Ostrov Malta, ležící ve Středozemním moři 112 kilometrů jihovýchodně od Sicílie, je obestřen závojem tajemství. Tento poměrně malý kousek země, 25 kilometrů dlouhý a jen 12 kilometrů široký, je totiž pro archeology stále nevyřešenou záhadou. V Archeologickém lexikonu se o něm můžeme dočíst toto:
" Kolem roku 3200 př. n. l. přišli ze Sicílie na ostrovy další přistěhovalci. V časovém rozmezí přibližně 2800-1900 zbudovali podivuhodné množství megalitických chrámů. Přibližně 30 dosud zachovaných staveb odhaluje vysoce rozvinutý půdorys a stavební umění...Za tímto obyvatelstvem pravděpodobně následovali válečničtí přistěhovalci, pocházející ze západního Řecka... do této doby patří také zvláštní vozové koleje."
O tom, že je ostrov Malta opravdu neobyčejnou archeologickou lokalitou, svědčí i to, že zdejší chrámový komplex, jehož dvě nejdůležitější naleziště Tarxien a Hal Saflieni - které se nacházejí blízko sebe na předměstí hlavního města Malty Valetty,- patří k největším starověkým památníkům v Evropě.
K objevu zdejších unikátních megalitických chrámů došlo zcela náhodou v roce 1902, kdy zde probíhala výstavba nových domů. Dělníci, kteří prosekávali skálu, aby zhotovili vodní nádrže, se náhle vlámali do velké podzemní komory. Když sestoupili do útrob země, našli tu řadu vzájemně propojených jeskyní obsahující množství lidských kostí. Stavební podnikatel se ale obával zdržení prací, a tak objev až do dokončení domů- zatajil.
V době, kdy byl nález již ohlášen, byly proto horní úrovně tohoto místa postiženy stavebními pracemi a podzemních komor se využívalo jako odpadních jam. Navíc první oficiální vyšetřovatel zemřel, aniž po sobě zanechal nějaké písemné záznamy. A přece se ukázalo, že to, co tu bylo objeveno, jsou nejstarší a nejzáhadnější stavby v Evropě, ne-li na celém světě.
Mezi lety 1905 a 1911celé naleziště podrobně prozkoumal otec maltské archeologie Sir Themistocles Zammit - a odhalil světu Hypogeum (z řeckého výrazu pro podzemní komnatu) v Hal Salfieni. Pokud souhlasí datování, které zastávají archeologové, bylo toto místo zbudováno před dobrými 6500 lety.
Podzemní chrám – Hypogeum - se skládá ze tří podzemních pater, ve kterých se nalézá více než dvacet jeskyní, přírodních i uměle vytvořených a mnoha chodeb, vedoucích jedna do druhé, které byly skoro všechny vysekány do skály. Nejhlubší zdejší místnost tohoto třípodlažního prehistorického komplexu se nachází ve 12 metrech pod zemí. Napadá nás, jakým způsobem mohli dávní lidé takové prostory vyhloubit?
Době kamenné se tak říká zejména proto, že lidé pracovali jen s kamenný nástroji - protože kov a jeho slitiny ještě prostě neexistovaly. Jak si ale máme vysvětlit, že zdejší jeskyně, které podle místních průvodců razili tito lidé pomocí pazourku, (kterého by při takovém obrovském projektu jistě museli spotřebovat obrovské množství)- by nemohly být do vápence vytesány pazourkem - prostě proto, že ještě v té době - neexistoval.
Stejně tak to ale tvrdí archeologové o vozech a také o lodích, které zřejmě připlouvaly v dávné minulosti na ostrov Malta přes moře,- a o nichž jim není známo rovněž nic. Otázka tedy zní: Jaké nástroje a technické postupy tu tedy byly použity? A jestli toto místo nepostavili lidé doby kamenné, kdo to tedy byl? Mohlo se snad, vzhledem k rozměrům zdejších obrovitých kamenů, jednat o stavbu Kyklopů, takových, jaké známe například z bájné Homérova eposu Odyssea?
Homér v něm vylíčil dobrodružství a bloudění po mořích, které déle než deset let prožíval ithacký král Odysseus. Když ho divoké bouře zahnaly až k mysu Malea na jihovýchodním výběžku Peloponésu, navštívil na svých lodích ostrov Kyklopů - jednookých obrů. To prý byli stavitelé megalitických zdí, které se - až dodnes, právě podle nich - označují jako kyklopské.
Často se proto v literatuře objevuje domněnka, že ostrovem Kyklopů by mohla být dnešní Sicílie. Ale ve vzdálenosti pouhých 95 kilometrů od Sicílie leží právě Malta, se svými čtyřmi malými satelitními ostrůvky. Kdo se zde na Maltě pozorně zadívá na megalitické stavby, jistě ho napadne, že by je mohli postavit snad jen obři.
Příběh hrdinného Odyssea ale dále pokračuje: Jeden z obrů, obr Polyfém, držel prý Odyssea- i s jeho dvanácti námořníky- v zajetí v jeskyni, před jejíž vchod přivalil obrovský kámen. Byl tak těžký, že Polyfém mohl jeskyni opouštět, kdy chtěl, ale pro Odyssea a jeho dvanáct mužů byl balvan nad jejich síly. Nesmíme zapomenout také na fakt, že obr Polyfém byl jednooký syn boha Poseidona. Ostatně podle řecké báje byli všichni obři na ostrově Kyklopů prý bez výjimky "boží synové." Je tedy možné, že by v této báji mohl být ohlas dávné skutečnosti? Žili snad na Maltě opravdu v nám blíže neznámé, prehistorické době, obři?
Hlavní sekvence velkých komnat neolitického chrámu Hypogea probíhají od severu k jihu - a na jižním konci ústí v jakýsi"svatostánek"- kde poskytuje přístup do vnitřní svatyně chrámová fasáda, vytesaná do skály. Na jedné straně severo - jižní sekvence je věštírna. Když někdo tiše promluví do malého oválného výklenku v jedné z jejích zdí, vytváří hlasitou ozvěnu. Při vykopávkách se ukázalo, že akustický systém je zde více než dokonalý a prostupuje celou stavbu. To je také největší zdejší záhada.
Hypogeum bylo totiž vybaveno prvotřídní klimatizací a akustikou! Ve všech patrech je udržována stálá teplota, což je opravdu kuriózní, protože všichni víme, jak rychle se v uzavřených místnostech ohřívá vzduch. Jde o naprosto stejně rafinovaný systém, jako v podzemních městech v dalekém Tureckém Derinkuyu, kde je ve všech 13 podzemních patrech rovněž stálá teplota. Napadá nás otázka: Kdo asi vymyslel v prehistorické době tak technicky vyspělý provzdušňovací systém?
Z řady jeskyní v Hypogeu vede mnoho menších bočních komor, - a právě v nich se nalezla většina zdejších kostí. Tyto místnosti jsou krásně vytvarované a kdysi byly vymalovány červenou barvou. V těchto katakombách se podle odborníků našly pozůstatky více než 6000 lidí, většinou pochází z let 3500-3000 př. n. l. Stejně jako u povrchových megalitických chodbových hrobů, nalezených ve Španělsku a Portugalsku, se používalo těchto pohřebních komor i ve Středomoří v první polovině 3 tisíciletí př. n. l.
Ale maltské Hypogeum se velmi liší od toho, co normálně rozumíme pod pojmem megalitická stavba, na níž byl zpravidla povrch velkých kamenných bloků ponechán v hrubém stavu, kdežto tady jsou všechny zdejší fasády - a také všechny dveře - pečlivě opracovány. Kdo to asi udělal a proč?
Návštěvníka Malty zaujme ale i jiná zdejší pozoruhodnost: podivné koleje, jakési rýhy vyryté do země, které běží paralelně vedle sebe, či páry kolejí, které jsou stále pro archeology prehistorickou záhadou. Nikdo neví, k čemu tento labyrint kolejí sloužil ani kdo ho tu vytvořil. Koleje na první pohled vypadají, jako by je vyryly nejspíše nějaké povozy. Ale má to háček: stopy obou paralelně běžících rýh, vyryté do hloubky 72 cm, jejichž šířka činí 65-123 cm, jsou totiž velmi odlišné nejen od jedněch kolejí ke druhým, ale mění se dokonce i v jedné koleji.
Pokud by zde ale nějaká kola opravdu kdysi jezdila, tak by pro hluboký zářez buď nevytočila zatáčku, anebo by osa musela podle výpočtů techniků být nejméně 72 cm vysoko, což by potom ale odpovídalo kolu o průměru: 1,5 metru! Takové obří kolo by se ale nepropasírovalo zatáčkami, uvízlo by v nich nebo by se zlomilo. Navíc 1,5 metru vysoká kola, jaké mají například dnešní moderní bagry, by nemohla ve zdejších úzkých rýhách vůbec manévrovat.
Je také zarážející, že mezi těmito kolejnicemi nebyly na Maltě nalezeny v měkké půdě, pískovci či ve vápenci, nikdy žádné stopy zvířat, přestože by tu nutně musela, pokud by chodila rok co rok stále stejnou trasou, zanechat v půdě vyšlapané stezky. Navíc, kdyby koleje způsobila kola povozů, musely by zasahovat do půdy čtverhranně, ale tyto se směrem do hloubky zužují do špičky. Stejně tak padla i na první pohled lákavě vypadající hypotéza o existenci saní, které by byly opatřeny skluznicemi a do kterých by se zapřahala zvířata. Skluznice jsou totiž na ose upevněné ještě nehybněji než kola,- a tak by v zatáčkách rozhodně uvízly.
Neuvěřitelné je, že na některých úsecích dokonce tyto podivuhodné a spletité kolejnice míří z pevné země - přímo do modravých vod Středozemního moře. Hloubkoví potápěči zjistili, že koleje vedou pod vodní hladinou dál na kamenném podkladu do moře a tudíž musely být vybudovány před poslední dobou ledovou, v době, kdy byla hladina ještě níž. K čemu tedy ale mohly tyto vyryté labyrinty kolejí sloužit?
I archeologové soudí, že zřízení takové sítě tras muselo mít nějaký účel. V současné době existuje mnoho technických prostředků, jak podrobně a vědecky koleje, ležící na mořském dně prozkoumat, - zatím se o to však nikdo nepokusil.
Dosud jich na Maltě a také na ostrově Gozu existuje několik stovek, ale před tisíciletími jimi byly oba ostrovy zřejmě doslova poseté. Koleje jsou pro ostrovany dobře známé, stejně jako maltézští rytíři, takže je pokládají za bezvýznamnou záležitost. Pro archeology, vědce a historiky ale tyto koleje zůstávají stále fascinující záhadou z úsvitu lidských dějin.
Charakteristickým rysem Malty jsou také sošky "božských matek"- všechny zobrazují těhotné ženy. "Matka Země" či jinak "Velká bohyně", kterou tito staří obyvatelé uctívali, se vyznačuje obzvláště širokými boky, zavalitými nohami a zkříženými pažemi.
Maltské chrámy vzkvétaly asi 800 let, pak byly opuštěny a jejich uživatelé zmizeli. Jako příčiny jsou navrhovány sucho, epidemie, hladomor nebo nějaká cizí invaze. Ať už s touto kulturou skoncovalo cokoli, je pravda, že osadníci z pozdější doby bronzové při svém příchodu na konci třetího tisíciletí př. n. l. nalezli již Maltu prázdnou.
Jen zdejší obrovité stavby jsou dnes kamennými svědky toho, že nejranější obyvatelé Malty velmi uctívali své bohy, věřili na posmrtný život – a že ovládali takové technologie a stavební postupy, o kterých my dnes víme stále jen velmi málo.
Proto bude ostrov Malta jistě ještě dlouho nerozřešenou archeologickou hádankou.