18. duben 2014 | 19.35 |
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Prvním zobrazením Měsíce, tohoto odvěkého mlčenlivého souseda Země, je zřejmě otesaný kámen, starý 5000 let, nalezený v Irsku. Na to, že je Měsíc hmotné těleso, přišel Leonardo da Vinci. Krátery na Měsíci zaznamenal pak jako první známý astronom Galileo Galilei.
Mnichově, v anglickém městečku Canterbury, byl zaznamenán v polovině 12. století do kroniky pro pozdější generace tento zápis: „Horní špice srpku Měsíce se rozdvojuje a šlehá z ní oheň a jiskry.“ Něco podobného zažil o šest století i Brit Viliam Herschel - ten , který objevil sedmou planetu Uran. Považoval sérii výbuchů za pravděpodobné výbuchy měsíčních sopek.
V roce 1915 si povšimli astronomové na povrchu Měsíce různě zakřivených zdí, - ty ale později zase zmizely. Koncem padesátých let pokročil vývoj raketové techniky natolik, že bylo možné začít uvažovat o vyslání člověka na Měsíc. V červenci 1953 si vědecký redaktor Herlod John O Neil všiml v oblasti Moře neklidu záhadného stínu - jakoby mostu. Před pěti týdny ale ještě něco takového nepozoroval. Celá konstrukce byla pravděpodobně 18 metrů dlouhá. Jeho pozorování potvrdila Společnost pozorovatelů planet a Měsíce a další dva astronomové.
V listopadu 1953 zachytil něco záhadného astronom - amatér Len. Tentokrát šlo o záblesky. Vyfotografoval i velký světlý lesklý bod přímo uprostřed Měsíce. Vědci posléze přisoudili tento jev meteoritům. 18. srpna roku 1958 k Měsíci odstartovala americká sonda Pioneer 1. Dlouho očekávané snímky měsíčního povrchu však způsobily jisté zklamání.
Americký spisovatel Georgie Leonard, který si prohlédl všech 140 000 fotografií Měsíce, si ale pojednou povšiml, že z kráterů vedou na různých místech ven bílé stopy. Snímky sondy Lunar Arbiter z roku 1966 zachycují dokonce osm takových zvláštních jehlancových útvarů. Každý z nich by měl mít výšku asi sto metrů.
Novodobým svědkem zvláštních úkazů na Měsíci se stal i slavný americký kosmonaut Neil Armstrong, který v roce 1969 vykročil z Apolla 11 na měsíční povrch. Také on vypráví o podivných záblescích na povrchu Měsíce. 19. prosince 1972 se k Zemi vrátilo poslední Apollo. Celkem odstartovalo k Měsíci osmdesát sond, a na jeho povrchu proběhlo šest přistání. Sonda luna 9 pořídila snímky útvarů, podobajících se vzdáleně hradbám. Že by šlo o zbytky nějakého prastarého města? A kdo asi byli jeho dávní stavitelé?
Vysvětlením tajemných záblesků má být ta skutečnost, že Měsíc ze svého jádra čas od času vypouští plyny a to právě v oblasti kráterů. Když plyn zvíří měsíční prach, ten pak reaguje s UV zářením a takto vyvolaný záblesk může být vysoký i čtyři kilometry- proto je už pozorovatelný ze Země. Příčinou úniku plynu je prý vzájemné působení gravitace Země a Měsíce. Tuto teorii zastává v současnosti i astrofyzik Arlin Crotts.
Vypadá to, že jedno z tajemství Vesmíru pootevřelo dveře k svému objasnění. Může nás tedy na Měsíci ještě něco překvapit? Podivné záblesky však nedávají vědcům spát ani dnes. Jsou i tací, kteří je zahrnují do hypotézy o pozorování a pohybu mimozemských, nám dosud neznámých, civilizacích.
Tím však nejsou zdaleka záhady, týkající se našeho nebeského souseda, vyřešeny. Podle jedné teorie je dokonce Měsíc umělým tělesem, jakousi obrovskou kosmickou lodí umělého původu, která existuje jen 250 000 let. Zdá se vám tato hypotéza naprosto šílená?
Pro toto tvrzení svědčí ale hned několik zarážejících faktů. Za prvé: na Zemi i na Měsíc dopadá hvězdný prach. Na Zemi se rozptýlí v atmosféře, ale na povrchu Měsíce, který nemá ovzduší, se ukládá. A za druhé, jsou zde důvodné obavy, že se mýlíme v údajích, týkajících se jeho stáří. Běžně se totiž uvádí, že stáří Měsíce je 4,6 miliardy let. Musela by na něm tedy ležet místy až 57 metrová vrstva prachu. Tak tomu ale není.
Dalším argumentem jsou výsledky rezonančních měření provedených na jeho povrchu. Vše naznačuje, že by toto těleso mělo být duté. Oproti Zemi má Měsíc také menší hustotu. Průměrný krychlový metr Měsíce váží 3300 kilogramů, kdežto průměrný krychlový metr Země je o 2200 kilogramů těžší. Nic nevylučuje domněnku, že by toto těleso mělo mít na povrchu 4 kilometry silnou a pružnou vrstvu a pod ní 30 kilometrů silný ochranný krunýř.
Můžeme si snadno představit, že by takováto kosmická loď mohla cestovat Vesmírem miliony let - na obrovské vzdálenosti! Podle jiných teorií na Měsíci již stojí americko - ruské základny, které jsou připraveny zajišťovat blízkou kolonizaci Marsu. Právě tam by se měli přesunout bohatí občané Země v případě nevyhnutelné ekologické nebo kosmické katastrofy na Zemi. Co si ale máme z těchto nabízených možností vybrat? Na tuto otázku nám odpoví teprve budoucnost.
Zpět na hlavní stranu blogu
