Duchové a přízraky

            Duchové a přízraky

Lidé věří v existenci duchů odedávna, Již v době kamenné měli lidé strach, že se mrtvý vrátí mezi živé. Mnohá z prastarých náboženství mají své kouzelníky a šamany, kteří jsou prostředníky mezi reálným světem a světem opředeným pavučinou záhad a zázraků?

Mnohá náboženství obsahují tvrzení, že člověk se skládá z těla a duše. Po smrti se duše z těla odpoutává a pokračuje kdesi na onom světě v další existenci. Ovšem v tomto tvrzení se objevily jisté nesrovnalosti. V některých případech se duchové od svých těl z různých důvodů nechtějí odloučit a dále se objevují na místech, kde dřív žili. Pokud šlo o násilnou smrt, vraždu nebo sebevraždu, přízrak je zmaten a nemůže se odmísí svého náhlého opuštění těla odpoutat. Takové přízraky pak bloudí, prožívají svoji smrt stále dokola jako v časové smyčce a nemohou se odebrat na onen svět, aby tam došly klidu.

Víra, že kdesi žijí miliardy duchů, patří mezi nejstarší náboženská dogmata.

Egypťané měli strach z přízraků a dávali proto svým mrtvým do hrobu jejich oblíbené předměty. V některých případech i šperky a celé poklady, aby mrtvý měl to, co si za živa oblíbil a aby tak i po smrti byl spokojen a nevracel se mezi živé lidi.

Také ostatní národy, jako Asyřané, Babyloňané, Římané, Řekové a Indové se takových návštěv z onoho světa velmi obávali. Byli přesvědčeni, že tito mrtví straší živé lidi a spolčují se se zlými. Člověk se proto odjakživa snažil s těmito záhadnými bytostmi vycházet v dobrém.

V Číně, na ostrově Bali, či v Indonésii se udržuje po dlouhé věky účinná tradice, jak si duchy naklonit, aby lidem neškodili-  pod zlatem ozdobenou stříškou vkládají věřící na talíř různé obětiny a často i pečená kuřata.

V Tokiu si zase můžete dokonce zakoupit jakýsi domácí soubor duchů: Na úzkém prkénku na nás hledí dobře přiklížené pestře pomalované hlavičky duchů. Účel je prostý: Když tento předmět umístíme ve svém bytě, žádný konkurenční duch se do něho již nenastěhuje.

Severoameričtí indiáni mají jiný způsob: snaží se odehnat nebezpečné přízraky obrannými tanci.

Odborníci na duchy tvrdí, že někteří duchové jsou jakými čekateli na místo v onom světě. Čekací doba je závislá na dobrých či špatných skutcích zemřelého za jeho života. Proměna duše v přízrak nebo ducha je prý závislá také na způsobu odchodu člověka z tohoto světa.

Na celém světě miliony lidí věří, že pro člověka neexistuje žádná věčná smrt, pouze proměna a nepřetržité návraty do všech přírodních forem. Stejně jako voda, která teče, vsakuje se a opět objevuje. Ani kapka nepřijde nazmar. Nic se neztrácí, jenom se proměňuje.

V roce 1953 se Harry Mantidale snažil instalovat v domě ministra financí ústřední topení.

Právě vysekával otvor ve stropě, když uslyšel troubení trubky. Skrze stěnu vzápětí vpochodoval římský voják, za ním pak další na koni a nakonec celý římský oddíl prošel okolo něho. Ohromený Mantidale vypráví:

"Byli všichni stejně oblečení. První věc, na kterou jsem se podíval, byla přilbice. Byla až pod bradu. Zpod přilbice bylo vidět vlasy a většina z nich měla vousy. Na horní polovině těla měli široké kožené pásy, které byly spojeny tak, že tvořily kabátec. Na spodní části těla měli sukni. Všichni měli krátké meče a jeden voják měl štít s vypouklou ozdobou uprostřed."

Takováto šokující setkání jsou vysvětlována teorií existence takzvané kamenné pásky. To znamená, že některé scény nebo události zůstávají na určitém místě navždy zapsány. Později se stane, že se celé příběhy či události v určitém momentě znovu přehrají stejně jako magnetofonová páska nebo videofilm a lidé naší doby se pak stanou bezděčnými diváky. To by bylo celkem přijatelné vysvětlení, pokud by byl odhalen princip jejího vzniku či moment, který podobný mechanismus spouští.

Tato teorie by mohla přispět k objasnění různých případů, kdy živí lidé prožili setkání s přízraky, se kterými údajně komunikovali, či je svezli v autě nebo dokonce v jiném dopravním prostěrku.Mnoho těchto podivných setkání, které končí zmizením údajného pasažéra bylo úředně zaznamenáno a zkoumáno.

Často příběh potvrzují zcela věrohodní svědkové, jako v případě autobusu číslo 19 z Plymounthu , který se udál v minulém století. Průvodčí Trevor Pease příběh líčí takto:

"Dvě dámy, asi třicátnice, nastoupily do autobusu a následovali je dva pánové. Ti čtyři vystoupili po schodech nahoru. A pak se tam objevila ještě jedna dáma, starší, než ty dvě, asi to byla jejich matka, protože si ty tři dámy byly velice podobné. Předpokládal jsem, že muži byli jejich manželé. Když ta starší dáma přišla na nástupiště, z nějakého důvodu se zastavila. Podívala se na mě a na obličeji se jí objevil milý úsměv. Vzhlédla, pokrčila rameny a šla nahoru.,

Pease odzvonil zastávku a šel vybírat jízdné. V té chvíli zpozoroval, že jedna cestující chybí. Kam ta stará dáma zmizela? Nebylo jí nikde vidět a tak se Pease zeptal čtyř zbývajících pasažérů, a popsal starou paní:

"Byla střední postavy, možná trochu menší, asi tak sto šedesát pět centimetrů. Měla na sobě, - věřte tomu nebo ne – kostým z leopardí kůže, klobouček a kabelku. A měla diamant- nebo něco jako diamant-brož ve tvaru motýla na klopě. Vlasy měla prošedivělé a hezky učesané. Řekl jsem: To je jasné, je podobná těmhle dvěma dámám, jakoby to byla jejich matka....".

A opravdu, jedna z těch žen mu řekla:

"Žena, kterou jste popsal, byla naše matka. Oblečení, jež měla na sobě, bylo její. Opravdu, koupili jsme jí ho. Naposled si ho oblékla, když si s námi večer vyšla. Ale zemřela před čtrnácti měsíci...."

Při takovýchto historkách i ten nejrealističtější posluchač oněmí. Je nemožné je odbýt jen mávnutím ruky, protože jsou vyprávěny poctivými a často vystrašenými lidmi. Typickým příladem takového příběhu je příběh Jerryho Paluse, který v roce 1939 navštívil taneční zábavu v Liberty Grove ve státě Illinois.

Palus se tam seznámil s velice atraktivní milou blondýnkou a po skončení zábavy se nabídl, že jí sveze domů. Jel tedy určeným směrem, když ho náhle dívka požádala,aby zastavil...Zabrzdil proto u chodníku a dívka mu řekla:"V tomhle místě musím přejít ulici. Vy se mnou nemůžete."Jerry se zarazil, protože jediné místo naproti byl zdejší hřbitov Ressurection Cemetery.

 Viděl ještě dívku odcházet a těsně před hřbitovními vraty náhle zmizela. Roztřásl se po celém těle, protože si uvědomil, jak byla dívka při tanci na dotek chladná. Pracoval svého času v pohřebním ústavu a věděl, že to byl chlad mrtvého těla.

Podobná hřbitovní historka se udála na stejném místě v roce 1972. Seržant Pat Holme , byl bývalý policista,.Byl poslán na hřbitov po tom, co na stanici došlo hlášení , že je tam zamčena plavovlasá dívka v bílých šatech.Když tam v půl jedenácté dvě noci dorazil, nikoho tam nenalezl.Pak si všiml, že tyče na hřbitovních vratech jsou podivně zohýbané.Byly prohnuté, jako by seje někdo snažil rozehnout od sebe, aby jimi mohl prolézt.Jak mohl někdo tak pevné ocelové tyče ohnout, je záhadou.Nejzáhadnější však jsou podivné otisky rukou. Jsou vtištěny přímo do kovu, jako by byl z nějakého měkkého materiálu... Jediné ruce k, které to mohly udělat, musely být ruce ducha.

Tento největší hřbitov ve Spojených státech je dnes zlatým hřebem mnoha zájezdů turistů. Zjevení dívky bylo pokřtěno příhodně Resurrection Mary.

Další pozoruhodný příběh by se mohl jmenovat Příběh o modré orchideji. Udál se v roce 1944., se kdy byl zabit bratranec paní Feakosové, jménem Owen Howkinson při bojové akci v Itálii. Pracoval u ženistů, kteří opravovali do vzduchu vyhozený most. Paní Feakosová se tuto smutnou zprávu dozvěděla od Owensonovy matky, která žila v Jižní Africe.

Jednoho dne, za nějakou dobu po jeho smrti, seděla paní Feakesová pokojně ve svém domě v Old Bexley ,když se před ní její bratranec náhle zjevil v oblaku zlaté mlhy. Vypráví:

"Jeho rty se pohybovaly, ale neslyšela jsem žádná slova, kromě těch posledních, která zněla: "Řekni to mámě".

 Za několik dní se zjevení objevilo znovu. Tentokrát slyšela paní Faekosonová jeho hlas zřetelně a jasně:řekl, že jeho tank vyletěl do povětří, ale že se stále ještě cítí jako živý. Řekl, abych to řekla jeho matce a že posílá pozdravy ubohé Heleně. Paní Feakosová se přirozeně zeptala na důkaz, že jeto opravdu on. Na to jí řekl:

"Podívej se" a vyndal ze záňadří exotickou modrou orchidej, jejíž sladká vůně prý zaplnila celý pokoj. Pak rychle zastrčil květinu zpátky pod košili, ale pak jí znovu ukázal paní Feakosové. Znovu ji ni naléhavě prosil: "Řekni to mámě., sbohem milá sestřenko" a opět zmizel.

Později došlo ještě k jednomu záhadnému odhalení. Když se paní Feakosová ptala své tety na onu modrou květinu, dostalo se jí tohoto vysvětlení: Při poslední dovolené se vyšplhal Owen na Stolovou horu a utrhl modrou květinu, která je chráněná a nesmí se trhat. Zastrčil ji za košili a přinesl jí domů, kde ji vyňal, aby mi jí ukázal. Nemohu totiž lézt po horách a nikdy jsem ji neviděla. Vtom někdo zaklepal, Owen při pomyšlení, že bude odhalen, znervózněl, byla za to vysoká pokuta, a zastrčil jí zpátky do košile, ale ukázalo se, že to je jen jeho sestra Cynthie. Owenova matka si byla naprosto jistá, že Owen se nikdy a nikde o tomto případu nezmínil. Pro tento příběh se nenašlo žádné reálné vysvětlení. Svědčí však pro možnost života po smrti.

Dalším typem přízračných zjevení jsou duchové historických osobností. Hlavním městem takovýchto strašidel je bezpochyby město Londýn. Zprávy o jejich existenci se tradují již staletí a svorně je potvrzují králové, královny, biskupové, řeholníci i spisovatelé jako známý Arthur Conan Doyle.

Hlavním střediskem těchto osobností ze světa duchů je londýnský Tower. Neznámějším zdejším duchem je duch Anny Boleynové, druhé manželky obávaného krále Jindřicha VII. A matky pozdější královy Britského impéria Alžběty I. Anna Bolyneová byla na základě falešných obvinění vězněna v Toweru a později popravena stětím. Většinou se objevuje na dvorech dnešního královského muzea, v němž jsou vystaveny korunovační klenoty.

Anna byla popravena v květnu 1536, ale ještě v devatenáctém století jí viděl noční hlídač. Zdálo se mi, že se v kapli St. Peter., kde je pochována, svítí. Přinesl si proto žebřík a nahlédl do okna kaple. Spatřil tam, jak hlavní lodí prochází procesí duchů, vedené postavou podobající se Anně Boleynové.

Další strážce Toweru se s přízrakem bílé barvy setkal v roce 1864. Stál na stráži, když se okolo něho prošla postava s vysokou kapucí, ve které nebyla hlava. Hlídač zaútočil na přízrak bajonetem, ale z postavy vylétl prudký záblesk světla a hlídač padl v mdlobách na dláždění. Později on i jeho kolegové dosvědčili před vojenským soudem, že bílá postava prošla hladce hlídačovým tělem i zdí.

V únoru 1915 spatřil v noci seržant William Nichols a členové jeho oddílu ženu v šedém hábitu s okružím na krku. Šla směrem k nábřeží Temže a zmizela ve zdi. Naposledy byl přízrak zaznamenán v roce 1933, když jeden z nočních hlídačů zapíchl do přízraku bajonet, ale bezhlavá postava kráčela klidně dál. Tento případ nebyl niky objasněn a je pokládán za jeden z mnoha konkrétních pozorování ducha.

Někdy se ovšem ukáže, že duch nebyl nic jiného, než optická iluze. Neurčitý stav mezi spánkem a bděním poskytuje lidem živnou půdu k tomu, aby se různé představy, halucinace či výplody fantazie staly skutečností. Takovýto stav se nazývá hypnagogická iluze. Předchází skutečný spánek a osoba, na kterou člověk myslí, při usínání může nabýt zcela konkrétní podobu fyzické osoby.

Naproti tomu Hypnopompická iluze přichází po spánku a stále pokračuje i v bdělém stavu. Vždycky také musíme brát v úvahu možnost podvodu, který se v této oblasti vyskytuje bohužel poměrně často. V 18. Století bylo dokonce vyvolávání duchů a spiritistické seance oblíbenou kratochvílí a bylo při nich odhaleno mnoho podvrhů při údajném zhmotňování návštěvníků ze světa zemřelých.

Přes veškerou nedůvěru dnešního moderního člověka k takovýmto úkazům musíme připustit, že máme zaznamenáno mnoho zjevení duchů nebo přímo jejich fotografií, které byly podrobně zkoumány moderními technickými prostředky dnešní doby. U řady z nich byla naprosto vyloučena možnost, že by šlo o falsifikáty.

Jako příklad můžeme uvést dnes již dobře známý snímek z kostela v Newby vyfotografovaný reverendem Kennethem Lordem. Přítomnost postavy v kápi s příšerným obličejem kostlivce stojící napravo od oltáře, se dosud nepodařilo vysvětlit.

Problém, který tedy duchové a přízraky přinášejí, stručně vyjádřil profesor logiky na Oxfordské universitě a vedoucí osobnost v psychických výzkumech H. H. Price:

"Ať už nabídneme jakékoli vysvětlení, napsal, octneme se brzy v nesnázích."