Poklad Inků a "Ohnivá kánoe"

              Co vlastně dnes víme o lidech ze starověkých civilizací Jižní Ameriky? Zatím se nám podařilo poskládat pouze několik důvěryhodných artefaktů, které podávají jen velmi skromný obraz jejich života. A přece tušíme, že například jedna z nejvyspělejších kultur – Inkové - byla společností mnohem složitější. Jen panovníků, z nichž zatím známe jen některé, bylo podle odhadu etnologů a historiků dvakrát více. Sami Inkové vycházeli při výčtu svých panovníků, počínaje – od Manco Capaka po Manco Inku, - tedy z tradičních 106 panujících králů. Je to zaviněno zejména tím, že evropští badatelé při jejich soupisu stejná jména – prostě vyškrtávali. Napadá nás, jak by to asi vypadalo, kdyby takto postupovali i historici, kteří zapisují dejme tomu například panovníky Anglie. Ale to není jen jediná záhada, týkající se Inků. Jak v bájích, tak i v dávných pověstech Inků, pokud se podíváme pozorněji, objevíme mnoho záhad. Například je tu příběh, který se odehrál za panování osmého inckého panovníka jménem Viracocha. Tehdy vytáhli proti královskému městu Cuzco nepřátelští Chancové. Následník trůnu a Inka Viracocha před blížícím se obrovským vojskem ustoupili a už se zdálo, že Cuzco bude navždy ztraceno. Dějepisec Perdo Sarmiento de Gamboa tehdy napsal: "Když se to stalo a Chancové se přiblížili ke Cuzcu, podrobil se Inka Yupanqui (králův mladší syn)přísnému půstů a volal na pomoc (boha) Viracochu a Slunce aby zachránili město. Když se jednou velice soužil v Susurpunquiu a přemýšlel, jak by se měl svým nepřátelům představit, zjevila se mu na obloze postava podobná Slunci, utěšovala ho a nabádala ho k odvážnému boji. Ukázala mu křišťálové zrcadlo, v němž viděl země, které mu budou porobeny. Sdělila mu, že překoná všechny své předky a že nemá váhat, nýbrž se má obrátit k národu, protože jeho lid porazí Chanky, kteří napadli Cuzco. Tato slova a zjevení dodaly Inkovi Yupanquimu odvahu. Vzal si zrcadlo, které pak nosil stále s sebou, ve válce i v míru, a vrátil se do města.." Je pravda, že Inka Yupanqui opravdu porazil v krvavé bitvě celé nepřátelské vojsko- a zachránil Cuzco a také svůj národ před zapomenutím. Sám se stal novým panovníkem. Je zajímavé, že Yupanquimu bylo zcela jasné, že rozhodně nerozmlouval se Sluncem, protože později víru v božské Slunce dokonce zpochybňoval. Jde o to, co tedy vlastně viděl? Faktem je, že podivné zjevení se mu představilo jako "syn Slunce" – a za další - mu předpovědělo budoucnost. Ale to ještě není všechno: kněží, kteří později analyzovali slova zjevení, se dozvěděli i o tom, že do jejich země přijdou cizí muži - "vousatí vládcové blesku"! Není divu, že na Inku toto setkání silně zapůsobilo a proto posléze nechal v jedné kapli vztyčit velkou sochu, která měla zobrazovat bytost, kterou viděl na vlastní oči. Inka Yupanqui ji popsal takto: "Obličej se výrazně odlišoval od našeho, protože by vrouben dlouhým vousem. Šaty zahalovaly postavu od hlavy až k patám. Na vodítku držela neznámé zvíře." Z mužova zátylku vycházely tři oslnivé světelné paprsky, které prý byly velmi podobné slunečním paprskům. Inka proto musel dát sochařům přesné instrukce při modelování sochy, protože umělci stále nedokázali přesně ztvárnit jeho popis. Zřejmě šlo o jakou specifickou a neobvyklou postavu, která se v nikde v incké říši nemohla vyskytovat. Je také historicky doloženo, že když tuto sochu později viděli španělští dobyvatelé, domnívali se zprvu, že jde o sochu svatého Bartoloměje. Co to tedy Inka Yupanqui vlastně viděl? Mohl pozorovat tuto zvláštní bytost, která si říkala "syn Slunce" jako trojrozměrnou postavu, která k němu vystoupila z nějakého krystalu? Nebo šlo spíše o virtuální obraz, který mohly vytvořit nějaké inteligentní bytosti? Ale kam se asi poděla ona křišťálová tabule? Podle historických pramenů víme, že byla ještě dlouho v chrámech hlavního města Cuzca uctívána jako nejvzácnější relikvie, ale nevíme, kde nakonec byla uložena nebo zda nebyla dokonce nějakým způsobem zničena. Mohla být snad schována v dlouhých tunelových labyrintech, které začínají u gigantických stěn kamenné pevnosti Sacsayhuamanu? Felipe de Pomares, španělský kronikář z 16. století, nám o těchto chodbách zanechal následující zajímavou zprávu: "Je dobře doloženou a všeobecně přijímanou zvěstí, že v pevnosti u Cuzca (Sacsayhuaman) existuje tajný klenutý prostor, v němž je uložen nesmírný poklad v podobě zlatých soch všech inckých panovníků. Jedna dosud žijící dáma, jménem doňa Maria de Esquivel,manželka posledního Inky, tuto komoru navštívila a vyprávěla mi, co ji přimělo tuto návštěvu vykonat a co tam viděla. Don Carlos, (vnuk posledního právoplatného Inky Huascara) manžel této dámy, nežil způsobem, jenž by byl přiměřený jeho vysokému původu. Dońa Maria mu proto vyčítala, že ji předstíráním vysokých titulů, patřících inckému panovníkovi, svedl k tomu, aby si vzala prostého indiána. Opakovalo se to tak často, že, až don Carlos jedné noci zvolal: " Ženo! Chceš opravdu vědět, jestli jsem chudý, nebo bohatý? Přeješ-li si to, doprovoď mě, a já tě přesvědčím, že vlastním větší bohatství, než jakýkoli vládce nebo král tohoto světa. Zvědavá doňa Maria souhlasila s tím, že jí zaváže oči. Pak svého muže následovala. Ten ji vedl za ruku různými oklikami k podzemní klenuté komoře, kde jí sňal pásku z očí, a ona spatřila nesmírné bohatství. Ve výklencích u stěn se nacházely sochy Inků v životní velikosti, zhotovené z nejušlechtilejšího zlata. Dále tu byla uložena spousta zlatých a stříbrných nádob a celé hroudy zlata a stříbra. Bylo ho takové množství, že ji přesvědčilo o tom, že má před sebou největší poklad na světě." O tom, že tato bájeslovná podzemní komora zcela určitě existovala, máme mnoho záznamů. Známý spisovatel a záhadolog Peter Fiebag o tom řekl: "Giorgio Tsoukalos, novinář z New Yorku, mi při jednom osobním rozhovoru sdělil, že v roce 1996 společně s jezuitským knězem do jedné zapomenuté chodby pronikl. Německá televizní stanice ARD 6. července 1996 oznámila: "Lima: Při pátrání po legendárním pokladu incké panovnice Cataliny Huanca narazili badatelé pod peruánským hlavním městem na široce rozvětvený systém katakomb. Nikdo neví, kam tyto chodby vedou, ale mohly by samozřejmě ústit u pokladu. Podle legendy nechala panovnice právě zde zakopat zlaté a stříbrné poklady, aby je uschovala před španělskými dobyvateli." Záhadou je obestřeno i hledání pokladu Inky Huascara, který nechal roku 1528 - tedy krátce před dobytím Peru Španely - dopravit před svým bratrem a protivníkem Inkou Atahualpou do bezpečí. Jediné, co víme, bylo, že šlo o oblast na hranicích Peru, Bolívie a Brazílie. Kam byl poklad uložen, se stalo státním tajemstvím a každého, kdo se chtěl k tomuto míst přiblížit, musel použít příslušné heslo, jinak byl zabit příslušníky indiánského kmene, kteří měli za úkol poklad hlídat a byli Inkovi bezmezně oddáni. Inka Huascara ještě pro jistotu pohrozil celému kmeni, že ho stihne pomsta slunečního boha, pokud bude něco prozrazeno. To, že poklad vůbec existoval, víme jen díky záznamům z mučení Inky Tupaca. Po stopách Inkova pokladu se vydal Angličan Charles W. Baker - Cresswell roku 1962 se svou výpravou, avšak ten byl naposledy spatřen v prosinci téhož roku, jak se svými průvodci na Rio Purus odráží na člunu od břehu. Nikdo neví, co se s celou expedicí dále událo, ale o dva roky později nalezli hledači diamantů kostru Charlese Bakera -Cresswella. Vedle jeho tělesných ostatků ležel i badatelův deník, do kterého si cestovatel zapisoval průběh výpravy. Tyto zápisy potvrzovaly přesně to, co vypověděl na mučidlech Inka Tupac: Cestovatel nalezl asi padesát metrů široký kráter, kterému se zdejší indiáni ze strachu vyhýbali. Pro ně to byla posvátná hora,- tady podle legendy "sestoupil na zemi bůh v ohnivé kanoi". Je zajímavé, že Inka Tupac také hovořil "o oheň sršící kanoi, která sestoupila za ohlušujícího lomozu k zemi, který byl stokrát silnější než hrom a dlouhý ohnivý ohon spálil při své cestě celý pruh země a všechno zbořil." Poslední písemný záznam, který ve svém deníku Baker- Cresswell učinil, zní takto: "Po přibližně půlhodinovém pochodu ukázal náčelník směrem dolů. Asi sto metrů pod námi se rozprostírala plošina a uprostřed jsme viděli kresbu posvátného kondora, vyplňující téměř celou lokalitu. Podobalo se to kresbám nadrozměrného pavouka a kolibříka, jejichž letecké snímky jsem viděl v Limě. Zobák kondora ukazoval na protilehlý horský svah. Tam je uloženo Huascarovo zlato! Jak vypověděl Inka Tupac, deset kroků od zobáku se nachází v hoře vchod do jeskyně, uzavřené inckým cementem Ilanki. Ihned jsme se vydali k plošině. Když jsme sešli dolů, zjistili jsme, že vlastně nic nevidíme. Kresba kondora se dokonale ztrácela v rozeklané hornině." Takto poznámky zesnulého badatele končí. Stihla snad Charlese Bakera - Creswella a jeho společníky dávná kletba Inků? Hlavní je však skutečnost, že obrovský vyrytý obraz byl viditelný jen z dálky, aby byl rozpoznatelný jen z určité výšky. Nebylo to tedy spíše znamení pro boha, který přistál na tomto místě kdysi dávno ve " své ohnivé kanoi, hromově dunící a sršící oheň?" Dopravil snad Huascaran, který se pokládal za jediného a právoplatného panovníka Inků právě sem ten nejposvátnější předmět svého národa - křišťálové zrcadlo, které kdysi dávno obdržel od bohů, kteří možná pocházeli z jiných světů? Více než kuriózní je také samotný původ dávných Inků. Inku Manco Capaka a jeho bratry prý přivolal do zdejší oblasti - k jezeru Titicaca - sám bůh slunce, který prý na sebe vzal podobu "oslnivě zářícího muže" a sdělil jim, že v budoucnu stanou vládci Inků. Na to je obdaroval nejrůznějšími předměty a poté podivné světelné zjevení vzlétlo zpět k nebesům. Oba "synové slunce pak založili slavnou říši Inků."Památkou na tuto legendu byl zřejmě i starý incký rituál, který Inkové prováděli vždy v době letního a zimního slunovratu. Z další incké pověsti se dozvídáme, že lidé žili kdysi v epoše surového barbarství. Byli hrubí a nevzdělaní. Když to spatřil božský otec, Slunce, rozhodl se, že k Zemi vyšle své dvě děti, aby lidem přinesli veškeré vzdělání a poznání. Synovi a dceři na tuto cestu dal i kouzelný předmět: "zlatou hůl". Tam, kde tato "hůl" pronikne do země, se měli usadit. Oba tedy putovali dlouho, až dospěli na místo, kde se ona zázračná "hůl" okamžitě zabořila do země - a navždy zmizela. Že je na tom jistě něco pravdy, potvrzuje i to, že víme o místě, kde se to stalo: bylo to prý to na posvátném pahorku Hanacauri, který se nacházel nedaleko metropole Cuzca a byl považován "za pupek světa." Stálo by tedy rozhodně za to, učinit v této lokalitě podrobný archeologický průzkum. To velmi správně napsal ředitel oddělení předkolumbovských studií při universitě v Harvardu, když jeho kolegové nalezli v roce 1998 jižně od města Limy "zvláštní vlasově tenké rituální objekty, které údajně mají pocházet z roku 1410 př. n. l." Cituji: "Tento případ znovu dokumentuje, jak málo víme o minulosti a jaká překvapení na nás čekají pod každým dosud nedotčeným kamenem."