Ostrov Malta, ležící ve Středozemním moři 112 kilometrů jihovýchodně od Sicílie, je obestřen závojem tajemství. Tento poměrně malý kousek země, 25 kilometrů dlouhý a jen 12 kilometrů široký, je totiž pro archeology stále nevyřešenou záhadou. V Archeologickém lexikonu se o něm můžeme dočíst toto:
" Kolem roku 3200 př. n. l. přišli ze Sicílie na ostrovy další přistěhovalci. V časovém rozmezí přibližně 2800-1900 zbudovali podivuhodné množství megalitických chrámů. Přibližně 30 dosud zachovaných staveb odhaluje vysoce rozvinutý půdorys a stavební umění...Za tímto obyvatelstvem pravděpodobně následovali válečničtí přistěhovalci, pocházející ze západního Řecka... do této doby patří také zvláštní vozové koleje."
O tom, že je ostrov Malta opravdu neobyčejnou archeologickou lokalitou, svědčí i to, že zdejší chrámový komplex, jehož dvě nejdůležitější naleziště Tarxien a Hal Saflieni - které se nacházejí blízko sebe na předměstí hlavního města Malty Valetty - patří k největším starověkým památníkům v Evropě.
K objevu zdejších unikátních megalitických chrámů došlo zcela náhodou v roce 1902, kdy zde probíhala výstavba nových domů. Dělníci, kteří prosekávali skálu, aby zhotovili vodní nádrže, se náhle vlámali do velké podzemní komory. Když sestoupili do útrob země, našli tu řadu vzájemně propojených jeskyní obsahující množství lidských kostí. Stavební podnikatel se ale obával zdržení prací, a tak objev až do dokončení domů- zatajil.
V době, kdy byl nález již ohlášen, byly proto horní úrovně tohoto místa postiženy stavebními pracemi a podzemních komor se využívalo jako odpadních jam. Navíc první oficiální vyšetřovatel zemřel, aniž po sobě zanechal nějaké písemné záznamy. A přece se ukázalo, že to, co tu bylo objeveno, jsou nejstarší a nejzáhadnější stavby v Evropě, ne-li na celém světě.
Mezi lety 1905 a 1911celé naleziště podrobně prozkoumal otec maltské archeologie Sir Themistocles Zammit - a odhalil světu Hypogeum (z řeckého výrazu pro podzemní komnatu) v Hal Salfieni. Pokud souhlasí datování, které zastávají archeologové, bylo toto místo zbudováno před dobrými 6500 lety.
Podzemní chrám a zároveň kultovní místo- Hypogeum - se skládá ze tří podzemních pater, ve kterých se nalézá více než dvacet jeskyní, přírodních i uměle vytvořených a mnoha chodeb, vedoucích jedna do druhé, které byly skoro všechny vysekány do skály. Nejhlubší zdejší místnost tohoto třípodlažního prehistorického komplexu se nachází ve 12 metrech pod zemí. Napadá nás, jakým způsobem mohli dávní lidé takové prostory vyhloubit? Jedná se o gigantické dílo a to i přes to, že zdejší vápenec je celkem měkký.
Době kamenné se tak říká zejména proto, že lidé pracovali jen s kamenný nástroji - protože kov a jeho slitiny ještě prostě neexistovaly. Jak si ale máme vysvětlit, že zdejší jeskyně, které podle místních průvodců razili tito lidé pomocí pazourku, (kterého by při takovém obrovském projektu jistě museli spotřebovat obrovské množství)- by nemohly být do vápence vytesány pazourkem - prostě proto, že ještě v té době - neexistoval.
Stejně tak to ale tvrdí archeologové o vozech a také o lodích, které zřejmě připlouvaly v dávné minulosti na ostrov Malta přes moře,- a o nichž jim není známo rovněž nic. Podle odborníků byly tyto podzemní prostory tehdejšími kopáči vyhloubeny také nástroji, vyrobenými z rohů či parohů a sekeromlaty. Ovšem, již nedodávají, jak dlouho by jim s takovým pracovním nářadím asi vytesání zdejších podzemních prostor trvalo.
Otázka tedy zní: Jaké nástroje a technické postupy tu tedy byly použity? A jestli toto místo nepostavili lidé doby kamenné, kdo to tedy byl? Mohlo se snad, vzhledem k rozměrům zdejších obrovitých kamenů, jednat o stavbu Kyklopů, takových, jaké známe například z bájné Homérova eposu Odyssea?
Homér v něm vylíčil dobrodružství a bloudění po mořích, které déle než deset let prožíval ithacký král Odysseus. Když ho divoké bouře zahnaly až k mysu Malea na jihovýchodním výběžku Peloponésu, navštívil na svých lodích ostrov Kyklopů - jednookých obrů. To prý byli stavitelé megalitických zdí, které se - až dodnes, právě podle nich - označují jako kyklopské.
Často se proto v literatuře objevuje domněnka, že ostrovem dávných Kyklopů by mohla být dnešní Sicílie. Ale ve vzdálenosti pouhých 95 kilometrů od Sicílie leží právě Malta, se svými čtyřmi malými satelitními ostrůvky. Kdo se zde na Maltě pozorně zadívá na megalitické stavby, jistě ho napadne, že by je mohli postavit snad jen obři.
Příběh hrdinného Odyssea ale dále pokračuje: Jeden z obrů, obr Polyfém, držel prý Odyssea- i s jeho dvanácti námořníky- v zajetí v jeskyni, před jejíž vchod přivalil obrovský kámen. Byl tak těžký, že Polyfém mohl jeskyni opouštět, kdy chtěl, ale pro Odyssea a jeho dvanáct mužů byl balvan nad jejich síly. Nesmíme zapomenout také na fakt, že obr Polyfém byl jednooký syn boha Poseidona.
Ostatně podle řecké báje byli všichni obři na ostrově Kyklopů prý bez výjimky "boží synové." Je tedy možné, že by se v této báji mohla odrážet dávná skutečnost? Téměř v každém národě na Zemi se přece tradují legendy o obrech - ohromných bytostech, podobných člověku, ale mnohem větších, které oplývaly nadlidskou silou. Dokonce i v knize Genesis, první knize Mojžíšově, můžeme najít zmínky o jejich existenci. Zde jsou obři v podstatě důsledkem spojení " synů božích" a lidí. Doslova se zde můžeme dočíst:
"Obrové (Nephilim), pak byli na Zemi v oněch dnech, ano, i potom vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž odedávna byli, muži na slovo vzatí."(Bible, Genesis 6:4).
Ve starém zákoně je zapsaný i příběh obra Goliáše, vůdce Pelištejců, kterého porazil lstivý Izraelec David. Goliáš prý byl vysoký okolo 3,5 metrů a nosil na svém těle těžký krunýř vážící 100 kilogramů. Podle Bible byl dalším legendárním obrem mocný Og, který spal na lůžku dlouhém devět loktů, tedy asi 4 metry, nad nímž zvítězil prorok Mojžíš. Obrem měl být - podle starých řeckých bájí - také Prométheus, který přinesl lidem oheň a který pak byl pak za svůj čin krutě potrestán.
V severské mytologii byli obři považováni za pány tvorstva - a "za boží předky." Aztékové se zmiňovali o obrech v takzvaném druhém období světa, kdy se velký bůh: "Tezcatlipoca vlivem svého božství přeměnil v slunce a všichni ostatní bohové stvořili obry: "Byli to lidé takové velikosti a síly, že holýma rukama vytrhovali stromy ze země." Všechny tyto gigantické bytosti prý spláchla biblická potopa světa.
Dávným obrům jsou připisovány mnohé monumentální kamenné stavby, jako je například Stonehenge na jihu Anglie, slavné kamenné řady ve francouzském Carnaku, stejně jako tajemný chrám v Baalbeku, záhadné megalitické staveniště v Puma Punku a starobylé město Tiwanaco v jihoamerických Andách, pocházející z úsvitu lidských dějin. Dlouho byly ale tyto mýty považovány jen za báchorky bez reálného základu.
Že je na těchto pověstech zrnko pravdy, se dozvídáme stále častěji z nálezů obřích lidských ostatků, objevených při archeologických vykopávkách v posledních staletích. Že by tedy staré legendy o existenci obrů nelhaly? Mezi oficiálně potvrzené a vědci uznávané nálezy patří obr z Jávy, nazývaný vědci Megantropitecus, který žil podle vědců před 1,4 milionem let a byl vysoký nejméně 2,75cm. Jeho zuby byly rovněž velké- 6,7 x 4,7cm a vážil úctyhodných 370 - 450 kg.
Dalším v řadě nalezených gigantů je obr z jihovýchodní Číny, který byl údajně 3-3,5 m vysoký a vážil 400 kilogramů. Podobný objev byl hlášen z Tunisu, kde v oblasti Chenini byl objeven celý hřbitov obrů, kostry o výšce 3 metrů. Vědecky je prokázán i obr z Transunalu. Hlášení o těchto obřích podivuhodných humanoidních kostrách dochází z celého světa, nejvíce jich pochází ze Severní Ameriky. Jedním z takových nálezů je i objev obřích koster z padesátých let 18. století učiněný právě na Maltě. Žili tedy na Maltě opravdu, v nám blíže neznámé prehistorické době, obři?
Tím ale výčet tajemství tohoto podivuhodného ostrova zdaleka nekončí. Archeologové tu objevili ještě další pozoruhodnost: Hlavní sekvence velkých komnat neolitického chrámu Hypogea probíhají od severu k jihu - a na jižním konci ústí v jakýsi"svatostánek"- kde poskytuje přístup do vnitřní svatyně chrámová fasáda, vytesaná do skály. Na jedné straně severo - jižní sekvence je věštírna. Když někdo tiše promluví do malého oválného výklenku v jedné z jejích zdí, vytváří hlasitou ozvěnu. Při vykopávkách se ukázalo, že akustický systém je zde více než dokonalý a prostupuje celou stavbu. To je také největší zdejší záhada. Mohli snad zdejší kněží používat věštírnu jako zdroj sonické energie? Tato energie navíc velmi úzce souvisí s levitací a také s rušením gravitace.
Hypogeum bylo vybaveno ale nejen dokonalou akustikou, nýbrž také i prvotřídní klimatizací! Ve všech patrech je tady udržována stálá teplota, což je opravdu kuriózní, protože všichni víme, jak rychle se v uzavřených místnostech ohřívá vzduch. Přesto i při větším počtu návštěvníků se ve zdejších prostorách teplota vůbec nemění. Jde o naprosto stejně rafinovaný systém, jako v podzemních městech v dalekém Tureckém Derinkuyu, kde je ve všech 13 podzemních patrech rovněž stálá teplota. Napadá nás otázka: Kdo asi vymyslel v prehistorické době tak technicky vyspělý provzdušňovací systém?
Z řady jeskyní v Hypogeu vede mnoho menších bočních komor, - a právě v nich se nalezla většina zdejších kostí. Tyto místnosti jsou krásně vytvarované a kdysi byly vymalovány červenou barvou. V těchto katakombách se podle odborníků našly pozůstatky více než 6000 lidí, většinou pochází z let 3500 - 3000 př. n. l. Stejně jako u povrchových megalitických chodbových hrobů, nalezených ve Španělsku a Portugalsku, se používalo těchto pohřebních komor i ve Středomoří v první polovině 3. tisíciletí př. n. l.
Ale maltské Hypogeum se velmi liší od toho, co normálně rozumíme pod pojmem megalitická stavba, na níž byl zpravidla povrch velkých kamenných bloků ponechán v hrubém stavu, kdežto tady jsou všechny zdejší fasády - a také všechny dveře - pečlivě opracovány. Kdo to asi udělal a proč?