Antarktida, jak ji neznáme
Oblast, pro kterou tato skutečnost neplatí v plné míře je bezesporu Antarktida. Její jméno pochází z řečtiny a znamená" naproti Arktidě."Více jak 98 procent jejího povrchu pokrývá věčný sníh. Její ledové pustiny jsou nevhodné pro trvalé osídlení lidmi. Je to země tučňáků a albatrosů, země věčného sněhu. Tento ledový kontinent je nejstudenějším místem naší planety. Teploty pod bodem mrazu zde dosahují často až rekordních -89 stupňů Celsia.
Rozlohou je Antarktida 1,5 krát větší než Austrálie-s okolními ostrůvky měří 12 272 800 kilometrů. Zdokumentované jsou ale pouze pobřežní oblasti. Do mnoha zdejších krajin totiž nejenže nikdy nevstoupila noha člověka, ale nemáme ani žádné letecké snímky. V současné době zde pracují vědecké stanice z několika států. Proto je toto území v současnosti jakoby pod mezinárodní zprávou.
První důkladné zmapování tohoto kontinentu provedl pomocí radarových čidel satelit Radarsat I kanadské vesmírné agentury CSA v roce 1997. Přesto na staré mapě z roku 1513, která byla majetkem tureckého admirála Piriho Reise, můžeme vidět přesný nákres Antarktidy. Tato mapa je pro odborníky dodnes velkou záhadou.
Odkud brali dávní kartografové své neuvěřitelné vědomosti? Jak dospěli k přesnosti, kterou dnes dokáží zobrazit jen technicky dokonalé stroje současnosti? A navíc, hory a linie krajiny ukryté pod ledem, jsou nám známy až od konce 40. let 20. století.
Pro moderní svět byla Antarktida objevena ruskou výpravou v roce 1889 vedená Faddeiem F.Bellingsgauezenem-tedy rovných 300 let po zhotovení Piri Reisovy mapy, na které však vidíme krajinu bez ledu-s horami, řekami a jezery! Že by kdosi zmapoval tato území již mnohem a mnohem dříve? Nebo snad existovala v této zapomenuté části světa nějaká pradávná antarktická civilizace?
Antarktidu bez ledového příkrovu nacházíme i na mapě Oronta Fina z roku 1531 a také v souboru map nizozemského zeměpisce Gerharda Kremerse z roku 1569. Tyto mapy jsou nazývány Mercatorovými mapami. Podobná je i mapa francouzského kartografa Philippa Buacha z roku 1737. Je zřejmé, že tvůrci těchto map museli vycházet z daleko starších předloh. Kdo je vytvořil?
4pt">Na Kremersově mapě stejně jako na mapách italských navigátorů bratří Niccoly a Antonia Zena ze 14.století můžeme pozorovat ke svému údivu i Grónsko bez ledové vrstvy.Ve které době se pod ledovým příkrovem mohla ocitnout Antarktida? Kdysi prý byla okrajovou částí prakontinentu Gondwana, od něhož se před 70 miliony let oddělila. Tento prakontinent tvořila dále dnešní Austrálie, Jižní Amerika, Afrika, Arábie a Indie.
V Antarktidě prý tehdy panovalo mírné, až subtropické podnebí. Tento přívětivý kontinent se však podle vědeckých výpočtů pokryl před 30 miliony let ledem. Jak si potom máme ale rozumně vysvětlit existenci zmíněných map? Nemohlo dojít ale k ochlazení těchto oblastí v mnohem pozdějších dobách?
Tuto teorii zastává německý záhadolog Dr.Hans Joachim Zillner. Podle nálezů mamutů, nosorožců a koní, kteří byli konzervováni v sibiřském ledu, můžeme podle Zillnera usuzovat, že k ochlazení došlo opravdu mnohem. Všichni nalezení mrtví živočichové jsou v ledu nacházeni s ještě nestrávenou potravou v útrobách, často vestoje. Vše nasvědčuje tomu, že je smrt zastihla náhle a že k ochlazení muselo dojít okamžitě, v důsledku nějakých závažných klimatických změn.
Tuto teorii zastává i ruský vědec Immanuel Velikovsky. Tvrdí, že tyto nálezy jsou důkazem toto, že k ochlazení muselo dojít na Zemi náhle a současně na celém světě, zřejmě v důsledku posunu zemských pólů. K pokrytí Grónska ledem došlo proto zřejmě teprve před 250 000 lety! Důkazem, který těmto vědcům dává za pravdu, jsou vzorky vrtů, provedených v antarktickém Rossově moři, které ukazují stejně jako v Grónsku na to, že led takto vytvořený musel vzniknout rychle a náhle.
Staré mapy by vtom případě byly pravdivé. Kdo byli ale jejich původní tvůrci? Jací lidé zhotovili původní mapy, které později překreslovali jejich následovníci po dlouhá časová období? Byli to lidé, jejichž rozvinutá civilizace musela přežít před mnoha tisíci lety v nehostinném světě a která si zachovala své vědomosti přesto, že její příslušníci byli nuceni žít na úsvitu lidských dějin? To jsou otázky, které si klademe a doufáme, že na ně nalezneme jednou možná pro nás překvapivá vysvětlení.
Záhady kolem Antarktidy však nemají konce. Důkazem jsou častá hlášení námořníků a vědců v minulosti i v současnosti. Dnes již legendárním příkladem se stal případ amerického letce a objevitele Evelyna Byrda.
Admirál Byrd při svém přeletu Jižního pólu dne 29. listopadu 1929 vyslal do éteru naprosto kuriózní rádiovou zprávu:Popisuje v ní, jak v okamžiku, kdy se vynořil se svým letounem z husté mlhy, uviděl k svému údivu pod sebou zemi porostlou vegetací, s jezery a se zvířaty, připomínajícími dnešní losy, mamuty a bizony. Jeho hlášení tehdy přenášel také rozhlas a proto do dnešní doby mohlo několik osob potvrdit věrohodnost tohoto autentického vysílání.
Soudní reportérka Emily Ingarmová z Miami svůj tehdejší zážitek líčí takto:
"Svého času jsme bydleli v Bostonu. Můj otec krátce předtím koupil nové rádio, které mělo reproduktor i sluchátka. Bylo připojené do zásuvky a mělo výbornou anténu.......Bylo oznámeno, že po sedmdesátém stupni poletí admirál a výborný letec Richard Eevelyn Byrd přes Jižní pól a že jeho relace budou přenášeny přímo rozhlasem.
Naladili jsme stanici-byla to bostonská stanice-a poslouchali jsme přenos přes reproduktor. Nejprve jsme slyšeli poruchy, pak jsme uslyšeli hlas admirála Byrda. Zpočátku to byl více méně rutinní popis letu nad sněhem a ledem. Pak poruchy náhle zesílily, ale zase přestaly. Přenos byl jasný a Byrdův hlas byl zřetelně slyšitelný. Najednou řekl:
"Podívej,! Vidíš to? Všude tam dole je tráva. Šťavnatá tráva. Jak je zelená......Všude jsou květiny...jaká krása. A podívej se na ta zvířata.! Vypadají jako losi...tráva jim sahá až po břicha. A podívej:jsou tu i lidé! Zdají se udivení, že vidí letadlo."
Vzpomínám si, že má matka v tom okamžiku řekla:Vsadím se, že mají také dlouhé uši!" Pak se ozvaly zase hlasité poruchy a to bylo poslední, co jsme z přenosu slyšeli. Bez upozornění náhle zazněla hudba. Nikdy jsme nedostali vysvětlení, co se stalo. Někteří z našich sousedů přenos také slyšeli, nevěděli však také víc než my. Zdá se, že Byrda uprostřed věty přerušili. Velmi jsem chtěla zjistit, co se stalo, a tak jsem napsala rodině Byrdových ve Virgínii. Bohužel jsem nikdy nedostala odpověď."
Pasáže z této zprávy byly totiž později vystřiženy. Zejména ta, ve které líčí vzhled podivných objektů, které pozoroval z výšky:
"Na jihu se začaly vynořovat temné tvary.... Při oné podivné viditelnosti, která je pro Antarktidu typická, nebyly nepodobné egyptským pyramidám. Vypadalo to na velmi významný nález, ale přesto jsem necítil důvody k jásotu.."Jednalo se snad o nějaké objekty, které zbudovala v tomto opuštěném koutě světa nějaká dávná nám neznámá civilizace?
Existoval stostránkový opis této zprávy, který byl náhle odstraněn ze všech knihoven a archivů. Proč? Richard E. Byrd až do své smrti stále potvrzoval pravdivost své zprávy. Co tehdy mohl admirál opravdu vidět?
V příštích letech 1946-1947 řídil dokonce Antarktidě expedici nazvanou "High Jump" neboli "Vysoký skok". Tato obrovská výprava měla za úkol zmapování dosud neznámých částí Antarktidy a testování materiálů v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Byla připravována již od poloviny roku 1945 na příkaz tehdejšího prezidenta Harryho S. Trumana. Náklady na její uskutečnění se odhadují dnes na miliony dolarů.
Její účastníci měli k dispozici čtyři lodě, více jak 4000 vojáků a čtyři sta renomovaných vědců. Nezanedbatelnou součást expedice tvořily obojživelné čluny a letadla. Kromě amerických vojáků se v jejích řadách nacházeli i zkušení příslušníci námořní pěchoty a specialisté z Britského královského letectva. Tito piloti nalétali později při průzkumu Antarktidy přes 220 letových hodin a pořídili přitom tisíce fotografií dosud neznámých končin. Pozemní jednotky se vydaly na 2000 kilometrů dlouhý a nesmírně náročný pochod přes východní pobřeží.
Celá operace dostala ale náhle zcela jiný charakter. Přes všechno výborné technické i materiální zabezpečení přinutily nepříznivé okolnosti celou operaci ukončit po necelých dvou týdnech přesto, že byla původně naplánována na čtyři měsíce. Američané totiž postupně ztratili několik letadel, vrtulníků a asi 1500 vojáků! Jaké neznámé síly zde vstoupily do hry? Jakému nebezpečí kromě mrazivých antarktických teplot museli vojáci čelit? Proč byla tehdy chvatně evakuována velká část armády z Velrybí zátoky?
5. března 1947 v chilském deníku El Mercurio vychází vyjádření admirála Richarda Byrda. Chilský reportér Lee van Atta tehdy napsal:
"Admirál Byrd dnes prohlásil, že je třeba podniknout defenzivní opatření proti nepřátelským regionům." Udivující je pro nás i další pokračování článku:
Admirál dále tvrdil, že nechce nikoho děsit, ale že je hořkou realitou,že v případě nového konfliktu by byly Spojené státy napadeny létajícími objekty, které jsou schopné přeletět od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí."
Jaké nebezpečí hrozící Spojeným státům má admirál asi na mysli? Druhá světová válka už přece skončila a pozdější studená válka proti Sovětskému svazu byla ještě v nedohlednu! Není jistě náhodou, že zmíněný reportér spáchal za podivných okolností a samotného Byrda později podrobila výslechům i americká tajná služba.
Záhadou dodnes pro nás zůstává i svědectví v podobě filmového dokumentu, který byl podobu expedice natočen a později dokonce promítán v amerických kinech jako filmový týdeník. Ve snímku se totiž objevují některé neuvěřitelné fotografie, na kterých diváci s úžasem mohli obdivovat oblasti bez ledu a dokonce i podivuhodná zvířata podobná nejspíše losům a mamutům! Není divu, že tento dokument nebyl již nikdy více promítán a že zmizel z důvodů utajení v některém trezoru, kde možná leží dodnes. Mohly by se tedy opravdu v tomto nehostinném koutě světa nacházet oblasti, o kterých dosud nic nevíme, obývané nám nepředstavitelnými obyvateli?
Vždyť i účastníci expedice v čele se samotným admirálem Byrdem rovněž shodně vypovídali o nálezu oblasti s krásnou vegetací. Co se tehdy vlastně přihodilo? Proč se snažily sdělovací prostředky skrýt před veřejností nepohodlnou skutečnost? Co se vlastně na Jižním pólu opravdu odehrává?
Postupem let se zprávy o záhadných úkazech v této oblasti neustále množí. Někteří badatelé o nich dokonce hovoří v souvislosti s UFO.
V roce 1965 z tohoto šestého kontinentu přišlo totiž zcela zvláštní hlášení o pozorování, k němuž došlo začátkem července. Argentina k němu vydala toto oficiální prohlášení:
"Posádka argentinského antarktického loďstva na ostrově Deception pozorovala 3. července 1965 v 19.14 místního času obrovské čočkovité, zřejmě pevné létající těleso převážně červené a zelené barvy, které občas přecházely do modrých, žlutých a oranžových tonů.
Objekt se pohyboval křivolakým kursem směrem na východ, několikrát však změnil směr a letěl různou rychlostí na západ a sever, aniž by způsoboval jakýkoli hluk. S obzorem svíral úhel asi čtyřicet pět stupňů a od tábora mohl být vzdálen deset až patnáct kilometrů. Zatímco objekt prováděl své manévry, pozorovali očití svědkové jeho neuvěřitelnou rychlost a také skutečnost, že se po patnáct minut vznášel nehybně ve výšce pět tisíc metrů."
O jaký létající objekt mohlo jít? Setkali se zde lidé s inteligentními bytostmi ovládajícími pro nás dosud netušeně vyspělou leteckou techniku? A jestli ano, jak se jim daří unikat naší pozornosti?"
Na tuto otázku nám snad může odpovědět fotografie, kterou v roce 1962 pořídila americká kosmická loď Apollo16. Jde o snímek severního pólu: Vidíme na něm ale jakýsi kruhový objekt tmavé barvy, který jakoby rotoval. Řadu podobných snímků pořídily i meteorologické družice ESSA -3 a ESSA 7 –v lednu 1967 a v listopadu roku 1968. Zde můžeme identifikovat v okolí severního pólu dokonce podivný tmavý kráter, který se zdá být vstupem do nitra naší planety!
Tak by potom Byrdovo tvrzení, že našel v okolí severního pólu vstup do vnitřní země, kde by mohl existovat další nám neznámý svět, mohlo mít reálné základy. Mezi zastánce teorie o dutosti Země patřil například i známý britský astronom, matematik a fyzik Edmont Halley a ve 20 století i Adolf Hitler.
Koncem 30 let se totiž nacistické Německo velice zajímalo o Antarktidu a dokonce vyhlásilo část jejího území za své teritorium, které bylo pojmenováno Neu Schwabenland -Nové Švábsko. 17. prosince vyslali Němci z Hamburku k břehům Antarktidy letadlovou loď Schwabeland, které velel kapitán Alfred Richter. 20. ledna 1939 loď zakotvila u pobřeží a posádka tři týdny zkoumala Zemi královny Maud. Vědci zde prý objevili – jak jinak- také oblasti bez sněhu a s teplými jezery. V blízkosti jezer prý existují jakési vstupy do podzemního komplexu.
Podle výpovědí očitých svědků po sestupu do podzemí nalezli průzkumníci na stěnách podivné nápisy v neznámém jazyce a malby, na kterých jsou zachyceny jakési létající stroje a zvláštní člověku podobné bytosti. Další průzkum měli provádět speciální jednotky SS. O jimi získaných poznatcích nám ale není dodnes nic známo.
Jednalo se o stopy, které zde zanechala nám neznámá civilizace? Rovněž odpovědi na tyto otázky halí neproniknutelný závoj tajemství. Bude někdy poodhalen a svět se doví, co se vlastně v Antarktidě skrývá? Bohužel při objasňování jejích záhad narážíme stále na vytrvalý odpor vědců. Uvádíme proto jeden příklad hovořící za všechny:
Odborníci, kteří zkoumali kontroverzní fotografie pořízené z vesmíru, odhalili nad oběma zemskými póly podivné kruhové útvary elipsovitého tvaru. Měli jako však pro tento úkaz jako vždy pohotově po ruce přirozené vysvětlení: "Nad póly jde jen o shluky temných mraků!"
Zcela jinak je tomu kupodivu v případě hypotézy o náhlém ochlazení. Tuto na pohled neuvěřitelnou teorii zcela neočekávaně podpořily výsledky satelitního výzkumu, kdy na pořízených snímcích z nedávné doby byla objevena zvláštní oblast o rozsahu 2000 x 4000 čtverečních kilometrů. Je doslova provrtána několika krátery, z nichž největší měří v průměru 322 kilometrů.
Co je mohlo způsobit? Geologové soudí, že zde musel před 750 000 dopadnout asteroid či celé hejno komet! Tedy v době, kdy již prokazatelně žili předchůdci dnešního člověka. Podle nizozemských vědců, v čele s Fransem van der Hoevenem, stoupla tehdy hladina světových moří v důsledku tání ledovců o 60 centimetrů. Dalším důsledkem bylo to, že došlo zřejmě k posunu zemských pólů.
To by potvrzovalo následné náhlé ochlazení kdysi kvetoucího světadílu. Důkazem jsou rovněž výzkumy prováděné v současné době ve východní Antarktidě, na Taylorově ledovci. Byly zde nalezeny zcela nezvyklé bakterie, obsažené ve vodě. Jsou naprosto cizorodé a nemají běžné metabolické procesy. Přežívají ve velmi slané vodě, bez zdroje světla. To potvrzuje fakt, že zde kdysi opravdu bujel pestrý život a že dokonce i v dnešní době zde mohou existovat některé jeho nezvyklé formy.
Další velká překvapení nám jistě přinese průzkum jezera Vostok, které leží v centrální části Antarktidy. Je dlouhé více než 250 kilometrů a pod vrstvou ledu silnou 4 kilometry se ukrývá největší ledovcové jezero na světě. Pokud by se potvrdilo očekávání vědců, bylo by možné v tomto jezeře nalézt mikroorganismy či dokonce živočichy, kteří žili na naší planetě před 15 miliony lety!
Ještě nevíme, jaké výsledky nám plánované průzkumné vrty mohou přinést. Bude při nich poprvé použita naprosto nová technologie, připravená pro kosmický program. Je určená v budoucnosti pro vědecké bádání na Jupiterově měsíci Europa, kde vědci předpokládají možnost objevení tekutých oceánů pod ledovým příkrovem.
Je ale možné, že největší a nejúžasnější překvapení budou odhalena zde, na naší planetě.