Experiment člověk
18. únor 2014 | 22.32 |
Nedaleko Perského zálivu, v Sumeru, v zemi, která leží mezi řekami Eufrat a Tigris, se kdysi dávno nacházela kolébka lidské civilizace. Právě tady, v Mezopotámii, kde si čas podává ruku s věčností, byly vybudovány první zavlažovací kanály, které proměnily tuto původně suchou a neúrodnou pustinu v kvetoucí krajinu.
Vyvinula se tu společenská dělba práce a objevila se zde první města v dějinách lidstva. Sumerská kultura vznikla náhle - a je dodnes považována za naprostý základ našeho vědění, protože dala světu mnoho převratných vědních odvětví, jako matematiku, lékařství a chemii. Zejména v astronomii předběhla svou dobu, stejně jako u vynálezu kola a písma.
Také tehdejší architektura byla pozoruhodná: Sumerové jako první začali používat dlažební kostky a ulice byly pravoúhle řazeny do bloků, jaké známe z dnešních velkých měst, jako je například New York.
Dnes se tu dvacet kilometrů od mohutného toku Eufratu rozkládají pískem a prachem zaváté trosky nejvýznamnějšího královského města Mezopotámie - Uruku. Toto město bylo osídleno více než 5000 let a jeho historické kořeny sahají až do roku 5900 př. n. l. Vysoké pevnostní valy obklopovaly městský areál o rozloze 400 hektarů a chránily město před nájezdníky. Stály tu i majestátní chrámy. Jeden z nich, dnes archeology nazývaný Bílý chrám, stojí na uměle navrstveném dvanáctimetrovém pahorku. V dobách jeho slávy se mohlo snadno tehdejším lidem zdát, že se jako obrovitý žebřík dotýká nebes.
Uprostřed města Uruku se tyčil mohutný zikkurat, terasovitý chrámový pahorek, který byl zbudován z pálených hliněných cihel jako místo uctívání Inany - bohyně lásky a války. O tom, že muselo jít o na tehdejší dobu skvělou stavbu, svědčí i báseň, kterou napsal před čtyřmi tisíci lety neznámý básník:
„ Pohlédni na jeho pevnostní val, zářící jako měď, popatři na vnitřní stěny, které
nemají obdobu. Dotkni se prahu, je prastarý..
Vystup na urucký val, projdi se po něm, podívej se na jeho základy a kochej se
cihlovým zázrakem..“
Trosky bývalého královského města Uruku zkoumali na počátku dvacátého století němečtí archeologové. Když odkryli nános tisíciletých vrstev, stanuli v úžasu nad překrásnou keramikou a nesmírně elegantními sochami. Byly tu i zbytky budov, které byly ozdobeny dokonale provedenými pestrobarevnými mozaikovými ornamenty. Dva z objevených chrámů byly zasvěceny původně bohu nebes Anovi.
A ještě něco nalezli: stovky a stovky hliněných tabulek s písemnými záznamy, označenými válečkovým pečetidlem. Písmo sice již existovalo kolem roku 2700 př. n. l. , ale mělo přibližně jen dva tisíce znaků. Bylo značně komplikované a muselo se pracně vepisovat rydly do hliněných tabulek, které se posléze vypalovaly. Proto se v písemné formě zaznamenávalo pouze to nejdůležitější.
Většina z nich obsahovala zápisy osobních jmen, obchodních kontaktů, počty dobytka a soupisy mnoho různých druhů zboží. Sumerové počali kolem roku 3300 př. n. l. nejprve vyrývat do vlhké hlíny zaostřeným dřívkem nebo rákosem obrazové symboly věcí. Poté se tabulky vypálili v peci a tak se zvýšila jejich trvanlivost. Z těchto neumělých zápisů začal postupem času vyvíjet složitý písemný záznam.
Jedním z nejstarších a nejzajímavějších sumerských spisů je Epos o Gilgamešovi. Dvanáct hliněných tabulek hustě popsaných klínovým písmem podává zprávu o Gilagamešových skutcích. Gilgameš byl historicky doložený král Uruku, syn božské matky a pozemského otcem proto považován ze dvou třetin za boha. Jak vyplývá z písemných pramenů, události, které epos líčí, se odehrály přibližně kolem roku 2850 př. n. l.
Jedno je jisté: příběh o Gilgamešovi má reálné kořeny. Místo děje v něm popsané skutečně existovalo. A na otázku, jestli Gilgameš sám byl historickou postavou a vládl v Uruku mezi léty 2750-2600 př. n. l., lze odpovědět, že ano. Krátce před vypuknutím války v Íráku objevili geofyzikové, pověření Německým archeologickým ústavem, pomocí nejmodernější techniky, magnetogramů, na jih od ruin města Uruku v říčním korytu řeky Eufratu osm metrů dlouhou strukturu, která vykazuje podobnosti s hrobkou. Že by se opravdu zakládal Epos o Gilgamešovi na historických faktech?
Klínopisné tabulky zkoumal německý spisovatel dr. Hermann Burgard - a při rozboru jejich textů narazil na senzační a neuvěřitelné skutečnosti. I po pěti tisících let se tady dočítáme o bytostech zvaných DINGIR, které vlastnily létající stroje.
Tento výraz se obyčejně překládá jako „bohové.“Z klínopisných tabulek vyplývá, že bytosti DINGIR, (nebo také jinak Anunnaki), létaly nahoru na nebesa. Možná proto nejsou tyto klínopisné tabulky z větší části dostupné a jejich překlady nebyly nikdy zveřejněny. DIN znamená „soudce, ten, který rozhoduje, vládce, pán“. Výraz GIR označuje „ meč, prořezávač, létající těleso.“ DINGIR byli tedy „vládci létajících těles.“
Tito záhadní tvorové, kteří přiletěli z vesmíru, přistáli na Zemi a zbudovali si zde umělou navršenou základnu. Z ní startovaly a opět přistávaly jejich létající prostředky, podobající se raketám, za hluku a kouře, zahaleny oblakem dýmu. Uměle navršené hory, zvané zikkuraty, byly významným stavebním prvkem tehdejších měst a - byly také pokládány za nejdůležitější svatyně bytostí DINGIR.
Dr. Hermann Burgard o tom napsal:
„Pokud budeme objektivně zabývat jednotlivými texty, pokud analyzujeme jejich částečná odlišná znění, pokud je porovnáme a prověříme v celkových souvislostech, pokud se skutečně probereme všemi 100 000 klínopisnými tabulkami, dospějeme k jinému závěru, než konzervativní vědci: zmínky o nepozemských bytostech, dějích a jevech jsou v nich tak početné a tak logicky do sebe zapadající, že přinejmenším jejich jádro musí být pravdivé.“
Dr. Burgard postupoval při překladu těchto textů podle nejnovějších poznatků. Přeložil tak objektivně i ta místa původního Römerova překladu, ve kterých si nebyl Römer jistý, a proto byla opatřena otazníkem. Díky tomu se ukázalo, že poselství sumerských textů je naprosto jisté: V Sumerském městě Uruku, odkud pochází i naše dnešní moderní civilizace, se tehdy budovala záhadná stavební díla, která měla něco společného se žárem a ohněm - a vzlétalo se z nich k nebesům. Gilgameš byl tedy jakýmsi správcem uruckého komplexu kolem roku 2850 př. n. l.
Co bylo míněno oněmi „nebesy,“označovanými jako „AN,“ neboli „nahoře“, zůstává však stále otázkou. Dr. Burgard míní: „že tento pojem mohl označovat spíše letovou linku, která směřovala na jiné místo či přímo do vesmíru.“Je jisté, že pozdější vládcové Sumeru převzali od nejvyššího velitele jakousi dozorčí funkci nad tímto „kosmodromem“ - a tak upevnili svou moc. Dr. Burgard dodává:
„Výše uvedený rozbor odhalil, proč se překladatelé na místech, která pro ně byla nesrozumitelná, uchylovali k nesmyslným obrazům, v nichž se tak či onak snažili uplatnit přírodní události.. Náš technologicky inspirovaný výklad však obstál v takzvaném koherenčním testu, což znamená, že je vnitřně logický – a to pro všechny nalezené redakce v sumerštině.“
Významné jsou rovněž sumerské pečetní válečky, patřící mezi nejstarší miniaturní památky světa. Pocházejí z jižní Mezopotámie, z období mezi lety 3200-2200 př. n. l. a jejich provedení je vysoce umělecké. Na délku měří maximálně šest centimetrů a jejich majitelé je nosívali kolem krku. Používaly se k potiskům hliněných nádob a razítkovaly se jimi listiny.
Nejstarší z nich zpodobňují mytologické postavy a symboly: ptačí lidi, pohádková zvířata, napůl lidská a napůl zvířecí stvoření, postavy v létajících bárkách, v nichž sedí bytosti podobné lidem - a okřídlené létající koule na nebi. Na některých najdeme bohy v helmicích u „Stromu života,“ jak z ní jedno z nesmyslných vědeckých pojmenování, stejně jako „Létající duchy.“
Tito „duchové“ jsou člověku podobní tvorové se dvěma či čtyřmi křídly, či s hlavou dravého ptáka, na několika dalších se objevuje podivný znak, nápadně připomínající nákres atomu. Hádankou zůstává „ Strom života.“ Jednou má podobu kříže, jindy se ze všeho nejvíce podobá schematickému vyobrazení genetického kódu.
O tom by ale před tisíciletími neměli mít tehdejší lidé ani ponětí! Že by opravdu zasáhli bohové?