Zázračné lampy
7. květen 2015 | 21.54 |
Protože archeologové při svých vykopávkách z období antiky nalezli na stropech antických obydlí stopy kouře a sazí, došli k závěru, že Řekové a Římané k osvětlení tmavých prostor používali výhradně olejové lampy a pochodně.
Přesto rovněž ve starém Řecku nalézáme často zmínky o zázračných svítících předmětech. Například známý řecký spisovatel a satirik Lukianos (120-180), který navštívil při své dobrodružné cestě Sýrii a město Hieropolis, měl příležitost jeden takový předmět obdivovat. Jednalo se o div tehdejšího světa, svítící drahokam bohyně Héry.
Tento předmět byl zjevně příbuzný se svítícími kameny z ostrovů Torres Strait.
Drahokam prý vydával magickou záři - a osvětloval celý vnitřek chrámu, zasvěceného již zmíněné bohyni Héře. Lukianos o tom napsal:
„Měl bych se však zmínit ještě o jedné věci, která si to nepochybně zaslouží. Socha bohyně má na hlavě umístěný kámen, jenž je kvůli své funkci nazýván „Lampa“. Kámen totiž v noci nádherně svítí a ozařuje celý vnitřek chrámu, jakoby skutečně šlo o nějakou lampu. Tento podivuhodný předmět ostatně svítí i ve dne, sice poměrně slabě, ale přece jen znatelně.“
Je možné, že takové lampy nebyly podle pověstí tehdy ve starém Řecku ani v Římě žádnou zvláštností. Jedna z legend uvádí tento příběh:
„Uprostřed Říma stál velký palác, v jehož blízkosti postavil kouzelník Vergilius mohutný mramorový sloup, který byl s palácem spojen mostem. Na sloup pak umístil k potěšení a užitku obyvatel velkou skleněnou lampu, jež neustále svítila. V noci osvětlovala celý Řím tak jasně, že i v nejzapadlejších uličkách bylo světlo, jako by tam hořely dvě louče.
Avšak na druhou stranu mostu, na zeď, obklopující palác postavil kouzelník velkého kovového muže, který měl v ruce velký kovový luk a neustále na lampu mířil, jako by ji chtěl zasáhnout.
300 let svítila tato lampa k užitku všech obyvatel města. Jednoho dne pak vstoupilo několik měšťanských dcer do paláce, kde si chtěly hrát. Přišly až ke kovovému muži, který mířil lukem na lampu. Jedna z dívek se kovového muže zeptala: Proč nevypustíš šíp? Co ti v tom brání?
A přitom udeřila do šípu, který se ovšem okamžitě uvolnil, vylétl z tětivy a zasáhl lampu, na niž tak dlouhou dobu mířil. Lampa, zhotovená kdysi dávno kouzelníkem Vergiliem, se rozlétla na kusy. Když dívka uviděla, co způsobila, velmi se vyděsila. Avšak kovový lučištník uprchl a už jej nikdy nikdo nespatřil “.
Zajímavou otázkou je, jak asi mohl Vergilius ve své době zařídit, aby lampa dokázala svítit nepřetržitě 300 let. Nebo ji přes den vypínal? Velký kovový muž by potom mohl být jen nějakým mechanickým kovovým typem robota, který měl odrazovat vandaly od úmyslu složité zařízení rozbít.
Na faktu, že by lampa byla zhotovena ze skla, také není nic pozoruhodného: Podle tvrzení historiků uměli již staří Féničané zhotovovat krásné a užitečné předměty z průzračného skla. Sklo se totiž vyrábělo již před šesti tisíci lety. Dokazují to archeologické nálezy ze sumerského města Ur. Na počátku našeho letopočtu se sklo foukalo a odlévalo celkem běžně ve všech sklářských dílnách v Egyptě i Sýrii.
V Číně ve starých textech můžeme číst zmínky obrovském stromu, nazývaném po. Tento zázračný strom měl nalézat na východním konci země, ve světelném údolí Jang-Ku. Protipólem stromu po pak byl strom jménem jo, který stál na západním konci země na hoře Jen se u řeky Mong.
Na obou kmenech zmíněných stromů se prý v noci rozsvěcely červené květy. Jednalo se v tomto případě o skutečné stromy? Nebo jde o alegorické vylíčení vysokých sloupů, které připomínaly stožáry dnešního elektrického vedení?