7. květen 2015 | 21.52 |
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
„Fosilní kladivo z Texasu,“ jak se tomuto podivuhodnému artefaktu často přezdívá, patří podle vědců bezesporu již po desetiletí k jednomu z nejkurióznějších nálezů lidských dějin. Objevili ho zcela náhodou na výletě manželé Max a Emma Hahnovi v roce 1934 poblíže města London v americkém Texasu.
Zpočátku vypadal tento podivný předmět jako kámen, ale když ho jejich syn rozbil, objevilo se v plném lesku kladivo, dlouhé 15 centimetrů o průměru 3 centimetry. Uvnitř bylo vidět část částečně zuhelnatělého topůrka.
Podle odborníků je pravděpodobné, že nález pochází z pískovce, jehož stáří geologové odhadují na 140 až 400 milionů let. Kovová část byla podrobena laboratorním testům v metalurgickém ústavu Batelle Memorila Laboratory ve státě Ohio v roce 1989.
Ukázalo se, že kov tvoří z 96% železo, které je ale neuvěřitelně čisté a nerezavějící. To vysvětluji fakt, že kladivo zůstalo po takovou dobu zachováno takřka v původním stavu. Další podíl na slitině má síra a chlor. Podle dnešních odborníků v metalurgii neumíme dosud takovou slitinu vyrobit, dokonce ani s pomocí nejmodernějších zařízení. Je jisté, že k tomuto závěru není třeba dalšího komentáře.
Další prapodivnou věcičku skrývaly zbytky parthského osídlení z doby 250 př. n. l. na předměstí irácké metropole Bagdádu při budování železniční tratě. Nález byl tak nečekaný, že byla okamžitě povolána skupina archeologů z ˇIráckého muzea. Jeden z nich, archeolog Wilhelm König, tu odkryl při archeologickém výkopu velmi zajímavý artefakt. Zpočátku nevěděl, co před sebou vlastně má.
„Co je tato oválná keramická nádoba asi zač?“ ptal se sám sebe. Předmět ve tvaru vázy o výšce 14 centimetrů a o průměru 2,6 centimetrů naprosto nepřipomínal nic známého. Jisté bylo jen jediné: podle datování se dal pouze zařadit do období středověké Mezopotámie a to zřejmě do doby, kdy ji obsadili Parthové, tedy zhruba 220 - 140 př. n. l. K čemu asi mohl sloužit?
S podivným předmětem si evidentně nevěděl rady ani zkušený britský fyzik Walter Winton (1884 -1966) z londýnského vědeckého muzea.
Na základě dalšího zkoumání ale přichází o 4 roky později nám již známý rakouský badatel Wilhelm König s šokující teorií: Ve své knize, kterou vydal v roce 1940, nazvané Ve ztraceném ráji- devět let v Iráku popsal, jak uvnitř keramické nádoby prochází měděný váleček a železná tyčka, zkorodovaná vlivem kyselého prostředí. Horní otvor válečku byl dříve pravděpodobně zalit asfaltem. Z toho plyne, že:
„Podle jeho součástí a jejich umístění není daleko k myšlence, že se jedná o galvanický článek!“
Ukázalo se, že König měl pravdu. V roce 1960 provedli vědci pokus s bagdádskou baterií na univerzitě Nort Carolina. Voltmetr ukazoval po dobu 18 dní napětí 0,5 voltu. Bylo tak prokázáno, že tato neškodná „hliněná váza“, dokázala skutečně vyrábět proud.
O největší zájem médií se postaral v roce 1978 pokus egyptologa Arneho Eggbrechta (1933-2004).
V rámci výstavy „Sumer, Assur, Babylon bylo možné z Národního muzea v Iráku zapůjčit více než 200 předmětů, aby je mohli na vlastní oči spatřit i v Německu a v Rakousku.
Mezi vystavenými předměty byla i zmíněná baterie. Za podpory restaurátora Rolfa Schulta zhotovil ředitel muzea Arne Eggebrecht přesnou kopii originálu a se žádostí o provedení zkoušky se obrátili na odborníky z několika muzeí.
Zlatník, dva chemikové- technici a jeden galvanizér jejich neobvyklé žádosti, možná ze zvědavosti, vyhověli. Úkolem bylo pozlatit krále Hartra, vytvořenou podle originálu. Nezbytnou kyselinu poskytl Rolf Schulte.
Zvolil kyselinu, která bývala v Orientu na přelomu našeho letopočtu běžně k dispozici: čerstvě vylisovanou šťávu z hroznového vína. Hned napoprvé uspěli: kombinace měděné trubky, železné tyče a kyseliny skutečně vyráběla proud!
Vědci napojili kopii bagdádské baterie na vaničku, do níž vložili malou sošku krále Hartra, velkou jako krabička zápalek. Proces galvanizace trval zhruba dvě a půl hodiny a byl korunován úspěchem: soška byla za tuto dobu celá pozlacená.
Pokus, který zaujal mnoho diváků, se bez obtíží zdařil. Po celou dobu výstavy se mohli návštěvníci pouhým zmáčknutím tlačítka na vlastní oči přesvědčit, že přístroj vyráběl napětí 0,5 voltu a síly 150 mikroampérů.
Tento překvapivý výsledek rázem zpochybnil doposud předpokládané prvenství irského anatoma Luigiho Galvaniho ( 1737-1798), který byl do té doby uznávaným pionýrem výzkumu elektřiny a jejího využití.
Na nalezišti u Khjut Rabu u Bagdádu leželo těchto předmětů hned několik. Zdá se, že „galvanické články existovaly již dva tisíce let před narozením muže, po kterém byly pojmenovány! Kdy asi přeskočila ta pomyslná první elektrická jiskra?
Dlouho před průmyslovým obdobím západů přišli Řekové v antice na to, že jantar, který nazývali „elektron“, získával silným třením přímo zázračnou přitažlivost a v temnotě z něho odletovaly viditelné jiskry.
Ale jak se k tomuto vědění dostali válečnický národ Parthů, Parthové, kteří pocházeli z oblasti dnešního Iráku, byli spíše mistry v jízdě na koni a přede dvěma tisíci lety ovládali všechny země mezi řekami Eufrat a Tigris. Z nálezu baterie z Bagdádu však vyplývá, že uměli stejně tak sestavovat i elektrické účinky, jako baterie.
Co tedy vlastně víme o historii lidstva a původu podobných vynálezech? Je mnohem více zdrojů, které poukazují na fakt, že znalosti elektrotechniky musely existovat v mnohem dávnější minulosti: Ve staroindickém eposu Kamhadbawa Agadsyonumi, psaném v sanskrtu, zachycujícím události v Indii před 7000 lety, se praví:
„Položíme kus čisté mědi do vodotěsného hliněného džbánu, jehož otvor směřuje vzhůru. Poté přidáme kousky síranu měďnatého a modrou skalici jako šíje páva. Poté se džbán naplní třískami a nahoru se položí zinkové víko potřené rtutí.
Tímto spojením se vyrobí síla nazvaná mitra a energie, vznikající spojením zinku a mědi, zvaná rovněž mitra. Propojení stovek podobných džbánů poskytuje ohromnou sílu.“
Zajímavé, že? Jedno je zcela jisté: „Síla mitra“ je tady zcela jasně jen jiným pojmenováním pro elektřinu!“
Zpět na hlavní stranu blogu
