Poklad Inků a "Ohnivá kánoe"

Poklad Inků a "ohnivá kánoe"

       Co vlastně dnes víme o lidech ze starověkých civilizací Jižní Ameriky? Zatím se nám podařilo poskládat pouze několik důvěryhodných artefaktů, které podávají jen velmi skromný obraz jejich života. A přece tušíme, že například jedna z nejvyspělejších kultur – Inkové - byla společností mnohem složitější.

      Jen panovníků, z nichž zatím známe jen některé, bylo podle odhadu etnologů a historiků dvakrát více. Sami Inkové vycházeli při jejich výčtu, počínaje – od Inky Manco Capaka po Manco Inku, -  z tradičních 106 panujících králů.

      To, že dnes již tento přesný počet neznáme, je zaviněno zejména tím, že evropští badatelé při jejich soupisu stejná jména – prostě vyškrtávali.  Napadá nás, jak by to asi vypadalo, kdyby takto postupovali i historici, kteří zapisují, dejme tomu, například panovníky Anglie. Ale to není jen jediná záhada, týkající se Inků. Jak v bájích, tak i v dávných pověstech Inků, pokud se podíváme pozorněji, objevíme mnoho záhad.

        Například je tu příběh, který se odehrál za panování osmého inckého panovníka jménem Viracocha. Tehdy vytáhli proti královskému městu Cuzco nepřátelští Chancové. Následník trůnu a Inka Viracocha před blížícím se obrovským vojskem ustoupili a už se zdálo, že Cuzco bude navždy ztraceno. Dějepisec Perdo Sarmiento de Gamboa tehdy napsal:
      "Když se to stalo a Chancové se přiblížili ke Cuzcu, podrobil se Inka Yupanqui (králův mladší syn)přísnému půstů a volal na pomoc (boha) Viracochu a Slunce aby zachránili město. Když se jednou velice soužil v Susurpunquiu a přemýšlel, jak by se měl svým nepřátelům představit, zjevila se mu na obloze postava podobná Slunci, utěšovala ho a nabádala ho k odvážnému boji.

       Ukázala mu křišťálové zrcadlo, v němž viděl země, které mu budou porobeny. Sdělila mu, že překoná všechny své předky a že nemá váhat, nýbrž se má obrátit k národu, protože jeho lid porazí Chanky,  kteří napadli Cuzco. Tato slova a zjevení dodaly Inkovi Yupanquimu odvahu. Vzal si zrcadlo, které pak nosil stále s sebou, ve válce i v míru, a vrátil se do města.."

         Je pravda, že Inka Yupanqui opravdu porazil v krvavé bitvě celé nepřátelské vojsko-  a zachránil Cuzco a také svůj národ před zapomenutím. Sám se stal novým panovníkem. Je zajímavé, že Yupanquimu bylo zcela jasné, že rozhodně nerozmlouval se Sluncem, protože později víru v božské Slunce dokonce zpochybňoval. Jde o to, co tedy vlastně viděl?

        Faktem je, že podivné zjevení se mu představilo jako "syn Slunce" – a za další - mu předpovědělo budoucnost.  Ale to ještě není všechno: kněží, kteří později analyzovali slova zjevení, se dozvěděli i o tom, že do jejich země přijdou cizí  muži - "vousatí vládcové blesku"!  Není divu, že na Inku toto setkání silně zapůsobilo a proto posléze nechal v jedné kapli vztyčit velkou sochu, která měla zobrazovat bytost, kterou viděl na vlastní oči. Inka Yupanqui ji popsal takto:

       "Obličej se výrazně odlišoval od našeho, protože by vrouben dlouhým vousem. Šaty zahalovaly postavu od hlavy až k patám. Na vodítku držela neznámé zvíře." Z mužova zátylku vycházely tři oslnivé světelné paprsky, které byly velmi podobné slunečním paprskům. Inka proto musel dát sochařům přesné instrukce při modelování sochy, protože umělci stále nedokázali přesně ztvárnit jeho popis. Zřejmě šlo o jakou specifickou a neobvyklou postavu, která se v nikde v incké říši nemohla vyskytovat. Je také historicky doloženo, že když tuto sochu později viděli španělští dobyvatelé, domnívali se zprvu, že jde o sochu svatého Bartoloměje.

          Co to tedy Inka Yupanqui vlastně viděl? Mohl pozorovat tuto zvláštní bytost, která si říkala "syn Slunce" jako trojrozměrnou postavu, která k němu vystoupila z nějakého krystalu? Nebo šlo spíše o virtuální obraz, který mohly vytvořit nějaké inteligentní bytosti?

        Ale kam se asi poděla ona křišťálová tabule? Podle historických pramenů víme, že byla ještě dlouho v chrámech hlavního města Cuzca uctívána jako nejvzácnější relikvie, ale nevíme, kde nakonec byla uložena nebo zda nebyla dokonce nějakým způsobem zničena. Mohla být snad schována v dlouhých tunelových labyrintech, které začínají u gigantických stěn kamenné pevnosti Sacsayhuamanu? Felipe de Pomares, španělský kronikář z 16. století, nám o těchto chodbách zanechal následující zajímavou zprávu:

       "Je dobře doloženou a všeobecně přijímanou zvěstí, že v pevnosti u Cuzca (Sacsayhuaman) existuje tajný klenutý prostor, v němž je uložen nesmírný poklad v podobě zlatých soch všech inckých panovníků. Jedna dosud žijící dáma, jménem doňa Maria de Esquivel,manželka posledního Inky, tuto komoru navštívila a vyprávěla mi, co ji přimělo tuto návštěvu vykonat a co tam viděla.

        Don Carlos, (vnuk posledního právoplatného Inky Huascara) manžel této dámy, nežil způsobem, jenž by byl přiměřený jeho vysokému původu. Dońa Maria mu proto vyčítala, že ji předstíráním vysokých titulů, patřících inckému panovníkovi, svedl k tomu, aby si vzala prostého indiána. Opakovalo se to tak často, že, až don Carlos jedné noci zvolal: " Ženo! Chceš opravdu vědět, jestli jsem chudý, nebo bohatý?

      Přeješ-li si to, doprovoď mě, a já tě přesvědčím, že vlastním větší bohatství, než jakýkoli vládce nebo král tohoto světa. Zvědavá doňa Maria souhlasila s tím, že jí zaváže oči. Pak svého muže následovala. Ten ji vedl za ruku různými oklikami k podzemní klenuté komoře, kde jí sňal pásku z očí, a ona spatřila nesmírné bohatství. Ve výklencích u stěn se nacházely sochy Inků v životní velikosti, zhotovené z nejušlechtilejšího zlata. Dále tu byla uložena spousta zlatých a stříbrných nádob a celé hroudy zlata a stříbra. Bylo ho takové množství, že ji přesvědčilo o tom, že má před sebou největší poklad na světě."

         O tom, že tato bájeslovná podzemní komora zcela určitě existovala, máme mnoho záznamů.  Známý spisovatel a záhadolog Peter Fiebag  o tom řekl:
       "Giorgio Tsoukalos, novinář z New Yorku, mi při jednom osobním rozhovoru sdělil, že v roce 1996 společně s jezuitským knězem do jedné zapomenuté chodby pronikl. Německá televizní stanice ARD 6. července 1996 oznámila:
       "Lima: Při pátrání po legendárním pokladu incké panovnice Cataliny Huanca narazili badatelé pod peruánským hlavním městem na široce rozvětvený systém katakomb. Nikdo neví, kam tyto chodby vedou, ale mohly by samozřejmě ústit u pokladu. Podle legendy nechala panovnice právě zde zakopat zlaté a stříbrné poklady, aby je uschovala před španělskými dobyvateli."

       Záhadou je obestřeno i hledání pokladu Inky Huascara, který nechal roku 1528 - tedy krátce před dobytím Peru Španely - dopravit před svým bratrem a protivníkem Inkou Atahualpou do bezpečí. Jediné, co víme, bylo, že šlo o oblast na hranicích Peru, Bolívie a Brazílie. Kam byl poklad uložen, se stalo státním tajemstvím a každého, kdo se chtěl k tomuto míst přiblížit, musel použít příslušné heslo, jinak byl zabit příslušníky indiánského kmene, kteří měli za úkol poklad hlídat a byli Inkovi bezmezně oddáni. Inka Huascara ještě pro jistotu pohrozil celému kmeni, že ho stihne pomsta slunečního boha, pokud bude něco prozrazeno. To, že poklad vůbec existoval, víme jen díky záznamům z mučení Inky Tupaca.

        Po stopách Inkova pokladu se vydal Angličan Charles W. Baker- Cresswell roku 1962 se svou výpravou, avšak ten byl naposledy spatřen v prosinci téhož roku, jak se svými průvodci na Rio Purus odráží na člunu od břehu. Nikdo neví, co se s celou expedicí dále událo, ale o dva roky později nalezli hledači diamantů kostru Charlese Bakera-Cresswella. Vedle jeho tělesných ostatků ležel i badatelův deník, do kterého si cestovatel zapisoval průběh výpravy.

        Tyto zápisy potvrzovaly přesně to, co vypověděl kdysi na mučidlech Inka Tupac: Cestovatel nalezl asi padesát metrů široký kráter, kterému se zdejší indiáni ze strachu vyhýbali. Pro ně to byla posvátná hora,- tady podle legendy "sestoupil na zemi bůh v ohnivé kanoi". Je zajímavé, že Inka Tupac také hovořil "o oheň sršící kanoi, která sestoupila za ohlušujícího lomozu k zemi, který byl stokrát silnější než hrom a dlouhý ohnivý ohon spálil při své cestě celý pruh země a všechno zbořil."

       Poslední písemný záznam, který ve svém deníku Baker- Cresswell učinil, zní takto:

      "Po přibližně půlhodinovém pochodu ukázal náčelník směrem dolů. Asi sto metrů pod námi se rozprostírala plošina a uprostřed jsme viděli kresbu posvátného kondora, vyplňující téměř celou lokalitu. Podobalo se to kresbám nadrozměrného pavouka a kolibříka, jejichž letecké snímky jsem viděl v Limě. Zobák kondora ukazoval na protilehlý horský svah.

        Tam je uloženo Huascarovo zlato! Jak vypověděl Inka Tupac, deset kroků od zobáku se nachází v hoře vchod do jeskyně, uzavřené inckým cementem Ilanki.  Ihned jsme se vydali k plošině. Když jsme sešli dolů, zjistili jsme, že vlastně nic nevidíme. Kresba kondora se dokonale ztrácela v rozeklané hornině."

       Takto poznámky zesnulého badatele končí. Stihla snad Charlese Bakera- Creswella a jeho společníky dávná kletba Inků? Hlavní je však skutečnost, že obrovský vyrytý obraz byl viditelný jen z dálky, aby byl rozpoznatelný jen z určité výšky. Nebylo to tedy spíše znamení pro boha, který přistál na tomto místě kdysi dávno ve " své ohnivé kanoi, hromově dunící a sršící oheň?"

        Dopravil snad Huascaran, který se pokládal za jediného a právoplatného panovníka Inků právě sem ten nejposvátnější předmět svého národa - křišťálové zrcadlo, které kdysi dávno obdržel od bohů, kteří možná pocházeli z jiných světů?

                                                                          II.

      Více než kuriózní je také samotný původ dávných Inků. Inku Manco Capaka a jeho bratry prý přivolal do zdejší oblasti - k jezeru Titicaca - sám bůh slunce, který prý na sebe vzal podobu "oslnivě zářícího muže" a sdělil jim, že v budoucnu stanou vládci Inků. Na to je obdaroval nejrůznějšími předměty a poté podivné světelné zjevení vzlétlo zpět k nebesům. Oba "synové slunce pak založili slavnou říši Inků."Památkou na tuto legendu byl zřejmě i starý incký rituál, který Inkové prováděli vždy v době letního a zimního slunovratu.

      Z další incké pověsti se dozvídáme, že lidé žili kdysi v epoše surového barbarství. Byli hrubí a nevzdělaní. Když to spatřil božský otec, Slunce, rozhodl se, že k Zemi vyšle své dvě děti, aby lidem přinesli veškeré vzdělání a poznání. Synovi a dceři na tuto cestu dal i kouzelný předmět: "zlatou hůl". Tam, kde tato "hůl" pronikne do země, se měli usadit. Oba tedy putovali dlouho, až dospěli na místo, kde se ona zázračná "hůl" okamžitě zabořila do země - a navždy zmizela. Že je na tom jistě něco pravdy, potvrzuje i to, že víme o místě, kde se to stalo: bylo to prý to na posvátném pahorku Hanacauri, který se nacházel nedaleko metropole Cuzca a byl považován "za pupek světa."

      Stálo by tedy rozhodně za to, učinit v této lokalitě podrobný archeologický průzkum. To velmi správně napsal ředitel oddělení předkolumbovských studií při universitě v Harvardu, když jeho kolegové nalezli v roce 1998 jižně od města Limy "zvláštní vlasově tenké rituální objekty, které údajně mají pocházet z roku 1410 př. n. l." Cituji:

     "Tento případ znovu dokumentuje, jak málo víme o minulosti a jaká překvapení na nás čekají pod každým dosud nedotčeným kamenem."

      Místem, které dnes někteří badatelé považují za poslední útočiště Inků, bylo krásné město, postavené vysoko v Andách - bájná pevnost Machu Picchu. Jeho zříceniny stojí asi 450 kilometrů nad vodami peruánské řeky Urubamby, která teče do Amazonky.

       Machu Picchu je přibližně 112 kilometrů severozápadně od inckého hlavního města Cucza"- pupku světa", jež bylo postaveno ve tvaru obrovské pumy. Když přišel do Peru po roce 1530 Gonzalo Pizzaro s malým španělským vojskem, musel být překvapen, jak snadno dobyl tuto zemi. Vládnoucí incká říše byla oslabena občanskou válkou a její pěšáci rozhodně nemohli soupeřit se španělskou kavalerií. Roku 1536 poražený Inka Manco Capac uprchl ze svého sídla v Cuzcu a založil další město Vilcabamba, kde jeho incká dynastie přežila ještě dalších 36 let.

       V roce 1911 přišel do Peru Hiram Bingham z Yaleské univerzity a snažil se nalézt Vilcabambu. Po několika dnech namáhavého pochodu neproniknutelným pralesem na břehu řeky Urubamby potkal jakéhosi vesničana, který se nabídl, že mu ukáže horu, kterou nazýval Machu Picchu- čili " starý vrchol". Bingham se tedy vypravil na namáhavou cestu vzhůru po vratkých mostech, zavěšených jen na lanech a dorazil k místu, které je dnes známé jako královská hrobka. Ohromily ho zdi z čisté bílé žuly. Napsal:

     "Matně jsem si začal uvědomovat, že tato zeď a přilehlý polokruhovitý chrám nad jeskyní jsou stejně krásné jako nekrásnější kamenická díla na světě...Málem mi to vzalo dech. Co to mohlo být za místo?"Protože Hiram Bingham uvěřil, že je to Vilcabamba, v příštím roce zorganizoval expedici, která vykácela stromy a památníky očistila. Spíše než město ale bylo toto místo obřadním centrem.

      Tak byla objevena bájná citadela Machu Picchu.  Je to unikátní a úžasné místo, které bylo ukryto na horském hřebeni vysoko v Andách po celá čtyři staletí - v architektuře, plánování, stavitelství i v kamenictví. Architektonické prvky jsou sice neomylně typické pro Inky, ale dál už je samotný původ tohoto města zahalen tajemstvím. Po obou stranách jsou obrovské srázy, které jsou skvělou přírodní ochranou. Hiram Bingam nalezl v Machu Picchu mnoho předmětů z kamene, bronzu, keramiky a obsidiánu, ale žádné zlato ani stříbro.

       Jednou ze záhad, obklopujících toto posvátné místo, je tedy i to, kam se asi místní zlato, (jehož množství by mělo být, stejně jako v Cuzcu, kde i zahrada ve Slunečním chrámu obsahovala zlaté reprodukce kukuřice a jiných rostlin), ohromné, vlastně podělo. Přestože Španělé, kteří navštívili ve své nekonečné honbě za zlatem každou malou osadu, je jisté, že nikdy Machu Picchu neobjevili, protože ve španělských kronikách o tom neexistuje žádná zmínka.

       Byly zde odhaleny chrámy paláce, a observatoře a Intihuana, posvátný incký balvan, zasvěcený mocnému slunečnímu bohu Intimu, který byl vytesán z jednoho jediného kusu skály. O každém zimním slunovratu, svátku Inti Raymiho, byl bůh symbolicky připoután k balvanu, aby se zajistil jeho návrat v příštím létě. Tento opěrný sloup slunce", používaný také jako sluneční hodiny, byl ve skutečnosti vědeckým přístrojem, který umožňoval předpovídat slunovraty, rovnodennosti a pohyby slunce.

      Jednou z charakteristik inckého stavitelství je dokonalé opracování kamene- kámen byl otesán do mnoha ploch, které do sebe zapadají bez použití malty. V Cuzcu byl v jedné dochované zdi objeven kámen o dvanácti úhlech mezi stranami - a v Machu Picchu je dokonce k vidění kámen o 40 takových hranách! Taková metoda jistě zvyšuje stabilitu zdí, proto zdejší stavby odolaly i mnohému zemětřesení, které Andy postihují.

     Ale jak vlastně Inkové otesávali tvrdou žulu do tak velkolepě dlouhých - a přitom úžasně rovných linií? I když byli Inkové podle všeho mimořádně zdatní v odlévání a tavení měkkých kovů- vyráběli krásné vykládané předměty ze zlata, stříbra, mědi a bronzu- nikdy vlastně nepřišli na to, jakým způsobem vyrábět železné nástroje. Nikdy se tu také nenašly žádné předměty, dostatečně tvrdé na opracovávání kamene.

     Přestože tedy Inkové neměli tedy - podle tvrzení historiků - pro takové dokonalé tesání technologii, přece ji dokonale, jak můžeme vidět na pevnosti Sacsayhuaman a také v Pachu Picchu, zvládli. Zdejší průvodci turistům tvrdí, že "se to provádělo úlomky meteoritického hematitu." Pak by ale Andy musely být doslova bombardovány meteority, protože by takové nástroje dlouho nevydržely a bylo by brzy třeba vyrobit další.

      Přesto všude v Machu Picchu můžeme vidět stavby, které si zřejmě vyžádaly miliony hodin lidské práce. Další teorií, kterou zastávají příznivci návštěvníků z jiných světů, je použití laserové technologie bytostmi z kosmu, podle jiných vědců mohlo jít o nějakou dávnou a bohužel již zcela zapomenutou znalost změkčování kamene.

      Nebo snad uměli inčtí šamanští kněží využívat okultní síly, aby postavili a vytvořili z nezkrotné skály tak dokonalé dílo, jako je Machu Picchu? Jedno je jisté: o dávných Incích, stejně jako o mnoha jiných kulturních společenstvích minulosti, víme stále jen velmi málo.

      Myslím, že by rozhodně stálo za to, pečlivě - a hlavně nezaujatě - prozkoumat dávné mýty této zvláštní a vyspělé kultury, která se jistě právem řadí mezi nejpozoruhodnější národy světových dějin.