Záhadné město Tíwanako tvoří komplex kamenných staveb, který se nachází na pusté bolivijské planině ve výšce 3800 metrů. Jeho rozloha měří okolo 15 kilometrů čtverečních. Celý soubor se skládá ze tří celků: Kalasasaya, Puma punku a Akapana. Podle významného amerického archeologa Wendella C. Benneta se nejednalo přímo o město, ale o jakési duchovní centrum mocné říše, která sahala tehdy od Amazonie až k Tichému oceánu. V té době zde mohlo žít i několik desítek tisíc lidí, kteří uctívali jako nejvyššího boha Virakoččiho. I dnešní zdejší obyvatelé dosud tvrdí, že jsou jeho potomky. Nevíme odkud dávní stavitelé Tíwanaka přišli, ale zřejmě byli příslušníky velmi vyspělé civilizace. Podle jedné hypotézy se mohlo jednat o potomky vzdělaných Mayů. Pokud by to byla pravda, pak by tito lidé museli podniknout tisíce kilometrů dlouhou cestu ze Střední Ameriky, kde Mayové původně žili na poloostrově Yukatán. Tajemná civilizace Tíwanaka zanikla zřejmě kolem roku 900 n. l. Když sem dorazili španělští dobyvatelé, nalezli toto tajemné místo již opuštěné stovky let. "Nemáme nejmenší ponětí, jaký to byl lid, který vybudoval tyto velké stavby, ani kolik od té doby uplynulo času", píše v roce 1548 španělský kronikář Piedro Cieza de Leon v Kronice Peru: "Některé kameny jsou značně omšelé a zašlé, jiné zase tak veliké, že člověk žasne nad tím, li jak je lidské ruce mohly dopravit tam, kde dnes stojí." Postavit monumentální stavby v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů muselo být velice náročné. Většina staveb přečkala do dnešních dnů jen zásluhou dovednosti tehdejších stavitelů. Rozdíly mezi nočními a denními teplotami často činí několik desítek stupňů, proto musela být stavba zabezpečena proti rozpadnutí, Kamenné bloky byly opracovány s ohromující přesností a pak těsně uloženy jeden vedle druhého. Do kamenů se vytesaly drážky ve tvaru písmene H, což byla v té době ve stavebnictví naprostá novinka. Do drážek se pak nalila roztavená měď, která vytvořila po zatvrdnutí kovové svorníky, které těžké bloky ve stavbě udržely při sobě až do dnešních dnů. Odkud ale čerpali dávní stavitelé Tíwanaka tyto zkušenosti? Proč právě tady byla budována tak rozsáhlá stavba? Kde mohli sehnat stavebníci tolik pracovních sil? A odkud vlastně stavební materiál dopravovali? V okolí se totiž nenachází žádné lomy. Nejbližší je vzdálený desítky kilometrů od Tíwanaka! Stylem se pozdějším inckým stavbám toto místo naprosto nepodobá, snad jen v tom, že Inkové používali podobné obrovské opracované bloky kamene. Těchto bloků bylo na stavbu Tíwanaka zapotřebí množství o váze několik desítek tisíc tun. Největší stavbou v Tíwanackém komplexu je terasovitá pyramida Akapana. Je vysoká 15 metrů a její delší strany měří 210 metrů. U úpatí jedné této strany byl vybudován chrám o rozměrech 25 x25 metrů. Přímo uprostřed této plochy stojí zvláštní kamenné stély. Archeologové se domnívají, že právě zde se konaly náboženské rituály na počest boha Virakoččiho. Dnes leží Tíwanaco v rozvalinách. Obrovské kamenné bloky tu leží poházené, jakoby po obrovském výbuchu. Mezi troskami se tyčí největší hádanka Tíwanaca: desetitunová "Inti Punku", Brána Slunce. Tak ji kdysi pokřtili, protože její pravé jméno dodnes nikdo nezjistil. Tato brána byla vytesána z jediného bloku andezitu a je tři metry vysoká a čtyři metry široká. Při pohledu zblízka budí dojem, že byla do této nejtvrdší horniny vytesána pomocí leaseru. Na obrázcích v knihách a prospektech bývá nejčastěji zachycena přední strana brány, na níž vidíme 48 figur, v jejichž středu je letící bůh, obklopený paprsky. Vídeňský profesor Hans Schindler - Bellamy zastával názor, že oněch 48 postav je v podstatě zpodobněním jakéhosi kalendáře, sahajícího podle jeho odhadu až 22 000 let do minulosti. Kalendář je rozdělen na čtyři oddělené části s rovnodennostmi a slunovraty, které označují astronomická roční období. Každé období je dále rozděleno na tři úseky a v těchto dvanácti odděleních je patrné postavení měsíce pro každou denní hodinu. Tvůrci tohoto kalendáře museli mít bezesporu neskutečné znalosti. Celková koncepce kalendáře by ukazovala na to, že v době, kdy bylo Tíwanaco postaveno, obíhal Měsíc okolo Země po podstatně nižší dráze. Musel být tehdy tak blízko, že naši planetu oběhl za 48 hodin třikrát! Proto byl v té době jeho vliv na vody oceánů mnohem silnější a nahromadily se v okolí rovníku. Proto bylo rovníkové pásmo naší Země pod vodou a tak město Tíwanaco i jeho okolí bylo opravdu jakýmsi ostrovem uprostřed vod. To by potvrzovalo dávné legendy o zdejším námořním přístavu. Archeologové došli k závěru, že kvetoucí tíwanacká kultura byla z neznámých důvodů před desítkami tisíc lety vyhlazena. Hovoří se často o klimatickém jevu, který údajně způsobil náhlý vzestup vodní hladiny Tomu by nasvědčovaly i stopy mořských usazenin, objevených archeology v Andách, které se táhnou ve vrstvě o šířce sedmi set kilometrů. Je možné, že by mohlo jít o důsledky dávné potopy světa. Podle inckých legend, tradovaných po celá staletí, existovalo v jezeře Titicaca město Wonaku, ve kterém se měl údajně nacházet posvátný poklad Inků. To potvrzuje senzační nález, který poměrně nedávno učinil třicetičlenný italský archeologický tým na dně jezera Titicaca. V roce 2004 dorazila k jezeru výprava vědců a archeologů. Tato expedice s příznačným názvem "Tíwanako 2004" pravdivost zdejších legend nezvratně potvrdila. Archeologové použili ponorné vozítko, které objevilo na dně jezera kamenné silnice a dlouhé zdi staré 4000 let př. n. l. Na konci expedice pak potápěči objevili jeskyni, ve které se nacházelo množství zlatých soch, jejichž celková váha činila 35 kilogramů. Stáří těchto soch datují vědci do období sahajícího daleko před existencí incké civilizace a také jejich umělecká hodnota je nevyčíslitelná. Na bolivijské straně jezera našli výzkumníci asi ve dvacetimetrové hloubce základy neznámého chrámu, starého zjevně několik tisíciletí. Potápěči rovněž vystopovali sedm set metrů dlouhou zeď, bylo určeno na dobu 4000 př. n. l. Vedoucí výpravy, doktor Lorenzo Epis, se domnívá, že chrám postavili právě dávní Tíwanakové. Co se týče záhadné "genetické tabulky,"ohromující je rovněž její úžasná podobnost s kovovými tabulkami, pocházejícími z rozsáhlé sbírky již zesnulého pátera Crespiho z Evádoru- a také s kamennými artefakty popsanými neznámým písmem, objevené ve francouzské vesnici Glozel. Těm bylo přisouzeno stáří 12 000 let. Ve sbírce profesora Gutierreze jsou i kameny opatřené neznámými nápisy, nalezené u Sutatausu u Bogoty. " Kolegové geologové odhadují jejich stáří na několik tisíc let," řekl Gutierreze. " A to včetně rytin, protože se pod elektronovým mikroskopem dala zjistit zřetelná místa vymletá vodu." Všechny tyto objevy, nalezené v Kolumbii, Ekvádoru, USA a Francii, vypadají jako pozůstatky dávno zapomenuté epochy. Nebo kdysi existovaly společné kořeny všech těchto kultur a teorie o dávné vyspělé civilizaci je pravdivá? Proč vlastně nejsou tyto kamenné nálezy důkladně podrobeny důkladnému vědeckému průzkumu a proč se neprovádí srovnání jednotlivých obrazů a symbolů zakreslených na těchto předmětech? Je zřejmé, že se vědci očividně odmítají těmito nepohodlnými artefakty jakkoliv zabývat. Zasloužené pozornosti se "genetické tabulce" dostalo až před zahájením výstavy s názvem Svět nevysvětlitelných záhad, která se konala ve Vídni roku 2001 a na kterou byl embryonální disk zapůjčen od Museo Weilbauer z Bogoty Tady byl pečlivě prozkoumán prof. dr. Rudolfem Dislbergerem, ředitelem vídeňské klenotnice a mezinárodně uznávaným odborníkem na drahé kameny. Ten dospěl k následujícímu závěru: "Kotouč je obsahově velmi složitým kouskem. Vystává zde problém, který nedokážeme vysvětlit a jenž představuje důvod, proč je tento předmět některými vědci a odborníky zavrhován jako padělek: disk totiž nelze zařadit do soustavy jihoamerických kulturu, které v současné době známe. Proč by však nějaký padělatel vytvářel něco, co nezmožné někam zařadit? Nedávalo by to smysl. Padělatel přece chce svůj výtvor prodat. A pokud ho chce prodat, vytvoří například padělek nádoby z inckých dob, protože po takovýchto artefaktech je na trhu poptávka." Další zkoumání potvrdilo, že kotouč není vyroben z umělého materiálu, ale z lyditu, což je hornina vzniklá z křemičitých schránek živočichů. Podle expertizy dr. Věry M. F. Hammerové, odbornice na minerály a drahokamy, byly na objektu zjištěny stopy zvětrávání. To by svědčilo pro pravost tohoto disku. Lydit totiž není pro padělatele příliš vhodným materiálem. Lze ho sice jednoduše štípat a opracovávat jednoduchými nástroji, výroba kruhovitého kotouče o průměru 22 centimetrů by byla však hodně obtížná, nehledě na složité a velmi pracné rytí miniaturních obrazců. Lydit se totiž velmi snadno štěpí a celý výtvor se pak může ihned rozpadnout. Do jaké doby ho však zařadit? Spisovatel Reinhard Habeck o tom soudí: "Může být kuriózní nález výtvorem zaniklé vyspělé civilizace, jejíž vědecké znalosti se vyrovnaly našim současným? Napadají mě legendy o potopených říších. Pochází genetický kotouč z těch dob, kdy vzkvétaly neznámé civilizace? Nebo získali naši předci znalosti lidské biologie od bohů- astronautů ze vzdálených hvězd?
