Věci odjinud

Téměř každou chvíli se najde na naší planetě něco, co by zde v podstatě vůbec nemělo existovat. Navíc jdou tyto hmatatelné důkazy pak velmi těžko smést ze stolu. Vrcholem těchto nálezů jsou uměle vytvořené objekty, které podle později učiněného určení datování spadají do těch nejstarších období vývoje naší Země. V anglossaské jazykové oblasti se pro takové zajímavé artefakty dokonce ustálil výraz oparts - neboli out of place artifact . Prostě si musíme přiznat, že obýváme velice podivnou planetu. Ať se nám to často líbí nebo ne, zdá se, že je často všechno jinak, než by mělo být. V roce 1891 přinesly americké noviny ve státě Illinois Morrisonville Times senzační článek o velice zajímavém objevu. Tento objev byl, jako ostatně mnohokrát v dějinách učiněn zcela náhodou. Paní W. S. Culpová přikládala právě uhlí do kamen, když spatřila něco lesklého. Mladá žena vytáhla velký kus uhlí, ve kterém pevně vězely oba konce jemně opracovaného – zlatého řetízku! Nejprve se samozřejmě domnívala, že se v uhlí octl náhodou, ale později se ukázalo, že podle odborníků pocházel podezřelý kus uhlí z epochy karbonu, což představuje období před 250 miliony lety. Stejné překvapení zažil zřejmě i farmář Tom Kenny z Plateau Valley v Kentucky, při výstavbě svého skleníku. Když kopal základy, nalezl část celkem pěkně dlážděné ulice. V Kentucky také objevili dělníci v Blue Lick Springs výborně zachovalou kostru mastodonta. Daleko větší senzací, než zmíněná kostra je fakt, že těsně pod ní ležela dokonale opracovaná silniční dlažba. Dalším nepatřičným nálezem běžně nacházeným, jsou železné hřebíky. Jeden z prvně zaregistrovaných dostal jako dárek v 16. století peruánský král Francisco de Toledo od jednoho rudného dolu. V dnešní době již víme, že tato ruda vnikla před mnoha miliony lety. Další ocelový hřebík byl pevně zarostlý v pískovci. Nalezl ho v roce 1844 přírodovědec Brustr v dole v Kingswoodu. Třetí jen ztěžka vydoloval zlatokop Hiram White v roce 1851ze zlatonosného křemene. Tyto důkazy jakoby se vysmívaly všem dnešním vědeckým teoriím. Zářným příkladem takového šokujícího nálezu je ocelový šroub, nalezený v Číně, vyčnívající z kusu skály. Čínští experti ho podrobili pečlivému zkoumání, neodkázali však určit jeho původ. Ani to, jak se šroub z dodnes se lesknoucího kovu a zářící novotou, do skály vlastně dostal. Následuje celá řada vrutů z oceli, šroubů a dalších hřebíků, jimiž našeho čtenáře nehodláme unavovat. Zdá se, jakoby se někdo bavil ztrácením těchto drobných součástí v době, kdy tvor připomínající člověka neměl vůbec existovat. O něco později, roku 1880, v coloradských horách, objevil mladý americký horník v šachtě hluboké 90 metrů podivné předměty ve tvaru náprstku. Tyto, jak byly později nazvány "Eviny náprstky"vyrobené z neznámého kovu, byly zarostlé v uhlí starém 70 milionů let. Kdo byl asi schopen v té době něco takového vyrobit? Mezi archeologickými nálezy se někdy objevují předměty, které nelze tak snadno zařadit. Patří sem třeba Cogged stones, kamenná ozubená kolečka z Orange Couunty v Kalifornii. Kolečka měří v průměru šest či patnáct centimetrů a mají až 22 zubů. C. W. Ceram ve své knize První Američan o nich napsal toto: " Je zcela záhadné, k čemu je lidé používali před osmi tisíci roky, jak byla kolečka datována." Má zcela pravdu. Při pohledu na ně nás napadá představa nějakého složitého stroje. Jenom nevíme, jakého Podobně nepatřičným nálezem jsou kovové roury, jejichž zbytky se našly ve Francii a které jsou údajně staré až sto milionů let. Rovněž nevíme, kdo dohodil měděný hrnec do karbonského lesa, tak jak to často činí i dnešní člověk, ale který se nacházel na území dnešní Oklahomy před 300 miliony lety. Stejně staré jsou dobře postavené pevné cihlové zdi, také z Oklahomy. Abychom si nemysleli, že se tajemné nálezy vztahují jen na americkou pevninu, mají své záhadné objevy i jiné státy. Například německy mluvící země. Zde vystavují slavnou salcburskou kostku. Tato kostka o rozměrech 7 x 7 x 4 centimetry je zhotovena ze slitiny niklu a oceli, byla objevena v roce 1885 v huti Isidora Baruna v hornorakouském Vocklabrucku. Spočívala pokojně ve vrstvě pocházející z období před sedmdesáti miliony let. Podle všech průzkumů se vědci shodli na tom, že tento předmět byl vyroben strojově a že se zřejmě jednalo o nějakou součástku k většímu technickému zařízení. O něco později v roce 1851 přináší list Scientifik American zprávu o nálezu učiněném při odstřelu pahorku Meeting House v Dorchesteru, Massachusetts. Zde byla v kamenné vrstvě staré patnáct milionů let vykopána umělecky propracovaná váza zhotovená ze slitiny stříbra a cínu, bohatě zdobená květinovými motivy. Další známý nález, nazývaný "londýnský artefakt," byl objeven v roce 1934 poblíže města London v americkém Texasu. Na výletě ho objevili náhodou manželé Max a Emma Hahnovi. Podivný předmět vypadal zpočátku jako obyčejný kámen, když ho ale jejich syn rozbil, objevilo se v plném lesku kladivo dlouhé 15 centimetrů o průměru 3 centimetry. Uvnitř je vidět ještě část částečně zuhelnatělého topůrka. Podle odborníků je pravděpodobné, že nález pochází z pískovcové formace, kterou geologové odhadují na 140 až 400 milionů let. Kovová část byla podrobena laboratorním testům, v metalurgickém ústavu Batelle Memorila Laboratory ve státě Ohio v roce 1989. Ukázalo se, že kov tvoří z 96 % železo, které je neuvěřitelně čisté a nerezavějící! To vysvětluje fakt, že kladivo zůstalo po takovou dobu zachováno takřka v původním stavu. Další podíl ve slitině má síra a chlor. Podle dnešních odborníků v metalurgii neumíme dosud takovou slitinu vyrobit, dokonce ani s pomocí nejmodernějších zařízení. Německý archeolog Wilhelm Konig v roce 1936 nedaleko Bagdádu objevil rovněž prapodivný věcičku. Zprvu nevěděl, co má vlastně před sebou. "Co je tato oválná keramická nádoba asi zač?"ptal se sám sebe. Předmět o výšce 14 centimetrů a o šířce 8 centimetrů totiž nepřipomínal nic známého. Podle datování se dá pouze zařadit do období starověké Mezopotámie, zřejmě v době, kdy ji obsadili Parthové, tedy zhruba roku 140 - 220 př. n l. Na základě dalšího zkoumání ale přichází o čtyři roky později Wilhelm Konig s šokující teorií: "Podle jeho součástí a jejich umístění není daleko k myšlence, že se jedná o galvanický článek!" Uvnitř keramické nádoby prochází měděný váleček a železná tyčka, zkorodovaná vlivem kyselého prostředí. Horní otvor válečku byl dříve pravděpodobně zalit asfaltem. Na nalezišti u Khujut Rabu u Bagdádu leželo těchto předmětů hned několik. Co tedy vlastně víme o historii lidstva a podobných vynálezů? Ve staroindickém eposu Kamhadbawa Agadsyonumi, zachycujícím události v Indii před 7000 lety, se píše: "Položíme kus čisté mědi do vodotěsného hliněného džbánu, jehož otvor směřuje vzhůru. Poté přidáme kousky síranu měďnatého a modrou skalici jako šíje páva. Poté se džbán naplní třískami a nahoru se položí zinkové víko potřené rtutí. Takto vznikne síla mitra." Síla "mitra" je zde zcela jasně jen jiným pojmenováním pro elektřinu! K nejslavnějším záhadným artefaktům vůbec patří bezesporu artefakt z Cosa, vykopaný mineralogy Mike Mikesellem, Wallace Laneem a Virginií Maxeyovou v Coso Moutains v Kalifornii. Narazili na něj při hledání minerálů dne 13. února 1961. Kámen, který identifikovali jako obzvláště krásnou drůzu, plnou- jak všichni doufali, krásných krystalů, si odnesli domů. Když se však druhý den snažil Mike Mikesell drůzu rozřezat řezačkou na diamanty, nemohl věřit svým očím. Pod svrchní slupkou se v průřezu leskla vrstva neznámého materiálu ve tvaru šestiúhelníku. Uprostřed tohoto záhadného útvaru vyčníval váleček z keramiky či porcelánu obklopený měděnými prstenci. Odborníci nález prosvítili a zjistili, že uvnitř kamene je skryto něco jako kovová pružina. Jak se něco takového ale do kamene mohlo jen dostat? Laboratorní testy prokázaly, že tento předmět může být naprosto vážně identifikován jako technická součástka, připomínající silně zapalovací svíčku do motoru automobilu. To by jistě nebylo nic tak šokujícího, kdyby ovšem stáří tohoto objektu i rezervovaní vědci neodhadli na přibližně půl milionu let. Kdo asi tak mohl potřebovat v této dávné době svíčku do motoru? Ještě horším útokem na nervy střízlivých vědců je další záhadný nález z roku 1976, pocházející z tehdejší sovětské republiky Komi od řeky Vaška z roku 1976. V rybářské síti uvízl předmět velikosti lidské pěsti. Z podivného třpytivého kamene tu i při mírném nárazu vylétaly jiskry. Proto byl odeslán z důvodů důkladného průzkumu do specializovaných laboratoří Všesvazového institutu nukleární fyziky a biochemie, dále do Vernadského institutu pro výzkum oceli a slitin a konečně do Vavilovova fyzikálního institutu. Ukázalo se, že se jedná o úlomek nějakého většího předmětu, jakéhosi válce o průměru 1,20 metru. Po provedení chemických analýz došli vědci k názoru, že předmět je zhotoven ze slitiny 67,2 ceru, 10,9 lantanu a 8,78 neodymu s příměsí uranu, magnezia, molybdenu, železa a hořčíku. Naopak v něm nebyl nalezen vápník ani sodík. To znamená, že odborníci byli nuceni přiznat fakt, že současná věda zatím nezná možnost, jak podobnou slitinu vyrobit tak, aby v ní nebyl přítomen vápník a sodík. Podle vědců byl předmět vyrobený z prášku, jehož nejdrobnějšími částečkami bylo jen několik set atomů. Později lisováním, zřejmě za studena, byl vystaven tlaku několik set tisíc atmosfér. Takové zařízení, umožňující lisování takových výrobků tak velkých rozměrů zatím naše civilizace nemá k dispozici. Také hustota slitiny byla o deset procent nižší, než mají naše pozemské výrobky. Velké rozdíly oproti prvkům na naší Zemi našli vědci rovněž v krystalických mřížkách prvků ceru a lanthanu. Stejný případ se stal i v Tallinu v Estonsku. Zde se ale jednalo o daleko větší předmět. Zde v zahrádce jednoho domku na předměstí vrtali místí obyvatelé studnu. V hloubce čtyř metrů narazil vrták na desku, směřující šikmo do hloubky. Přestože deska nebyla silnější než dva centimetry, nešla tato překážka ničím prorazit. Po delší námaze se podařilo pouze odseknout malý vzorek. Po jeho prozkoumání v nejrůznějších laboratořích bylo konstatováno, že používání slitin podobného druhu jako konstrukčního materiálu například v letecké technice není známo. Jde prý o neznámou slitinu se složitou strukturou. Do Tallinu se proto sjeli nejrůznější odborníci, kteří prováděli průzkum pomocí elektromagnetických vln. Profesor Mitin, odborník v oboru metalurgie se vyjádřil o tomto problému takto: "Taková slitina by byla nesmírně důležitá, protože třeba jen tenká vrstva by stačila na povrchovou úpravu letadel a raket. Žel, takovou slitinu neumíme vyrobit." Co udivovalo odborníky nejvíce, byla jakási vlákna či nitky z vápníku, železa a křemíku, vzdálená od sebe jen deset mikronů. Tím se tento předmět neoddiskutovatelně zařadil mezi nevysvětlitelné záhady. V tomto případě nemohl být prohlášen ani za podvrh. Jak se tu mohl takový artefakt vlastně ocitnout, nevíme. Zcela jasně byly oba dva vzorky neznámé slitiny vytvořeny mimo naší planetu. Máme snad v ruce důkaz o návštěvě jiných mimozemských civilizací? Je zřejmé, že budeme nuceni přehodnotit své představy o lidstvu jako takovém. Je také možné, že druh Homo sapiens již jednou tuto planetu obýval a že mohl ve svém vývoji dosáhnout daleko větších technických vynálezů, než jsme zatím dosáhli my. Jak jinak bychom si pak mohli vysvětlit nález koster čtyř jedinců Homo sapiens, uložené v Itálii před miliony lety pod dvoumetrový nános hlíny?