Zmínky o „kouzelných zrcadlech“, které pomocí podivného kouzla dokážou prosvítit lidské tělo, byly považovány vždy za pouhou pohádku.
Vše se ale změnilo v roce 1951, kdy archeologové vykopali v oáze Dachla, v Lybijské poušti severozápadně od Egypta, prapodivný předmět, o kterém se často zmiňovala starověká egyptská literatura - a který dokázal, že přímo před nimi ležel hmotný důkaz jejich existence. Do té doby byly vždy zmínky o nazelenalých kouzelných zrcadlech, která dokážou osvítit těla, brány jako výplod fantazie starých Egypťanů.
Známý káhirský lékař, archeolog, význačný vědec a egyptolog Fawzi Soueha došel k názoru, že artefakt z Dachly je modelem starověkého rentgenového přístroje, a proto požádal v roce 1992 ředitelství Správy egyptských starověkých památek, kde byl záhadný artefakt uložen, o jeho zapůjčení, aby ho mohl prozkoumat.
Nebylo mu však vyhověno s odůvodněním, že není k nalezení. Zdá se, že zmizel právě včas. Pokud by se totiž ukázalo, že je tento předmět opravdu funkčním rentgenovým přístrojem, byl by zpochybněn vynález rentgenového záření, který objevil v roce 1895 pouhou souhrou náhod Wilhelm Conrad Röntgen.
V jeho výzkumech pak pokračoval Antoine Becqerel, který zjistil, že se ze sloučenin uranu uvolňuje záření, které pronikne i pevnou podložkou. Za tento objev obdrželi Wilhelm Conrad Röntgen a Antoine Becqerel v letech 1901 a 1903 Nobelovu cenu.
Zpočátku si nebyli vědomi ohromné síly svého objevu. V laboratořích se tehdy s látkami, vydávající smrtící záření, zacházelo více než lehkovážně. Becqerel se vydal například na vědeckou přednášku z Paříže do Londýna s několika gramy radia v náprsní kapse svého obleku - a utrpěl těžké popáleniny. Také pracovníci v laboratořích umírali na horečnaté zápaly.
Když se později zjistilo, že radioaktivní substance mají tu vlastnost, že mohou svítit ve tmě, vyvinulo se v americkém New Jersey celé nové průmyslové odvětví- hodinářský průmysl.Radioaktivní světélkující látka se nanášela na ciferníky hodin a hodinek pomocí štětečků a dělnice,které tuto činnost vykonávaly navlhčovaly štětečky jazykem, aby byly špičaté.Neuplynuly ani dva roky a první ženy začaly umírat na horečnaté zápaly, počet obětí tohoto podivného onemocnění se nakonec vyšplhal na číslo 42.
Podivné ale je, že stejné příznaky jako tyto laboranty na počátku minulého století, postihly i některé archeology, provádějící v polovině 19. a 20. století vykopávky v Egyptě. Lékaři nedokázali určit přesnou příčinu smrti, ale její příznaky byly vždy stejné.
Všichni si tehdy nedovedli si vysvětlit původ nevysvětlitelné únavy a náhlých a vysokých horeček. Navíc téměř u všech osob, nacházejících se v blízkosti egyptských hrobek, docházelo postupně i častým poškozením mozku- až z devadesáti procent.
Byly tyto sloučeniny používány ve starém Egyptě jako ochrana hrobů před těmi, kdo by je chtěl v budoucnosti nějak znesvětit? V hrobce faraona Ramesse IX. můžeme obdivovat vyobrazení, které tomu nasvědčuje.
Dochoval se zde reliéf, vztahující se ke kultu mrtvých a zobrazující zvláštní truhlu. Vidíme tady 4 paviány - symboly moudrosti a ztělesnění boha znalostí a věd Thovta - přivázané k nádrži, obsahující „magický zdroj energie, „a střežící posvátný oheň, kolem kterého protéká „nebeská voda.“
Egyptolog Christian Jacq ve své knize „Tajné znalosti mágů“ o tomto reliéfu napsal:
„Paviáni stojí kolem kvadratické nádrže, v níž je uložena magická energie ohně. Je to skutečná „ elektrárna“, která může být obsluhována pouze odborníky. A ti si musejí počínat velmi opatrně, aby se neustále tvůrčí oheň neproměnil v ničivou sílu.“ Stejně tak překvapil celou obec archeologů známý atomový fyzik Luis Bulgarini svým prohlášením, které učinil již v roce 1949, když řekl na jedné ze svých proslulých přednášek:
„Podle mého přesvědčení znali zákonitosti časového rozpadu atomů již staří Egypťané. Je docela dobře možné, že že vlastnosti atomového záření využívali k tomu, aby ochránili své svatyně.“
Nepřipomíná to snad zařízení moderních atomových elektráren, kde musí být rovněž palivové tyče ponořeny do tekutiny, aby se předešlo škodlivým účinkům záření?
Diagnostické přístroje v Číně a v Indii
Zmínky o rentgenovém záření můžeme vypátrat i v jiných v písemných záznamech. Stejně jako „ kouzelná zrcadla“ faraonů dokázala i tato „magická zrcadla“ prosvítit lidské tělo.
V díle amerického antropologa a sinologa Bertholda Laufera „Prehistorie létání“pojednávajícím o asijských národech, se dočteme o mágovi jménem Ye- Fa-shan žijícím za časů dynastie Tang.
Ten prý „vlastnil podivné kovové zrcadlo, ve kterém se všechny objekty odrážely „ jako na vodě. Když se před něj postavil nemocný člověk, lékař viděl všechny jeho vnitřní orgány. Lékař potom mohl snadno zjistit všechny případné abnormality.“ Laufer se rovněž zmiňuje o tom, že podobná zrcadla byla dobře známa i ve starověké Číně. Berthold Laufer píše o čínské, císaři Tsin Šiovi (259-210 př. n. l.):
„O císaři Tsin Šiovi se říkalo, že vlastní takové zrcadlo, kterému se říkalo“ vzácné zrcadlo osvětlující kosti“ nebo také „zrcadlo ukazující žluč. Zrcadlo našel zakladatel dynastie Han v paláci císaře Tsina v Hien Yangu v provincii Šenzi roku 206 př. n. l.,“popisuje Laufer objevení tohoto záhadného předmětu.
Dále se o čínském vynálezu dovídáme: „Bylo to obdélníkové zrcadlo široké čtyři stopy a vysoké necelých šest stop- (tedy zhruba 1,22 x 1,76 m podle dnešních ukazatelů). Když si před ně stoupl člověk, který se chtěl pozorovat, viděl se obráceně. Pokud si položil dlaně na srdce, spatřil všech pět svých orgánů seřazených vedle sebe, ničím nezakrytých.“
Tento podrobný popis je více než zajímavý: zřejmě šlo o konkávně zaoblená zrcadla, následkem čehož byl vnímaný obraz obrácený vzhůru nohama, stejně jako u objektivu kamery či fotoaparátu. Dále se v textu dovídáme, že v těchto zrcadlech bylo možné spatřit kromě kostí i uspořádání vnitřních orgánů:“
„ Pokud měl muž ve svých orgánech nějakou skrytou nemoc, zrcadlo mu ukázalo, kde se usídlila: stačilo, aby si před ně stoupl a položil si ruce na srdce. Když se žena necítila zdravá, zrcadlo u ní zpravidla ukázalo oteklý žlučník a prudce bijící srdce. Císař Tsin Ši neustále využíval zrcadlo k tomu, aby testoval svoje dvorní dámy. Ty z nich, které měly oteklý žlučník a jejichž srdce rychleji pracovalo, dal okamžitě usmrtit.“
Berthold Laufer našel později zmínky o možných rentgenových přístrojích i ve staroindických textech:
„Dživaka, proslulý lékař a současník Budhy, nazývaný též „král doktorů“, nakonec došel k závěru, že je nezbytné osvítit orgány lidského těla, aby se dala stanovit přesná diagnoza a naplánovat chirurgický zákrok. Používal také vrták a pilku na otevření lebeční kosti, což jeho současníkům připadalo natolik zázračné, že se zprávy o jeho chirurgických zákrocích časem přeměnily v legendy.
Tento staroindický lékař je hrdinou legendy, která vypráví o tom, že Dživaka nalezl ve svazku roští schovaný zázračný křišťál. Dživaka rovněž údajně našel zázračný drahokam, který když byl položen před nemocného, prosvítil celé tělo postiženého podobně jako lampa, která osvětlí všechny předměty v místnosti, lékař tak mohl snadno rozpoznat příčinu potíží.
Tento křišťál musel však být přímo položen na postižené místo těla pacienta-na rozdíl od zrcadla z Dachly i čínského zrcadla. Dživaka přiložil křišťál k hlavě postiženého a zjistil, že se v ní nachází „stonožka“, (zřejmě nádor podobného tvaru).
Otevřel svými nástroji pacientovu lebku a stonožku vyndal pomocí pinzety, kterou předtím rozžhavil nad ohněm. Muž se potom uzdravil.“Je opravdu možné, že by již ve starověku mohly existovat přístroje dosahující technických parametrů dneška?