Zelené slunce boha Huracana

                   Zelené slunce boha Huracana

         Na počátku 20. století si cestovatelé a archeologové, kteří se prodírali nepřístupnými oblastmi Indie, stop po neskutečně silném ohni, nalezených v těchto ruinách příliš nevšímali, protože je pokládali za důsledky dávných válečných konfliktů.

         Tento odkaz dávných věků pochopil svět až po svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. V Hirošimě byl vybudován pamětní park, v jehož centru bylo ponecháno několik zdí, které výbuch nezničil.

          Na těchto zdech můžeme spatřit ke svému úděsu stíny lidských postav. Zanechali je lidé, nacházející se v epicentru obrovské exploze, lidé, kteří se doslova v okamžiku "vypařili." Jejich stín ale zůstal navždy, jako živá obžaloba, otištěn na zdivu, které odolalo nesmírnému žáru výbuchu.

          Jsou to přesně takové stíny, jaké popisují badatelé v troskách starobylých indických měst, pohlcených dnes džunglí. Jedním z nich je i Mohendžo-daro, které bylo ve své době zcela moderním městským komplexem s lázněmi, obytnými domy vybavenými kanalizací a teplou vodou a také pravoúhlými ulicemi, stejnými jaké má dnes například New york. Není jistě náhoda, že právě zde bylo nalezeno velké množství koster, u kterých byla zjištěna zvýšená radioaktivita.

         Mezi nejnovější zprávy patří i hlášení o dalším neobvyklém objevu v severní Indii. V roce 1992 v rozsáhlé lokalitě poblíž Jodhopuru nalezl pětičlenný tým vedený Leyem Hundleyem místo s neobvykle zvýšenou radioaktivitou.

         Vykopávky odkryly pozůstatky dávného města, které vykazují všechny známky atomového výbuchu. Byla zničena většina budova a zahynulo zde podle skromného odhadu na půl milionu lidí. Existovaly před tisíci lety v Indii atomové pumy? A kdo je používal?

         Jednalo se snad o zástupce mimozemské inteligence, které Indové ve svých eposech nazývají "bohy", nebo šlo o vyspělou civilizaci, která přestihla v technickém vývoji svou dobu a jejíž příslušníci, stejně jako dnešní vědci, podcenili hrůznost použití atomových zbraní?  

         Je zajímavé, že popisy podobných zbraní nacházíme i v čínské mytologii. Svou ničivostí rozhodně nijak nezaostávají za těmi indickými.

         Pokud by potřebovali vojáci ustupovat nikým nepozorováni, pak mají k dispozici ještě jiné možnosti: kouřové clony a pláště, které je učiní neviditelnými.

          Také mayský bůh Huracan prý vlastnil ničivou zbraň, s níž smetl kdysi neposlušné lidstvo z nebes ohromnou větrnou smrští. Tento obávaný bůh byl známý také jako "Trojjediné srdce nebes." Tvořily ho totiž tři součásti:

          Raxa Caculha neboli " Zelený blesk", Chipi Caculha nazývaný "Malý blesk" a Caculha Huracan - "Jednonohý blesk".

         Vědci zprvu považovali tato jména za typickou mayskou alegorii, plnou těžko pochopitelných abstraktních pojmů. Dne 16. července roku 1954 si však na všechna tato zvláštní jména mayského boha Huracana vzpomněli. Toho dne byla v americké poušti Alamogardo pokusně odpálena první atomová puma.

         Vše se odehrávalo jako by podle scénáře dávného boha Huracana:

Nejprve vyšlehl k obloze "Zelený blesk", poté vytryskl druhý plamen – "Malý blesk"a nakonec se ve zlomku vteřiny vyhouplo do úžasné výše "Zelené slunce", stojící jakoby na obrovské noze. Kde asi mohli Mayové pozorovat toto divadlo? Takových otázek, na které věda teprve hledá odpověď, je jaksi příliš mnoho.