Roztavené pevnosti minulosti

Na naší planetě jsou  kromě indických chrámů, které vykazují známky vysoké radioaktivity i jiné lokality, na kterých nacházíme stopy dávných katastrof, které jsou nepochybně umělého původu.

Vědci i záhadalogové se zatím vzácně shodli na tom, že k nim zcela jistě patří rozvaliny pevností, které mají jedno společné: všechny byly dříve lidskými sídly a byly zničeny neznámým způsobem, který po sobě zanechal zesklovatělé, neboli vitrifikované plochy. Sem můžeme zařadit například zbytky pevností sestavených z obrovských kamenných bloků v jihoamerickém Peru, dále roztavené zdi zikkuratů v Persii a také známou lokalitu zvanou Borsippa.

Borsippa se rozkládala jihozápadně od dávného města Babylonu na území dnešního Iráku. Toto babylonské město dosáhlo největšího rozkvětu za krále Nabuchodonozora mezi lety 605-562 př. n. l. V 5. století bylo zcela zničeno. Jeden ze spálených zikkuratů tu vykopal známý archeolog Robert Koldwey v roce 1902. Podle názoru odborníků požár, který toto město zničil, vznikl z důvodů vznícení rákosových rohoží a asfaltu, který se používal při stavbě objektů. Taková teplota by však nedokázala roztavit cihly, které musely být vystaveny žáru nejméně 1100 stupňů Celsia.

Je pravda, že podobné teploty dokázali tehdejší lidé dosáhnout při vypalování nádobí v peci, ale kromě uzavřené pece, která nemůže jistě připadat v tomto případě v úvahu jako příčina zdejší katastrofy, neexistuje žádná jiná možnost, jak vyvinout podobnou teplotu. Ovšem, kromě atomového výbuchu. Málokdo ale ví, že tyto mocné síly působily i na evropském kontinentě.

Vůbec nejzajímavějšími zesklovatělými plochami, se mohou pyšnit obyvatelé Skotska. Jedno z nich najdeme na severovýchodě, 50 kilometrů západně od Aberdeenu, na kopci zvaném Tap O Noth neboli Orlí hnízdo, kde se tyčí dodnes zbytky starověkého hradiště. Tap O Noth  pochází podle archeologů z roku 563. Jeho zdi měly šířku 8,5 metrů a základna měřila úctyhodných 100 krát 30 metrů. Směrem vzhůru se zdi pak zužovaly. Místní obyvatelé jej překřtili na Skleněný hrad. V podstatě se neví, kdo byli jeho tvůrci. Panuje názor, že to byl keltský kmen Piktů, který žil na území Skotska v polovině prvního tisíciletí př. n. l. Tito stateční válečníci nadělali římským vojákům mnoho starostí.

Někteří vědci dokonce tvrdí, že jde ještě o starší stavbu, které vytvořili příslušníci kultury lidí zvoncových pohárů, kteří postavili i takové megalitické stavby jako je Stonehenge. Hradiště má oválný tvar a svými obrovskými rozměry- zabírá plochu o rozloze 21 hektarů- připomíná spíše velké fotbalové hřiště. Jeho valy jsou tvořeny spečenou struskou, která na první pohled vypadá jako sopečné magma po vychladnutí.

Druhým nejznámějším hradištěm s takto roztaveným opevněním je Craig Phadraig, ležící poblíže Inverness, které je hlavním městem oblasti Highlands. Jeho vznik se datuje kolem roku 350 př. n l. a údajně zde žil bájný král Piktů zvaný Bruda Mac Maelchon. Tento zajímavý panovník zde byl roku 565 svědkem souboje legendárního misionáře svatého Colunba, který přišel obrátit národ Piktů na křesťanskou víru, s obávaným čarodějem, známým keltským druidem. Svatý Colunbus prý tento souboj k údivu všech vyhrál. Kdo však pevnost později zničil, nevíme.

Pokud se na valy podíváme zblízka, můžeme vidět i to, jak kameny měkly v nepředstavitelném žáru jako máslo. Zajímavé je to, že tento žár musel působit na ploše ve tvaru obdélníku o rozměrech 100 krát 30 metrů v jednom okamžiku, současně a se stejnou teplotou. Tato teplota by musela podle archeologů a mineralogů přesahovat více než neuvěřitelných 1000 stupňů Celsia!

Pokud by roztavení kamenů bylo důsledkem dobývání hradiště, neměl by podobný dlouhodobě udržovaný žár na tak velké ploše žádný smysl. Při vědeckých analýzách, které zde prováděli odborníci z londýnského Muzea přírodní historie, bylo vydáno toto prohlášení:

"Vzhledem k vysokým teplotám a skutečnosti, že na území Skotska se nachází několik desítek roztavených pevností, nevěříme, že by tento typ stavby byl výsledkem náhodných požárů."

Archeologové přičítají toto zesklovatění důsledkům dobývání hradiště cizími útočníky. Tato hypotéza má však velké slabiny: například by bylo velice nelogické, udržovat oheň na tak velké ploše po celé dny naprosto bez užitku, když by bylo přece daleko efektivnější zdolat hradby raději útokem a pokud možno v co nejkratším čase!

Jiní odborníci se zase přiklánějí k názoru, že zesklovatění bylo provedeno za účelem posílit obranyschopnost pevnosti. To je, ať vážení prominou, také pěkný nesmysl. V tehdejší krajině leželo jistě mnoho kamenů, jimiž by bývalo bylo naprosto jednodušší zvyšovat obranné valy při troše dobré vůle - takřka donekonečna.

Když už pomineme estetickou stránku, jistě by k tomu bylo zapotřebí daleko méně práce, než k vytvoření sklovité plochy. A konečně, ve Skotsku je celá řada hradišť s podobně spečenými hradbami a nevypadá to na to, že by tehdejší obyvatelé těchto lokalit trávili čas tím, že by hledali horniny, které se taví při menší teplotě, aby si ušetřili práci.

Daleko lepší k objasnění této záhady by bylo uskutečnění pokusu napodobit podmínky, za jakých zesklovatění probíhalo. První takový experiment se udál ve 30. letech minulého století, přesněji v roce 1934 a 1937, když dva odborníci, Brit Wallace Thornicraft a Australan Gordon Childe, postavili repliku keltského obranného valu a pak se pokusili - po mnoha dnech živení velkého ohně na ploše několika málo metrů-  tento val na několika místech alespoň trochu natavit. Což se jim povedlo jen do té míry, že kameny byly opravdu jen nataveny, nikoliv zcela roztaveny.

Druhý pokus by proveden až v roce 1980, kdy slavný spisovatel, vědec a bohužel již zesnulý záhadolog Arthur C. Clark natáčel se svými spolupracovníky populární televizní seriál o záhadách s názvem "Svět tajemných sil Arthura C. Clarka". Celou akci sledovaly televizní kamery v přímém přenosu. Při tomto druhém pokusu bylo dosaženo takřka totožného výsledku, jaký dosáhl před tím Wallace Thornicraft a Gordon Childe. Oba dva experimenty shodně prokázaly, že se kameny nemohly roztavit při náhodném požáru.

Kdo tedy a také pomocí jakých prostředků v době před počátkem našeho letopočtu dosáhl toho, že se hradištní valy na mnoha místech Evropy naprosto roztekly, zatím netušíme.