Záhadné létající stroje
Záhadné létající stroje.
Odpověď na otázku, zda mohly existovat v minulosti létající stroje, které byly ovládány bohy, bychom mohli najít v dávných indických textech, ze kterých mohly vycházet i pozdější jihoamerické kultury.
Žádný jiný národ na světě nevlastní tak obsažné písemné záznamy, pocházející z tak dávné minulosti, jako Indie. Tyto texty byly staré již době, kdy byly zapisovány do sanskrtu, starodávného indického jazyka.
Eposy jako "Samaragana Sudtradhara," či "Vimaanika Shastra", nebo také slavná "Mahábhárata", kterou tvoří 80 000 dvojverší, vznikly podle některých vědců v ústním podání v časovém intervalu 7000 -2600 let před naším letopočtem.
V Bhagavatapúráně se hovoří o leteckém souboji dvou letadel, při němž se jednomu z pilotů zřejmě podařilo sestřelit nepřátelský stroj pomocí technického zařízení, které bylo nejspíše raketou.
Jen samotná "Vimaanika Shastra" neboli "Věda o letectví" má osm kapitol a vypočítává jedenatřicet podstatných částí letadel a šestnáct druhů kovů nebo slitin vhodných pro stavbu takových létajících strojů. V jiných sanskrtských spisech čteme až šokující líčení způsobu letu těchto vzdušných korábů zvaných vimaana:
"Jsou to stroje létající díky rtuti a mocnému vichru, který je pohání. Jsou schopné překonávat nekonečné vzdálenosti a pohybovat se seshora dolů, zdola nahoru, dopředu i dozadu." Jiné zprávy hovoří o tom, že tyto záhadné objekty byly poháněny mentálně. V dnešní době jde přece o stejný princip. Pomocí elektromagnetického navigačního systému ovládají piloti své stroje v podstatě svou myslí.
Najdeme zde i pojednání o různých typech těchto záhadných dopravních prostředků a neuvěřitelné podrobnosti o jejich letových časech, letové navigaci a o 407 různých materiálech a kovech, ze kterých byly zhotovovány.
V 6. až 10 knize Mahhábháraty jsou naprosto přesně zaznamenány popisy obřího létající stroje, který vlastnil bůh Indra a který zřejmě převyšoval svou technickou úrovní nebeská plavidla ostatních indických bohů. Najdeme zde i velké množství podrobností o jeho pohybu: "V záři světel přijel náhle Indrův nebeský vůz. Ze vzduchu zahnal temnotu a ozářil mračna. Naplnil zemi široko daleko rámusem podobným hromobití. Byla to nebeská strhující podívaná. Tímto nebeským vozem podobným slunci Ardžuna vystoupil do výšin.
Když se blížil ke krajům smrtelníkům neviditelným, spatřil stovky jiných nebeských vozů. Tam nahoře nesvítí ani slunce, ani měsíc, ani oheň tam neplápolá. To, co se lidem dole na Zemi zdá být hvězdami, vzdálenými lampami, jsou ve skutečnosti velká tělesa."
Zajímavá je i pasáž, která se zmiňuje o Ardžunově cestě do nebe, kde pod sebou vidí několik létajících vozů, které se zřítily a nejsou schopné letu. Jiné stroje ještě stojí na zemi a některé již vzlétly a jsou ve vzduchu.
Dále se zde hovoří o fenoménu zvaném sabha. Jde o létající města, která krouží jako satelity kolem Země: " Toto město zářilo a bylo na pohled nádherné, plné domů, stromů a vodopádů..." Takové vesmírné kolonie ve tvaru válce či prstence o průměru mnoha kilometrů, navržené americkým fyzikem Geraldem O'Neillem a prezentované ji v roce 1975 na konferenci v Princetonu, by měly být vyneseny na oběžnou dráhu mezi Zemí a Měsícem v příštím tisíciletí.
Neuvěřitelné záznamy o létajících vimanech jsou navíc doplněny nákresy. Jako palivo nutné k pohonu těchto strojů je opakovaně uváděna rtuť. To by podle dnešních poznatků nebylo zas až tak úplně vyloučené, protože rtuť je výborný vodič elektřiny.
Pokud by za určitých podmínek byl použit princip setrvačníku, mohlo by dojít k beztížnému stavu. Dávné vimaany prý byly poháněny několika setrvačníky, které byly uvnitř tekutého obalu. To by podle některých vědců mohla být pravda. V takovém případě by se kolem letícího objektu šířilo do okolí silné světlo přesně tak, jak to líčí dávné legendy
Setrvačník využívá momentu hybnosti neboli kinetické energie. Výzkumy, které prováděla v minulých letech americká NASA, prokázaly, že lze principu setrvačníku velmi dobře využít v letectví a při také při letech do kosmu. Dnes již právě na takovém principu pracují kosmické lodě a ponorky.
Podle pověstí se létající vimaany běžně používaly v Indii ještě ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Stejné stroje se vyskytují i v sinhálských bájích a jako vzpomínku na tuto dobu dodnes vyrábějí zlatníci zlaté kopie vimaanů.
Podle názoru některých odborníků mohlo jít o proudová letadla či létající stroje, pracující na principu raketoplánu, poháněná proudovými motory.
Ilustracemi k eposu Vimaanika Shastra jsou zřejmě reliéfy ve skalním chrámu v Eloře nedaleko Hajdarábádu. Centrum zde tvoří Kailásanáthův chrám monumentálních rozměrů: je 45 metrů dlouhý a 30 metrů vysoký, symbolizující sídlo boha Šivy, posvátnou himálajskou horu Kailásu, obklopený třiceti dalšími svatyněmi. Tento komplex vznikl v 8. století a jeho stěny zdobí kromě obvyklých obrazů božstev i bitevní scény, v nichž hrají úlohu válečných strojů letadla.
Není jistě bez zajímavosti, že by se podobné létající prostředky daly mimo jiné použít s úspěchem při vytváření velmi přesných map.
To by pak mohlo vysvětlovat například existenci slavných map tureckého generála a kartografa Piriho Reise, z roku 1413, na kterých byly s neuvěřitelnou přesností zakresleny pevninské masy, hory, zálivy i pobřežní linie Antarktidy, přestože jsou dnes pokryty věčným ledem. Některé z těchto útvarů potvrdili polárníci dokonce teprve nedávno. Hory, pokryté souvislou vrstvou ledu, zakreslené na těchto mapách jako ostrovy, odhalily seismické sondy teprve v letech 1949-1952.
Také v Japonsku byla nalezena prapodivná kresba, znázorňující podle všech dnešních měřítek nejspíše letadlo nebo raketu. V Číně se na nebi proháněli létající draci, vydávající obrovský hřmot, oheň a kouř. Kromě draků ale prý existovaly i létající vozy, na kterých létali Chi-Kungové- velmi nadaný národ, který znal mnoho věcí, které zůstaly ostatním národům utajeny. Čchi-Kungové navštívili Čínu za vlády císaře Tanga a zdrželi se zde deset let. Pak opět smontovali své vozy, které nechal císař rozebrat,- a znovu odletěli.
V Řecku létali bozi na ohnivých vozech a i ve Starém zákoně najdeme zmínky "o ohňovém voze", či "o žhnoucí peci." V mnoha starověkých legendách se rovněž hovoří o kouři, ohni a třesoucí se zemi.
Okolo Guatemaly se zase v dávnověku pohybovaly podivné "létající želvy", jak zní oficiální název. Jednu z nich zpodobňuje velice zajímavá soška v místním muzeu.
Vpředu má tento oválný předmět vytvořený z jílu obličej muže s obrovskými brýlemi, připomínající pilota nadzvukového letadla. Ostatní tělo je oválné, všechny končetiny jsou pevně přitlačené k tělu a celek spíše evokuje dojem diskovitého tělesa. Že nejde o "želvu", můžeme soudit podle mnoha ostatních sošek želv, které jsou velmi věrně zpodobněny.
Podle všech těchto starověkých záznamů tedy muselo existovat kdysi dávno jakési velmi dobré letecké spojení mezi jednotlivými civilizacemi a kulturami. Touha létat provází zřejmě člověka od dávnověku a řada civilizací se touto problematikou zcela prokazatelně zabývala. Obhájci teorie, že ve starověku existovaly létající stroje, jejichž technická úroveň odpovídala přinejmenším strojům dnešních parametrů, mají před sebou těžký úkol. Například modely těchto strojů z Jižní a Střední Ameriky pocházejí z hrobek.
U většiny z nich však nenajdeme žádné konkrétní datum a rovněž bližší údaje o skutečném místě nálezu často úplně chybí. Je to bohužel důsledek vylupování hrobek v Kolumbii trvající po celá staletí. Předměty takto získané se posléze dostávaly na trhy se starožitnostmi po celé Jižní Americe a to vědcům téměř znemožnilo jejich přesnější datování a zařazení. Přesto není možné některé tyto nálezy ignorovat.
Důkazem toho jsou i předměty patřící dosud mezi nejpozoruhodnější nálezy. Jde o zlaté šperky vytvořené přibližně době mezi 300 - 1550 n. l. zlatníky kultury Sinů, žijící na tehdejším kolumbijském pobřeží. Jejich výrobky jsou dlouhé kolem
V roce 1964 byl pověřen zoolog a spisovatel Ivan T. Sanderson zkoumáním jednoho z těchto předmětů. Jeho závěry byly víceméně šokující:
"Zkoumaný předmět je více mechanického než biologického charakteru ". Vyslovil dokonce hypotézu, že by v tomto případě mohlo jít o více než 1000 let starý model vysokorychlostního letounu. Nepřipomíná totiž žádného dosud biologům známého okřídleného tvora. Přední křídla jsou tvarována šípovitě a přední hrany křídel jsou na rozdíl od křídel ptáků, savců nebo hmyzu přímé. Záhadný předmět si prohlédl rovněž dr. Arthur Poysleea, který s ním podnikl později v Leteckém institutu v New Yorku pokus ve větrném tunelu. Pokus ověřil, že tento artefakt a jemu podobné objekty byly skutečně schopné letu. Tento názor v roce 1996 potvrdili tři němečtí konstruktéři: Algund Eedoom, Peter Belting a Conrad Lubrers, když podle kopie jednoho z těchto zlatých artefaktů zhotovili model v měřítku 16:1. Model skutečně létal!
Všichni tři odborníci jsou naprosto přesvědčeni o tom, že se artefakt podobá mnohem více vesmírnému raketoplánu či nadzvukovému letadlu typu Concorde, než hmyzu. Stejně tak jako všechny ostatní Jihoamerické přívěsky má totiž čtyři křídla nebo lépe řečeno dvě křídla a dvě ocasní plochy. Tato podobnost je bezesporu přinejmenším zarážející.
Dalším důkazem podporujícím teorii o existenci dopravních prostředků v historické době jsou takzvaná Zlatá letadla z Kolumbie. Jejich výroba je připisována tolimské kultuře, jejíž příslušníci byli dávnými obyvateli kolumbijských hor přibližně od roku 200 do roku 1000 n. l. Jako další příklad nám může posloužit přívěsek ze zlaté slitiny v podobě létající ryby. Tento předmět se připisuje zlatníkům calimské kultury žijící v jihozápadní Kolumbii kolem roku 200-600 n. l.
Fotografii tohoto unikátního přívěsku můžeme nalézt v knize Ericha von Dänikena s názvem The Gold of the Gods neboli Zlato bohů, která vyšla v roce 1972. O této figurce archeologové hovoří jako o stylizované létající rybě, která žije běžně v dané oblasti. Jak však soudí rovněž někteří biologové: "Přívěsek však má určité zvláštnosti. Zejména v ocasní části, které jsou odlišné od všeho, co je v přírodě k vidění."
Záhadné nálezy však nepocházejí pouze z americké pevniny. Roku 1898 na severu egyptské Sakkáry v hrobce Pa - di Imena z 4. nebo 3 století př. n. l. byl objeven podivný předmět
Bůh Amon byl totiž ve starověkém Egyptě spojován s větrem. Předmět byl uskladněn v Káhirském muzeu do roku 1969. Zde si ho povšiml egyptský profesor anatomie Khalil Messiha. Když studoval starověké modely, zaujala ho zarážející podobnost tohoto artefaktu s moderním letadlem či kluzákem. Všechny modely v muzeu měly nohy a barevné peří. Tento však nikoliv. Bratr Khalila Messihy byl letecký inženýr a vyrobil později kopii předmětu z balzového dřeva. Provedl několik zkoušek a ukázalo se, že tento model mohl skutečně létat. Doktor Messiha je naprosto přesvědčen o tom, že pták ze Sakkáry je ve skutečnosti zmenšeným modelem starověkého letadla.
Mezi nejdiskutovanější nálezy týkající se starověkého letectví patří bezesporu rytiny na desce z chrámu Setiho I. v egyptském Abydosu pocházející z 19. dynastie. Jeden z těchto glyfů obdržel výstižné pojmenování "Helikoptéra z chrámu v Abydosu". Na rytinách dále můžeme rozpoznat i cosi jako tank, tryskové letadlo či kosmickou loď. Je možné, že by Egypťané v 13. století př. n. l. znali a používali tak pokročilé technické vynálezy, které jsou pro nás samozřejmostí teprve v našem osvíceném 21. století?
Bohužel se hmatatelné důkazy o výrobě takovýchto strojů, těžbě a zdrojích pohonných hmot nutných k jejich provozu nedochovaly. Přesto pro tuto teorii hovoří řada zcela průkazných nálezů a písemných záznamů po celém světě.