O tom, že tajemní mutanti vymírali na světě jen pozvolna, svědčí zápis v Knize hor a moří, sepsané ve 3. století v Číně, která je v podstatě zeměpisnou příručkou.
V ní najdeme varování, že ve vnitrozemských horách se dosud potulují „lidé převtělení do zvířat a tvorové podivně křížení“. Jedinou obranou proti nim prý je zapálený bambus, jehož plamenů se velice obávají.
V čínských chrámech se dodnes dochovaly stély a sochy, které jsou přinejmenším zvláštní. Některé se například nacházejí nedaleko Čhu-fu, rodného města filosofa Konfucia (559-479 př. n. l.), které navštívil spisovatel Reinhard Habeck. Zajímavě o tom píše ve své knize s názvem „Ne z tohoto světa:“
„Na zadním dvoře komplexu, kam už nezabloudí téměř žádní návštěvníci, jsem v roce 2004 narazil na řadu hybridních bytostí. Některé byly zvěčněny v podobě soch, jiné na stélách. Některé z nich stojí nechráněny před vlivy počasí na volném prostranství, většina naštěstí našla útočiště pod ochrannou stříškou. Například dvě asi metr vysoké, jemně tesané stély. Jsou na nich napůl lidské, napůl zvířecí postavy stejného provedení s šupinatým plazím tělem, dlouhým ocasem a tváří, která nese kočičí i jiné zvířecí rysy.
Končetiny připomínají pracky kočkovité šelmy a ruce těchto podivných tvorů drží nad hlavou kotouč podobný slunečnímu. Spontánně mě napadla téměř stejná vyobrazení ze starého Egypta. A jedno setkání zcela neobvyklého druhu jsem zažil. 10. října 2007 v nově postaveném Muzeu dějin města Pekingu. Seřazeny jako píšťaly varhan tam stojí lidsky vyhlížející figury, korunované všechny do jednoho zvířecími hlavami.
Jedna z figur má například ptačí hlavu, jiná zase hlavu ovce. Nejstrašidelněji však vypadala soška s hadí hlavou. Hned jsem si vzpomněl na film Barbar Conan, v němž hrdina - ztělesněný Arnoldem Schwarzeneggerem- stane svědkem masakru, jemuž padnou za oběť všichni dospělí obyvatelé vesnice včetně jeho rodičů. Je odveden do otroctví, a léta stráví těžkou dřinou., než se může vyhledat vrahy, kteří holdují záhadnému hadímu kultu. Nakonec se dostane do polorozpadlého kláštera, kde zažije strašidelnou scénu: v průběhu obřadu se tvář kněze mění stále více v hadí škleb, až nakonec ze svislé, prázdné rozsedliny vyleze obrovský plaz.
Malá soška v pekingském muzeu se navlas podobala tomuto strašidelnému scénáři- jenže podle popisky byla 2500 let stará! Hybridními tvory se to hemží i ve staré Říši středu, člověk je téměř v pokušení říci, že Čína rozhodně nebyla „zónou bez genové techniky.“ Je zřejmé, že kříženci podle historických pramenů v šerém dávnověku museli opravdu existovat. Mohlo jít tedy spíše než o výjimečné a uctívané bytosti o výtvory genetických pokusů?
Vědci zaujímají k otázce kříženců často odmítavé stanovisko, přestože o nich existuje velmi mnoho záznamů, včetně různých vyobrazení. Prý se nedochovaly žádné hmatatelné pozůstatky těchto tvorů případně celé kostry, ze kterých by se dala získat DNA, která by nám mohla poskytnout cenné genetické informace.
To je pravda, dnes po mnoha tisíciletích je velmi těžké najít takové indicie. Přesto několik takových nálezů existuje, jako například náhrdelník nalezený v hrobce faraona Dena a na němž je kostra neznámého zvířete.
V některých případech je možné, že se lidé naopak snažili všech těl těchto děsivých netvorů se zbavit, jako například v případě „býčích mumií z Egypta.“ V roce 1852 objevil archeolog Auguste Mariette, (1821-1881), v egyptské Sakkáře záhadné podzemní pohřebiště, zvané Serafeum. V něm stojí obrovské žulové sarkofágy o úctyhodné váze 70 -100 tun, dopravované kdysi s nepředstavitelnou námahou z Asuánu – tedy dobrých tisíc kilometrů daleko po Nilu. Toto tajemné místo bylo zasvěceno kultu posvátného býka Apise.
Když ale archeologové s námahou odsunuli kamenná víka sarkofágů, která mimochodem vážila 20-30 tun, nalezli v nich místo obvyklých mumifikovaných zvířat jen zlomky kostí, pečlivě rozsekaných na maličké úlomky a zalité přírodním asfaltem. V podzemních prostorách Abusíru byly zase pro změny objeveny dvě úctu budící mumie býků, které byly dosud zabandážované a s vyčuhujícími rohy.
Když badatelé začali postupně obinadla z mohutných těl odvíjet, čekalo je překvapení: Uvnitř těchto mumií se skrývala jen změť úlomků kostí nejrůznějších tvorů,- které se nedaly ani dost dobře přiřadit k nějakému živočišnému druhu-, spojená vazkou živicí.
Proč si asi dali staří Egypťané takovou práci, aby se zbavili jakýchsi nepohodlných těl, právě oni, kteří mumifikovali až fanaticky tisíce tvorů, protože věřili, že takto uchované bytosti, stejně jako v případě lidí, se mohou opět spojit se svou duší Ka - a znovu se narodit? Vysvětlení pro toto podivné chování podává známý cestovatel a spisovatel Erich von Däniken ve své knize Vesmírné lety ve starověku:
Podle něho šlo o monstra, která byla výsledkem genetického křížení zvířat a lidí. Chtěli snad Egypťané těmto zrůdám zabránit, aby se znovu zrodila na tento svět?