Všichni jsme někdy slyšeli o tom, že dinosauři kdysi byly pány naší planety. Tito druhohorní plazi zde kralovali celých nepředstavitelných 160 milionů let. Z vykopávek dosud známe pouze jedno procento těchto tvorů. Byli ale dinosauři opravdu jen tupými a studenokrevnými ještěrkami s malým mozkem, jak nám dosud tvrdili? Paleontologové jsou totiž jiného názoru. Zjistili, že mnoho druhů dinosaurů bylo teplokrevných a že byli mnohem přizpůsobivější, než savci a ptáci. Ovládali vodu, souš i nebe a byli aktivnější a pohotovější.
Vzhledem k tomu, že člověk, jak tvrdí Darwinova teorie, potřeboval ke svému vývoji od pralesní opice do moderní doby plné kosmických letů zhruba 5 milionů let, mohly to přece některé inteligentnější druhy dinosaurů stihnout také! Dinosauři žili podobně jako savci ve stádech, dokázali se dorozumívat a měli na rozdíl od mnoha jiných živočišných druhů barevné vidění. Mohly se z nich tedy vyvinout v průběhu věků inteligentní bytosti? Zdá se, že ano.
Pro tuto hypotézu svědčí kupodivu hned několik faktů. Podle kosterních nálezů bylo prokázáno, že některé druhy těchto dávných zvířat měly opravdu možnost vytvořit velkou lebku obsahující velkokapacitní mozek. Také jejich přední končetiny byly volné jako u člověka, vzhledem k tomu, že některé druhy používaly k pohybu vzpřímenou chůzi.
Důkaz o tom našli odborníci v roce 1908 v Paluxy River, ve státě Texas v USA, kde se nacházejí znepokojivé stopy. Nějaký druh dinosaura zde otiskl své dolní končetiny do měkké hlíny. Odborníci určili stáří této vrstvy dnes proměněné ve skálu, na plných 110 milionů let. Tvor, který zde kdysi šlépěje vytvořil, přenášel stejně jako člověk váhu na prsty. Musel tedy chodit vzpřímeně. Vědci po mnoha letech výzkumů v roce 1982 došli k závěru, že stopy v Paluxy River patří dvounohému dosud neznámému druhu dinosaura!
Připadal by snad nějaký dinosauří druh opravdu v úvahu? Vědci zastávají názor, že ano. Mozek některých dávných dinosaurů měl často slušný objem vzhledem k velikosti těla, který se měl tendenci v průběhu milionů let ještě zvětšovat! Jak je vidět, některá větev tedy mohla postupným vývojem dosáhnout inteligence člověka, nebo ji dokonce ještě předstihnout.
V roce 1977 s touto hypotézou vystoupil známý americký vědec Carl Sagan, který za možného dinosauřího kandidáta označil druh toroodon morfosus, žijícího v období svrchní křídy, tedy v době před 65 miliony let př. n. l. Tento dravec měl na předních končetinách tři prsty a co je nejdůležitější, také vratiprst, který mu umožňoval úplně stejný druh uchopení, jaký používají primáti a samozřejmě také člověk. Jeho kostra připomínala mnohem více opice, než samotní tehdejší savci a jeho oči měly dokonalé prostorové vnímání. Ještě lepšího výsledku dosáhl v roce 1980 paleoneurobiolog Harry Jerison. s druhem domiceoiomimus brevetertius
Kanadský paleontolog Dale Russel sázel však spíše na troodona, a proto spolu se svým přítelem Ronem Sequinem vytvořili model dinosaura Dino Sapiens. Jak tedy tento inteligentní dinosauroid, jak ho vědci později pojmenovali, což znamená v podstatě bytost podobná dinosaurovi, asi vypadal?
Podle odborníků měl velkou hlavu, vypouklé oči ještěrky a nepatrná ústa bez známek rtů. Také uši byly spíše náznakem, podobně jako u dnešních plazů. Měřil na výšku okolo 1 metru a vážil zhruba 50 kilogramů. Myšlení a psychika takového dinosaroida byla jistě zcela oproštěná ode všech abstraktních pojmů a emocionálních nejistot, které jsme my, lidé, zdědili po svých předcích pocházejících z primátů. Byl tedy daleko racionálnější, a proto jednal mnohem účelověji než člověk, a byl také daleko přímočařejší.
Nepřipomíná vám tento popis snad něco, nebo spíše někoho, jiného? Přesně stejně popisují totiž oběti únosů UFO své trýznitele, označované často za "šedivce". Nemohou být tyto záhadné bytosti, považované za mimozemské návštěvníky, spíše příslušníky dávné pozemské civilizace, daleko předstihující naší, která kdysi na Zemi vznikla? Přestála snad tato nejstarší společnost světa nějakou katastrofu, ukrytá kdesi mimo planetu a jen díky tomu je do dnešních dnů jejím pravým pánem? I to by mohla být pravda.
Podle všech důkazů se něco takového muselo odehrát před 65 miliony lety na konci druhohor. Tehdy dopadl zčásti do oblasti Chicxullubu na Yucatánu a zčásti do moře obří fragment asteroidu o průměru 15 kilometrů, což muselo vyvolat katastrofu netušených rozměrů. Kráter, který toto těleso kdysi vytvořilo, je dobře vidět i z kosmických z orbitálních stanic.
V důsledku jeho dopadu bylo vyvrženo do atmosféry neuvěřitelné množství prachu rychlostí 8 km za sekundu. To vyvinulo sálavé teplo, které se rovnalo 60 ti násobku běžného poledního slunečního svitu a na Zemi vypukly celosvětové požáry. Přežili jen ti živočichové, kteří se byli schopni ukrýt před smrtícím žárem, protože během několika minut bylo vyhlazeno všechno živé. V tomto případě to mohlo zcela jistě znamenat záhubu dinosaurů.
Pro tuto teorii svědčí i nález paleontologů a archeologů u Denveru v USA, kde byly objeveny takzvané iridiové vrstvy. Těmto vrstvám se ve vědeckém světě říká Vrstvy křídového vymírání. Tato iridiová vrstva totiž, laicky řečeno, svědčí o tom, že na Zemi opravdu došlo k požárům, při kterých vzniklo obrovské množství sazí, které vytvořily právě onu zmíněnou iridiovou vrstvu. Tyto vrstvy křídového vymírání byly nalezeny po celém světě.
Při této příležitosti můžeme zmínit i otázku, jak by se s dopadem asteroidu podobných rozměrů vyrovnala asi naše dnešní civilizace. Pokud by totiž došlo k podobnému případu, jako před 65 miliony lety, znamenalo by to pro většinu lidí naprosto jistý konec světa. Ing. Peter Schultz z University v Brownu v USA zkoumá v současnosti možný dopad takové situace pomocí počítačového modelu s pracovním názvem K- FIX. Tato simulace byla sestavena za účelem odhalení možných následků v případě zásahu Spojených států jadernými zbraněmi.
Proto vědci bedlivě sledují z orbitálních stanic asteroidy, nacházející se kolem Země. Je to bohužel tak, jak odhalil v roce 1994 Habblův kosmický teleskop. Ukázalo se, že se naše planeta nachází přímo uprostřed kosmické střelnice. V americkém NASA se nyní snaží odborníci na vesmírnou problematiku zjistit, jaká obrana by v takovéto situaci přicházela v úvahu. Ostřelování a zneškodnění nebezpečného asteroidu atomovými zbraněmi, jak nám to líčí některé úspěšné hollywoodské filmy, jako například dnes již kultovní a dříve nesmírně oblíbený Armagedon, by ale v tomto případě nemohlo být uskutečnitelné.
Zbytky z takto rozbitého kolosu by byly jistě v důsledku toho radioaktivní a jejich dopad na Zemi by měl nedozírné následky. Spíše by v takovém případě bylo potřeba odchýlit dráhu tohoto zkázonosného tělesa nasměrováním pomocí vesmírné lodi. V poslední době se vynořilo několik zajímavých způsobů, které se zdají být reálně použitelné.
Jednu takovou velice zajímavou hypotézu zastává zejména Joy Melosch z Unifersity of Arizona. Ten navrhuje odklonit nežádoucí těleso pomocí systému zrcadel. Tato metoda by se dala využít v případě ohrožení naší planety v budoucnosti asteroidem jménem Apophis, který dorazí do blízkosti naší planety v roce 2029. Dostane se k ní tak blízko, že bude od nás ve vzdálenosti mnohem menší, než v jaké obíhají dnešní komunikační družice. Joy Melosch provádí v současné době spolu se svými vědeckými spolupracovníky pokusy s podobnými zrcadly. Ty by musely mít v průměru 30 metrů.
Jak je ale dostat na oběžnou dráhu asteroidu? I s tím se počítá. Vyneslo by je tam asi 20 vesmírných plavidel, jejichž dráha by musela být vypočtena ovšem tak, aby se nedostaly do dráhy padajících úlomků. Zrcadla by soustředila světelnou energii a vyvinula by takovou teplenou energii, že by se povrchová teplota asteroidu zvýšila na 2000 stupňů celsia, což by stačilo k natavení Apophisu. Protože by se přitom uvolnilo velké množství plynu a úlomků, změnila by se rychlost asteroidu, což by postačilo k tomu, aby jeho dráha byla odkloněna o 1,5 kilometru a Země by se tak zcela jistě vyhnula případné srážce.
S dalším převratným objevem přišel mladý maďarský fyzik Gabor Bihary, který se zabývá analýzou zemské atmosféry a měří přítomnost izotopů plynů ve fosiliích. Právě ve vrstvách z období před 65 miliony lety se vyskytuje množství xenonu stonásobně překračující limit. Laicky řečeno, to by nasvědčovalo tomu, že v té době muselo dojít na Zemi k nukleárním reakcím. Při nich vznikají radioaktivní izotopy telluru a jodu a ty se po určité době štěpí na izotopy xenonu. Stručně řečeno, podle všech známek tedy muselo jít o radioaktivní záření, které zničilo všechen tehdejší život.
Jak byly tyto nukleární reakce ale vyvolány? Nebo ještě lépe, kdo je vyvolal? Mohlo jít tedy opravdu o zásah úlomku asteroidu? To by pak také vysvětlovalo, proč nebyly nikdy nalezeny žádné stopy po vyspělé civilizaci.
Napadá nás otázka, zda tehdy mohl někdo toto atomové peklo přežít. Podle všech známek ano, ovšem jen tehdy, pokud se dotyčný organismus nacházel pod vodní hladinou. Ale proč vlastně ne? Dnes přece také existují podmořské základny, na kterých by v případě podobné katastrofy posádka přežila.
Podle dnešních odhadů došlo v dějinách naší planety již nejméně k 6 takovým událostem, kdy vyhynula většina, tedy asi 97 % procent živočišných druhů. Že by vždy šlo jen o náhodu? Nebo to byl úmysl? Ve starých textech se dozvídáme, že bohové dokázali odstranit nepohodlné nebo nepovedené lidské či živočišné druhy z povrchu Země. Co když to tedy v některých případech nebylo vůbec jen dílo náhody?
Zkáza je přece často tématem světových legend a mýtů. Zničující bouře, ohně a potopy by dnes nebylo zas tak úplně nemožné vyvolat pomocí moderních přístrojů. Například při použití skalární technologie dojde k zahřívání v určitém bodě pomocí paprsku. To způsobí velice snadno třeba obrovský hurikán, který je možné ovládat a přesunout ho do předem určené oblasti.
Nemohli mimozemšťané udělat v případě potřeby totéž?