Další záhada z planiny Nazca

4. leden 2014 | 12.05 |
blog › 
Aktuality › 
Další záhada z planiny Nazca
Jižně od hlavního města Limy, ve směru k rovině Nazca, leží za vesničkou Humay další podivuhodná lokalita, která je viditelná, stejně, jako již zmíněné obrazce, také pouze z výšky. Přes kopce se tu táhne záhadný pás temných děr, dlouhý několik kilometrů. Celek působí, jako by zde přejelo nějaké gigantické vozidlo, opatřené pásy. Díry měří v průměru 190-230 centimetrů, a vypadají, jako by vznikly v důsledku přejezdu obrovských těžebních strojů. Většina archeologů soudí, že šlo o „jámy na uskladnění obilí“, což se z praktického hlediska jeví jako holý nesmysl. Nevíme prostě dosud, na co tyto podivné díry sloužily, kdo je vytvořil a proč jsou navíc viditelné jako souvislý pás pouze při pohledu z výšky. Má to ale jeden háček: Do zdejších příkrých svahů by se zřejmě žádné takové vozidlo, i kdyby nakrásně existovalo, nikdy nevyškrábalo. Tuto obrovskou„ děrnou pásku,“ jak toto území pojmenovali archeologové, prý vytvořili zdejší indiáni. Jenomže zatím nevíme, k čemu. Ze všeho nejvíce totiž tajemný pás děr připomíná poselství v dvojkovém kódu, jaký se dnes běžně používá u počítačů. Právě s pomocí něho se s kombinací jedna nebo nula, ano nebo ne, správně nebo špatně, dají sestavit všechna čísla a také – zprávy. Erich von Däniken ve své knize Vesmírné lety ve starověku vyjádřil názor, že: „Tento počítač doby kamenné vysílal na oběžnou dráhu signály ze světlých a tmavých bodů. Elektronika je přijímala a překládala. Zbyla jen děrná páska v osamělém peruánském údolí, která se ještě dnes vine po příkrém svahu nahoru a pro kterou se dodnes nenašel ani náznak vysvětlení.“ A dodává s optimismem sobě vlastním: „Můžete se mému návrhu smát- měli bychom však zvážit, že fantazie je stěžejní bod všech možností.“ Možná ne náhodou se právě zde našlo velmi mnoho lebek podivně protáhlého tvaru, o nich zdejší lidé tvrdí, že patřily původní rase, která tuto oblast kdysi dávno obývala. Mohli tady dávní mimozemští návštěvníci těžit suroviny, jako je například právě zlato, tolik potřebné k jejich pokročilým technologiím, - a proto je zdejší lidé pokládali za bohy - a snažili se napodobit jejich božský vzhled deformací lebky? Ale kdo byli tito bohové a odkud vlastně přišli? Záhadné deformované lebky můžeme obdivovat ve státním muzeu v Limě - a také v Ice, kde jsou shromážděny lebky naprosto impozantních rozměrů. Největší zatím zdokumentovaná lebka v lékařské literatuře měla objem 1980 cm, ale mezi lebkami z Jižní Ameriky jsou i takové, jejich objem činí 2200 až 2500 kubických centimetrů! Výška některých lebek je opravdu úctyhodná, v mnoha případech činí až 50 centimetrů. Tajemné jsou i tvarově odlišné lebky, které mají objem 2600 až 3200 kubických centimetrů a zvláštní oční důlky, jež jsou o 15 až 20 procent větší, než u normálních lidí. Nositel takové lebky, by pak musel, a to i podle dnešních měřítek, být pravý obr. To je pozoruhodné, protože výška jihoamerických indiánů nebyla nikdy nijak mimořádná. Podle výpočtů by ale měla výška jedince, vlastnícího lebku takové velikosti, dosahovat 2,30m až 2,60m! Záhadou rovněž je, kde se asi vzal tento zcela nezvyklý trend, který vyžadoval - při umělé deformaci – jistě dlouholeté utrpení a také nezměrnou trpělivost? Přirozený tvar lebky této formy se na naší planetě přece nikde nevyskytuje.

Přesto podobně deformované lebky nalézáme u mnoha národu po celém světě již po tisíce let, například v Egyptě, v Orientu, v Rusku, v Číně, v Mexiku, ve Francii, na Maltě ale i na Krétě a v Laponsku, dále u některých kmenů v amazonské pánvi, v Jižní Patagonii, v Severní Americe a také v Africe. Některé z nalezených lebek dokonce pocházejí z období kolem roku 7000 př. n. l. Koho tedy měly takto deformované hlavy znázorňovat? Existovala snad opravdu kdysi nějaká rasa lidí, vyznačujících se podobně zploštěnými a vzhůru zaoblenými lebkami? Podle názoru vědců panovalo u peruánských Inků a rovněž u Mayů všeobecné přesvědčení, že takto zušlechtění jedinci jsou daleko bližší duchovním sférám. Co se týče názoru archeologů, lebky prý se deformovaly jen u příslušníků vyšších společenských vrstev společnosti. Otázkou ale je, proč se potom setkáváme s tímto podivným zvykem u tolika národů světa a to často i u daleko níže postavených osob? Nálezy deformovaných lebek jsou velmi četné, jak můžeme soudit podle tisíců lebek, umístěných dnes v depozitářích muzeí, jako například v San Pedru, ve sbírkách belgického misionáře Gustava LePaige Zde je v muzeu, které založil, pro nás uschováno více než 5 000 takových děsivých exponátů. V muzejním depozitáři, který je ale veřejnosti nepřístupný, nalezneme na regálech, sahajících od podlahy až po strop na několik tisíc navrstvených lebek, mezi nimiž je velmi mnoho stejně upravených lebek. O těchto podivuhodných nálezech a o Gustavu LePaige vyšel zajímavý článek v roce 1975 v německém deníku BILD pod názvem: „ V prastarých hrobech jsou nebožtíci z jiných hvězd.“Cituji: „Belgický duchovní Gustavo LePaige je přesvědčen o tom, že na naší planetě před mnoha tisíciletími byly pochovány humanoidní bytosti z jiných planet. Otec LePaige žije jako misionář v Chile. Více než dvacet let se věnuje archeologickému výzkumu. Dvaasedmdesátiletý misionář odkryl 5 424 lidských hrobů. Podle jeho údajů někteří nebožtíci skonali před více než sto tisíci lety. Zlatým hřebem jeho sbírky je i nejstarší americká mumie, která je - díky svému datování asi i nejstarší mumií světa- je stará rovných 7810 let. Jednomu chilskému reportérovi se otec Le Paige svěřil: „Domnívám se, že v těchto hrobech byli pohřbeni i mimozemšťané. Několik mumií, které jsem objevil, mají tvar obličeje, který na Zemi prostě neznáme.“ Belgický misionář prohlásil tehdy doslova: „Nikdo by mi neuvěřil, kdybych vyprávěl, co všechno jsem našel v těch hrobech!“ V posledních letech 20. století se objevily ale nové skutečnosti. Na leteckých satelitních snímcích nalezli vědci další rozlehlou oblast s geoglyfy, a to v jihoperuánské Palpě. Tato rozlehlá oblast leží čtyři sta kilometrů od hlavního města Limy a čtyřicet kilometrů severně od města Nazca. Zdejší nové naleziště pozemních obrazců, které se velmi podobají těm v Nazce, zahrnuje pustinné regiony poblíže města Palpy a údolí Rio Grande, Rio Viscas a Rio Palpa. Nejvýznamnější na zdejších obrazcích je fakt, že jsou mnohem starší, než ty v Nazce. Jestliže obrazce v Nazce vznikly v době mezi 200 př. n. l. a 600 n. l., geoglyfy v Palpě se vztahují k období 800- 200 př. n. l. Je očividné, že tyto široké rýhy v Palpě jsou tedy jakýmisi kořeny pozdějších obrazců v Nazce. Ať už vytvořil všechny zdejší obrazce kdokoliv, mohl se opřít o tradici o několik století starší. Stará kultura v okolí Palpy se dnes nazývá kultura Paracas. Za své jméno vděčí poloostrovu Paracas, který leží severně od Palpy. Na palpských čarách se, stejně jako na planině Nazca, rovněž nacházejí staré kamenné stavby - a v nich obětní dary. A není jistě náhoda, že právě zde, v Paracasu, bylo nalezeno i velké množství pozoruhodně deformovaných lebek. Podaří se nám někdy toto tajemství rozluštit? Jednalo se snad o nějaký experiment vysoce vyspělých návštěvníků z Vesmíru, který pak - po celá staletí - místní lidé následovali? Potom by tyto lebky, zírající na nás z vitrín muzeí, byly důkazem, svědčícím právě pro takovou návštěvu. S těmito záhadnými nálezy by mohl souviset i exponát, uložený v muzeu v San Pedro de Atacama. Tato malá dřevěná soška se, stejně jako mnoho jí podobných, může pochlubit jakousi „helmou“, kterou obklopuje věnec paprsků. Stejné sošky či postavy jsou vyobrazeny na skalách Val Camonica. Možná že rozluštění této záhady, která jistě souvisí s tajemnými obrazci na planině Nazca, přinese další archeologický průzkum.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář