A přišla potopa....
Byly provedeny ultrazvukové testy, které odkryly ve skále podivné struktury. Týmu profesora Tailora z University Richmond Porcher se nakonec opravdu podařilo najít zbytky zkamenělého dřeva a celkem 13 kotev z kamene. Vzhledem k tomu, že původní archa byla zhotovena převážně ze dřeva, je pravděpodobnost na nalezení více dřevěných částí dnes, po 6 000 letech více než mizivá. Jak je ale možné, že přestože legendy o Potopě vznikaly nezávisle na sobě, všechny nám podávají shodně zprávu o této neskutečné přírodní katastrofě? Potom by ale biblická Potopa světa nemohla mít jen lokální charakter. V průběhu posledních let proto přibývá odborníků, kteří se snaží dokázat, že šlo o zcela mimořádnou katastrofu celosvětového rozsahu. Naopak, vše nasvědčuje tomu, že dávná katastrofa se opravdu stala. Podle geologických průzkumů, prováděných pomocí vesmírných orbitálních stanic, dopadlo v naší dávné minulosti kosmické těleso na Yucatan a jedna z jeho částí zasáhla dno Atlantického oceánu, kde v oblasti poblíže dnešního Portorika byly nalezeny krátery hluboké více než 7000 metrů. Dnes jsou tyto obrovské prohlubně zaznamenány na všech světových mapách. Dopad asteroidu nebo jeho úlomků takové velikosti nutně musel podle výpočtů odborníků způsobit gigantickou vlnu o výšce deseti kilometrů. V novém Mexiku, v Sandia National Laboratory v Albuquerque byla provedena počítačová simulace toho, co přišlo ihned po dopadu asteroidu na Yucatan. Výsledky byly ohromující. V místě, které bylo zasaženo, se teplota v okamžiku zvýšila o několik tisíc stupňů Celsia. Naráz se tak do ovzduší dostalo sto miliard odpařené horniny, ze které se vyloučilo ohromné množství smrtící síry. Tento smrtící mrak se vznášel na nebi. Z nitra planety v místě vzniklého kráteru počalo vytékat vařící magma, jež se horce rozlévalo po krajině a zasahovalo plochy o rozloze celých států. Právě tak prý vznikla například plošina Dákkhin v Indii, která měří 500 000 kilometrů čtverečních. Následně se po celé zeměkouli probudila intenzivní vulkanická činnost, která dokončila dílo zkázy, když do ovzduší vyslala tisíce tun sazí a sopečného popela. Důkazem toho jsou dnešní vrstvy sazí, které podle geologů pocházejí právě ze spálených jehličnatých lesů a pryskyřice. Poté propukl celosvětový požár a všude zuřily ohnivé bouře, které smetly a zabily vše, co jim stálo v cestě, řítily se krajinou nevěřitelnou rychlostí 12 000 kilometrů v hodině. Žár byl tak mocný, že roztavil skály, vysoušel řeky a přiváděl do varu jezera a moře. Podle dnešních odhadů musely tyto teploty dosahovat okolo 1500 stupňů Celsia i více. V té chvíli nastala úplná tma, protože došlo k zatmění Slunce částicemi prachu v atmosféře. Díky tomu se na celé zeměkouli náhle prudce ochladilo, po čtyřech až pěti měsících v atmosféře a na zemském povrchu panovaly mrazy až minus 20 stupňů a klimatický šok jistě nepřečkalo množství dosud živých tvorů. Voda z moří se zvedla do neskutečné výše, až dosáhla do úrovně nejvyšších hor, jako je například Mount Everest. Dopad vesmírného tělesa tak vyvolal celosvětovou katastrofu, protože při něm došlo podle výzkumů z poslední doby rovněž k vychýlení zemské rotační osy Země o 20 stupňů. Dokonce se hovoří o tom, že před potopou byla zemská osa přibližně svislá, tedy kolmá k rovině oběžné dráhy Země. To znamená, že se v té době nemohla střídat roční období tak, jako je tomu teď. Uhel dopadu slunečních paprsků na zemský povrch byl po celý rok stejný, což znamená, že na zeměkouli vládlo tropické až mírné klima. Svědčí o tom naleziště uhlí na severním poli a fosilní korálové útvary poblíže severního polu. Zmínka o vychýlení zemské osy se vyskytuje i v legendách indiánů kmene Hopi. Mají pravdu? Fakta to potvrzují. Další pohromy pak následovaly v podobě rozsáhlých zemětřesení, lijáků, sněhových bouří, smrtící zimy a jedovatých látek v ovzduší, které měly za následek rychlé vymírání všeho živého právě tak, jako rozrušení ochranné ozonové vrstvy, chránící naší Zemi před pronikáním kosmického záření. Vychází najevo, že v té době mohlo dojít k vymření mamutů, které je pro vědce dosud záhadou. Jak je možné, že se mýty a vědecké poznatky takto shodují? Následky mořské katastrofy jsou viditelné dodnes po celém světě. Našly se dokonce zkamenělé ryby, které právě požíraly jedna druhou. Tváří v tvář těmto skutečnostem musíme uznat, že vše nasvědčuje tomu, že tato celosvětová katastrofa musela přijít opravdu naprosto nečekaně a neskutečně rychle. Mořské fosilie byly nalezeny i v nadmořské výšce několika tisíc metrů. Ve vysoko položených jeskyních se stále nachází zbytky kostí zvířat. Tato skladiště posledního odpočinku tvorů, kteří zde kdysi hledali spásu, jsou v asfaltových dolech v Los Angeles, kde se našla pozůstatky mnoha set buvolů, koní, lenochodů, velbloudů, mamutů a bizonů tvoří jakousi neidentifikovatelnou změť. Charles Berlitz ve své knize s názvem „Die Suche nach der Arche Noah“ neboli „Hledání Noemovy“ archy píše o těchto nalezištích toto: „Ve Walesu a Devonshiru i v mnoha oblastech jižní Anglie se nacházejí na pahorcích hroby plné rozbitých kostí hyen, hrochů, slonů, ledních medvědů a dalších známých zvířat. Stejná naleziště se vyskytují také na západě evropského kontinentu. Ve skalních rozsedlinách na Mont Genay ve Francii leží kosti nosorožců, slonů, lvů, zubrů, ve švýcarských Alpách zase nalezneme pozůstatky krokodýlů, obrovských pštrosů a ledních medvědů. V Dakotě, v USA byly kosti velbloudů a koní pod obrovským tlakem jakoby slisovány ve velké bloky dohromady s kosterními pozůstatky těžko identifikovatelných zvířat. V Nebrasce se nacházejí zase ve velkém množství pozůstatky nosorožců a obrovských vepřů. Kosti velryby byly nalezeny severně od Ontarijského jezera v nadmořské výšce 132 metrů a ve Vermontu v nadmořské výšce 150 metrů. Na pahorcích a ve skalních rozsedlinách ve střední Francii byla uložena spousta roztříštěných koster mamutů, nosorožců a dalších zvířat. V Burgundsku leží ve výši 400 metrů nad mořem sedimentovaná vrstva s rozbitými pozůstatky sobů, koní mamutů a dalších zvířat. U anglického Plymouthu byly nalezeny nesčetné kusy rozbitých ostatků nejrůznějších zvířecích druhů, například lvů, hrochů, bizonů, vlků, mamutů, nosorožců, medvědů a koní. Tyto úlomky kostí různých zvířat vytvořily spleť promísenou s ostrými kamennými odštěpky. Gibraltarské skály jsou protkány puklinami plnými četných rozlámaných a roztříštěných kostí zajíců, skotu, nosorožců, rysů, vlků, medvědů, hyen, panterů a dalších zvířat. Na tisíc kousků rozbité zvířecí pozůstatky nejsou zvětralé ani ohlodané. Severosibiřským Ljachovovým ostrovům se dříve říkalo Kostěné, protože jejich povrch byl poset hromadou kostí a mnoho se jich našlo také v moři. Dalším známých hromadným nalezištěm kosterních pozůstatků nejrůznějších živočišných druhů je Cumberlandská jeskyně v Marylandu. Při hloubení terénního zářezu zde byla v roce 1912 objevena jeskyně s pozoruhodnou sbírkou pozůstatků zvířat obývajících nejrůznějších klimatické zony- lumíků, zajíců, dikobrazů (polární až mírné pásmo) ale také krokodýlů (tropické pásmo). Vyskytovaly se zde též ostatky vyhynulých nebo i dnes ještě žijících druhů (veverka, norek). V této nesmírné změti však se daly nalézt také kosti obyvatel hojně zvodněných území (bobr, krysa pižmová) nebo lesa (veverka), stejně jako u zvířat žijících otevřené krajině (kůň). Všichni tito různí tvorové zahynuli společně. Fakt, že v určitém místě nahromadily pozůstatky zvířat žijících v různorodých podnebních pásmech, si v žádném případě nelze vysvětlit ve smyslu školské vědy sledem dalších období ledových dob. Právě nálezy v Cumberlandské jeskyni dokazují naprostý opak: V určité době muselo dojít ke kataklyzmatické události. Pro další tvrzení se zdá být však ještě důležitější toto zjištění: Zlámané kosti nalezené v této jeskyni nenesou stopy dlouhodobějšího působení vody. Kosti se tedy nemohly v žádném případě plavit delší dobu v řece. Spíše se dá usuzovat na to, že zvířecí těla vyvrhly na skály mohutné vlny, kostry všemožných druhů se rozlámaly a pomíchaly se navzájem spolu s horninami. Dost neochotně se diskutuje o tom, že hromadné hroby se zvířecími ostatky byly nalezeny ve zcela rozdílných geologických vrstvách (jura, křída, třetihory), jakož i v hluboko uložených uhelných slojích. Hromadné hroby nejrůznějších živočišných druhů na celém světě mohly vzniknout jen a jen nenadálou katastrofickou záplavou.“ Další možností, jak mohlo dojít k potopě světa v poměrně nedávné době, je hypotéza, že Měsíc se na nebi objevil teprve před 11 000 lety. Tento mohutný meteorit, který se dostal do sféry zemské přitažlivosti, změnil tehdy zcela tvář Země. Zprávu o této události můžeme číst i na proslulé Bráně Slunce v Tiahuanacu. Obrovské vlny, které se tehdy z moře zvedly v důsledku rotace, byly podle výpočtů vysoké až 30 metrů. Zaplavily pevninu a zničily všechno živé. Prožité utrpení zůstalo navždy zapsáno v bájích a legendách celého světa, které se předávaly z generace na generaci. Lidé byli zmateni. Slunce náhle vycházelo na opačné straně a zapadalo na té, kde dříve býval východ. O tomto faktu se zmiňuje také řecký filosof Platon, který popisuje ve svých dialozích Timaos a Kritias zánik Atlantidy před 9 900 lety. Je zřejmé, že tehdy se poloha osy naší planety a směr jejího otáčení musela změnit. Protikladné gravitační síly způsobily, že se Země jakoby převrátila. Co bylo jindy na polu, se ocitlo na rovníku a pevnina, zaplavená náhle gigantickými vlnami se posunula do chladných oblastí polu. Tomu by nasvědčovaly i výsledky bádání geologů podle zprávy ADN ze dne 7. března 1973, která uvádí, že: „Ledový příkrov na Antarktidě, který má v dnešní době tloušťku přes čtyři kilometry, musel vzniknout před patnácti až dvaceti tisíci lety.“ Což si takhle jednou připustit možnost, že tu narážíme na sice, mnoha různými způsoby vylíčenou, avšak zřejmě naprosto reálnou a děsivou zkušenost lidstva, jež se udála v temném dávnověku?