Ostrov je vulkanického původu, byl vytvořen třemi sopkami, které se později spojily lávovými toky do trojúhelníku-odtud jeho zajímavý tvar. Pobřeží tvoří strmé skály dosahující často výšky až 700 metrů. Jeho rozloha je jen 1800 km. Také jeho povrch nepůsobí nijak malebně – všude vidíme suchou sluncem spálenou trávu bez stromů. V dnešní době tu žije asi 3700 obyvatel: tvoří je Polynéští domorodci a Chilané z pevniny. Přesto zaměstnává Rapa Nui stále obrazotvornost spisovatelů, vědců i cestovatelů.
Jméno Velikonoční dostal ostrov od holandského kapitána Roggeveena roku 1722, který k němu doplul právě na Velikonoční neděli. Jak se vědci dnes domnívají, předešli ho již 9. století Polynéští mořeplavci, kteří se na svých člunech dostali z Markézských ostrovů až k tomuto opuštěnému kousku země. Ostrov pokrývalo v té době subtropické rostlinstvo a půda sopečného původu byla úrodná, proto se zde usadili a později se tu rozvinula podivuhodná kultura, kterou nám připomínají obrovité sochy zvané moai, jejichž busty působí dodnes dojmem přísných a děsivých strážců.
Moai mají všechny stejné protáhlé hlavy s dlouhýma ušima a s pevně sevřenými rty hlídajícími jakési stále nevyřčené tajemství. Celkem je na Velikonočním ostrově 800 soch moai. Nejmenší měří pouze 1 m a váží kolem 2 tun. Jsou mezi nimi ale i obři, dosahující výšky desetipodlažního domu a váhy tří moderních železničních lokomotiv.
Jsou vytesány ze sopečného tufu a lze je nalézt rozseté po celém ostrově. Některé jejich tvůrci museli přepravovat až na vzdálenost 20 kilometrů od místa svého vzniku. Největší sochařská dílna se nacházela v kráteru sopky Rano Raraku, Dosud zde nalézt 397 soch. Některé ještě nejsou dokončené. Tyto sochy patří stále mezi nejtajemnější monumenty na světě. Vždyť zde vidíme sochy o výšce 10 až 12 metrů.
Také způsob jejich přepravy není stále uspokojivě vysvětlen. Některé byly postaveny na kamenné plošiny zvané Ahu. Zatímco všechny sochy se dívají do vnitrozemí,na svahu sopky Maunga Terevaku stojí jediné Ahu nazývané Ahu –Akivi , na kterém jsou sochy umístěny tak, aby mohly hledět na moře. Některé sochy měly na hlavách jakési klobouky zvané pukao. Byly to v podstatě válce či komolé kužele vytesané z kamene. Podle mínění archeologů představovaly ale spíše jakýsi účes, náčelnickou korunu či čelenku, než klobouk.
Z jakého popudu se pustili tehdejší obyvatelé do tak gigantické a vysilující práce? K čemu sloužily tyto sochy? Byly postaveny z náboženských důvodů, byly to snad nějaké modly či měly odrazovat nevítané návštěvníky ostrova? Odkud tito návštěvníci mohli pocházet? Mezi domorodci stále kolují pověsti "o zvláštních stvořeních přicházejících z nebes, jejichž tělo bylo pruhované jakoby žílami". Koho tím asi mysleli? Podivné bytosti, kterých se zřejmě velice obávali a jejichž odpornou podobu zachycovali v podobě dřevěných sošek nazývaných moai kava kava?
Odpověď na tyto otázky by snad mohly poskytnout zápisy na dřevěných tabulkách, zhotovené zvláštním hieroglyfickým písmem. Toto písmo nebylo však dosud uspokojivě rozluštěno. Po objevení ostrova Holanďany se až do roku 1868 nacházelo na ostrově těchto tabulek bezpočet.
V následujících letech se stal Rapa Nui terčem nájezdů obchodníků s otroky pro práci v peruánských dolech a zbytek obyvatelstva byl zdecimován nemocemi, které se sebou přivezli Evropané, Když roku 1770 přistála u ostrova španělská flotila, naskytl se jim zcela jiný pohled, než ten, který mohl vidět kapitán Roggeveen o půlstoletí dříve. Krajina byla pustá a velké sochy ležely převrácené a zpřeházené. Stromy byly vykáceny, protože je domorodci potřebovali na stavbu kanoí, domků- a zřejmě i na transport obřích soch moai.
Španělé ostrov zabrali pro svou vládu a dali domorodým náčelníkům k podpisu předávající listiny. Byli velice překvapení, když na nich uviděli podivné obrázkové písmo. Znaky znázorňují zvířata, rostliny a ptáky. Jeden řádek se čte zleva doprava, druhý zprava doleva. Na každém druhém sudém řádku jsou znaky vzhůru nohama. Tato forma písma se nazývá bustrofedon.
Původně domorodci psali na banánové listy, později vyrývali znaky ostrým žraločím zubem nebo obsidiánovými úlomky do dřeva. Destičky jsou přibližně devadesát centimetrů dlouhé a deset centimetrů široké. Proto se jim díky jejich vzhledu často říká "mluvící hole."
Destičky s písmem rongo- rongo začal objektivně a vědecky zkoumat až v roce 1870 tahitský biskup Jausssen. Pochopil totiž, že se jedná zřejmě o první písmo nalezené na ostrovech Oeánie. Dlouho pátral po někom, kdo by mu toto záhadné písmo přečetl.
Na Tahiti našel domorodce, který sice nerozuměl celému textu, ale dokázal alespoň objasnit některé jeho znaky. Jaussen na tomto základě mohl pak rozdělit tyto znaky podle předpokládaného obsahu a pak je seřadil do skupin podle pojmů- například zvířata a rostliny- a vytvořil tak jakýsi Jaussenův katalog.
Bohužel badatelskou práci ztěžovalo to, že nalezených destiček bylo velice málo. Na ostrově zatím působili křesťanští misionáři, kteří destičky nechali spálit ve jménu katolické víry jako "dílo ďáblovo."Tak se jich do dnešních dnů dochovalo pouze dvacet jedna.
V 50 a 60 letech se do zkoumání písma rongo- rongo pustil význačný německý etnolog Thomas Barthel. Ten postupně shromáždil všechny dosažitelné kopie dochovaných destiček a také všechny dochované Jaussenovy rukopisy. Pak opsal všechny znaky a zkatalogizoval je. Tak se mu částečně podařilo pochopit některé zápisy.
Písmo rongo- rongo má 120 základních znaků a ty lze mezi sebou skládat a kombinovat tak, že může vzniknout až 2000 složených znaků. Přitom je zajímavé, že se každý znak čte jedním způsobem, ale může mít více významů. Tyto znaky mají schopnost vyjadřovat dokonce i abstraktní pojmy. Proto dnes víme, že se potvrdily pověsti ostrovanů, kteří tvrdili, že na destičkách jsou popsány náboženské obřady či texty náboženských písní.
Přestože se v dnešní době o rozluštění tohoto písma snažili moderní vědci pomocí počítačů, nebylo poselství, které možná dosud skrývá, odhaleno.
Vydá nám někdy Velikonoční ostrov svá tajemství? Zatím zůstává tento kousek země opředen stále mnoha nevysvětlitelnými záhadami.