ostrost a pravidelnost připomíná písmo vyražené mechanickým psacím strojem. Těchto zvláštních desek je v podzemí Ekvádoru ukryto několik tisíc. Co může být v této kovové knihovně asi zapsáno? Možná, že bychom se v nich dočetli něco o původu těchto tajemných prostor a jejich záhadných tvůrců. Zatím bylo zjištěno jen to, že neznámé písmo se skládá z 56 znaků. Kdy ale bude rozluštěno, netušíme. Okolo sálu stojí při stěnách sochy zvířat zhotovené jakoby ze zlatého kovu. Najdeme zde slony, vlky, jaguáry, velbloudy, medvědy, opice, bizony, krokodýly i různé ještěry a ostatní zvířata vyskytující se na naší planetě. Zatím však nikdo kromě Moritzce tyto divy neviděl. Jejich existence však nedává spát badatelů a záhadologům. Podle tvrzení Juana Moritze střeží vchod do podzemí již po celou řadu generací jeden zdejší indiánský kmen. Pouze jednou za rok sestupuje náčelník kmene pod zem. Přitom má na obličeji namalovány podivné znaky. Stejné, jaké jsou vyznačeny u vchodu do labyrintu. A ještě jedna zajímavá věc: Příslušníci indiánského kmene vyrábějí zvláštní masky, o nichž tvrdí, že mají symbolizovat bytosti, které podle jejich legend sestoupily za dávných časů z nebes a vytvořily tento podzemní labyrint. Tyto masky ale velice připomínají nám dobře známé plynové masky, chránící vojáky před škodlivými plyny v ovzduší! Z toho lze usuzovat, že tito dávní bohové nemohli dýchat vzduch na Zemi jako obyčejní lidé. V kostele Maria Auxiliadora v Cuence se nachází soška zhotovená ze zlata neskutečného vzhledu, pocházející prý z tayoského podzemí. Je vysoká 32 centimetrů a zpodobňuje, jak jí nazývají badatelé, Dámu z hvězd. Hlava Dámy je pokryta jakousi přilbou, složenou ze dvou trojúhelníků, na jejichž plochách jsou náznaky křídel. Na sobě má tato neobvyklá soška zcela evidentně oblečeny stylové kalhoty. Z uší vedou prapodivné kabely, končící v ušních lalůčcích, což v nás neodbytně evokuje představu sluchátek. Ve druhé polovině sedmdesátých let 20. století se vydala na jih Ekvádoru mezinárodní výprava, kterou tvořilo 75 členů. V jejím čele stál skotský inženýr a amatérský archeolog Stanley Hall. Odborníci propátrali kilometry chodeb a mnoho jeskyní. Podařilo se jim sestoupit 200 metrů hluboko pod zemský povrch. Po únavném pátrání se jim však bájnou podzemní knihovnu najít nepodařilo. Nicméně podle všech známek v Tayosu jistě nějaké záhadné podzemí existuje. V blízkosti Tayoských jeskyní se podařilo archeologovi páterovi Pedro Porrasovi, profesoru z Universidada Catolica v Quitu, který se zúčastnil i předešlé expedice v sedmdesátých letech, nalézt mimořádnou koncentraci prastarých pyramid. Bylo jich zde objeveno nejméně 180. Ukryty v džungli byly i gigantické plošiny, které jsou navlas podobné plošinám v libanonském Baalbeku. Dobu vzniku těchto objektů odhadují archeologové na rok 4700 př. n. l.! Tento pyramidální komplex, vzdálený od Tayosu jen několik desítek kilometrů, zaplavil odborníky celého světa řadou dosud nezodpovězených otázek. Jednou z nich je i soška, nalezená u základny jedné z pyramid. Představuje podivného člověka s přilbou na hlavě, jemuž vyrůstá z obličeje sloní chobot, splývající podél těla a končící v jakémsi tlumoku na zádech! Také geologové si tady přišli na své: podle jejich výzkumu je právě tato část jihoamerické pevniny geologicky nejstarší částí kontinentu. Pochází z prekambria. Kdysi se zde rozkládal gigantický ostrov o velikosti téměř dnešní Austrálie. V současné době se plánuje další průzkum záhadných pyramid. Všechny zdejší pyramidy jsou totiž spojeny celou řadou podzemních tunelů a chodeb. Chodby jsou téměř všechny pravoúhlé, s hladkými natavenými plochami. Také zde nás napadá, jak vlastně byly chodby raženy v tvrdém skalním podloží a kam zmizela vytěžená hornina. Odpovědí by mohla být technologie z poslední doby, kdy v roce 1972 američtí vědci vyzkoušeli v Los Alamos technickou novinku poslední doby- žárový vrták. Jeho použití je jako vždy geniálně jednoduché. Špičku vrtacího zařízení tvoří wolframová ocel, jež se žhaví článkem z grafitu. Vrták roztaví kámen, kterým prochází a přitiskne ho na stěny, kde tento materiál opět vychladne. Tím pádem neexistuje žádný kamenný odpad a není ho také třeba nikam ukládat. Při pokusném vrtání se vrták prokousal čtyři metry silným kamenným blokem bezhlučně a bez námahy!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře