Záhadná planina Nazca
Záhadná planina Nazca
Jednou ze z nejproslulejších indiánských kultur Ameriky je zcela jistě kultura indiánů na planině Nazca. Historie zdejšího osídlení je starší než 12 000 let. Nazca je zhruba stejně vzdálená od hlavního města Peru Limy, starověkého Machu Picchu a jezera Titicaca. V této odlehlé části jižního Peru mezi Tichým oceánem a pohořím And, jsou jako v obrovském náčrtníku – na ploše asi 520 kilometrů- vyryty stovky bezchybně přímých čar, gigantických geometrických obrazců, zvířat a tajemných pouštních figur, které dodnes nedávají spát archeologům na celém světě.
Na zdejší bledožlutou půdu, která je směsí hlíny, písku a kalcitu, dopadlo za posledních 10 000 let jen velmi malé množství deště. Její povrch je pokryt hranatými úlomky načervenalého kamene. Všechny čáry a figury v Nazce byly vytvořeny seškrábáním skály, až se objevila žlutá půda pod ní. Nikde se nenašly stopy po tažných zvířatech, takže je jisté, že vše muselo být provedeno ručně.
Nesčetné čáry mají rozmanité tloušťky a délky – jedny jsou dlouhé 8 km, ale jiné až 65 km- a rozbíhají se všemi směry. Také se nahodile křižují. Mezi touto spletí čar jsou zobrazeny různé postavy. Je tu pavouk, had, velryba, lama, ještěrka, několik ptáků, opice, ale také člověk s jakousi svatozáří a květina. Některé z těchto postav jsou delší než fotbalové hřiště: Například ještěrka má délku více než 180 metrů, je tu také 18 ptačích obrazců, zejména kolibříka, a kondora, - některé z nich měří 25 metrů, zatímco jiné mají délku až 225 metrů.
Po celé oblasti se nacházejí tisíce úlomků nazcánské keramiky a záměrně navršené hromady kamenů, podobné mohylám, které známe z Evropy.
Zprvu byly tyto tajemné čáry zcela nepovšimnuty, kromě několika zmínek španělských kronikářů z 16. a 17. století.
Jako první zaznamenal kresby zakladatel peruánské archeologie JulioTello a jeho dva přátelé v roce 1926. Později se počátkem třicátých let staly pro piloty letadel známými značkami. Vážné pozornosti se ale Nazce dostalo až v roce 1941, kdy sem zavítal americký archeolog Dr. Paul Kosok a jeho manželka. Ten také, jako jeden z prvních, měl pocit, že čáry vlastně představují " největší astronomickou knihu na světě". Jeho teorii, že čáry byly používány jako astronomický kalendář, pak převzala Dr. Maria Reicheová, německá astronomka a matematička, která se zabývá studiem obrazců již od čtyřicátých let minulého století. Ta o zdejších obrazcích říká: "Nikdy se nedozvíme všechny odpovědi. A to je právě ta správná záhada."
. Mnoho toho, co vlastně o zdejších indiánech, zvaných Nazcánci, víme, pochází z jejich hrobů. Své mrtvé pochovávali ve skrčené poloze, jako zárodek v ženském lůně, spolu keramikou a jinými artefakty. Nikdo doopravdy ale dodnes neví, proč zde bylo namalováno tolik čar a figur - ani proč jsou tak veliké. Nejsou to ani starověké silnice. Jeden z mála odkazů na tyto tajemné čáry nalezneme ve spisech Luise de Monzona, soudce ve službách španělských conquistadorů ze sklonku 16. století.
Ten se zmiňuje o stopách některých starodávných cest na Nazce, o opracovaných kamenech a jiných archeologických nálezech - a zaznamenává, jak hovoří staří indiáni o Viracochas - malé skupině lidí z jiné země, kteří tu žili dávno před Inky. Tak se podle legend nazýval i sám velký stvořitel světa- Viracocha. Pro indiány, kteří přišli po nich, byli Viracochas bohy- proto je velmi uctívali a stavěli jim cesty, které zde lze vidět dodnes.
To, že obrazce jsou viditelné pouze ze vzduchu, vyvolává dohady o tom, zda mohli Nazcánci být schopni létat v nějakém balonu. Důkazy, které by pro tuto hypotézu svědčily, jsou v první řadě kresby, nalezené právě ve zdejších hrobech, na keramice. Na ní vidíme obrazy čehosi, co vypadá jako draci a balony.
V druhé řadě byly objeveny na koncích mnoha čar kruhové spalovací jámy, se začerněnými kameny. V listopadu 1975 proto Američan Bill Spoher uskutečnil pokus, při kterém byl zapálen oheň v jedné z jam. Balon, řízený dvěma zkušenými letci ulétl sice jistou vzdálenost, zda ale takto kdysi postupovali nazcánští zeměměřiči vytváření kreseb a čar, to rozhodně nemůžeme tvrdit.
Největší zdejší záhadou je to, jak dokázali Nazcánci zachovat takovou úžasnou přesnost i na velké vzdálenosti- odchylka některých čar činí jen necelý metr na každý kilometr! Planina Nazca je ale opředena tajemstvím již po tisíciletí. Obrazce, které tu vidíme, nejsou tedy zjevně přírodními útvary. Učenci se také shodují, že se právě zde vyskytuje velmi mnoho různých nerostných surovin, jako je zlato, stříbro a uran. Peru bylo přece vždy označováno jako "Země zlata." Před 50 000 lety se v celém Peru podle geologů nacházely stovky metrů hluboké doly.
V posledních době budí velkou pozornost archeologický průzkum zdejších obrovských pásů, sestávajících z děr o průměru 190-230 centimetrů, které jako by vznikly v důsledku přejezdu obrovských těžebních strojů. Většina archeologů soudí, že šlo o "jámy na uskladnění obilí", což se jeví jako holý nesmysl. Nevíme prostě dosud, na co tyto podivné díry sloužily, kdo je vytvořil a proč jsou vidět jako souvislý pás pouze při pohledu z výšky! Možná ne náhodou se zde našlo velmi mnoho lebek podivně protáhlého tvaru, o nich zdejší lidé tvrdí, že patřily původní rase, která tuto oblast kdysi dávno obývala.
Mohli tady dávní mimozemští návštěvníci těžit suroviny, jako je například právě zlato, tolik potřebné k jejich pokročilým technologiím, - a proto je zdejší lidé pokládali za bohy- a snažili se napodobit jejich božský vzhled deformací lebky? Ale kdo byli tito bohové a odkud vlastně přišli?
Záhadné deformované lebky můžeme obdivovat ve státním muzeu v Limě - a také v Ice, kde jsou shromážděny lebky naprosto impozantních rozměrů. Největší zatím zdokumentovaná lebka v lékařské literatuře měla objem 1980 cm, ale mezi lebkami z Jižní Ameriky jsou i takové, jejich objem činí 2200 až 2500 kubických centimetrů! Výška některých lebek je opravdu úctyhodná, v mnoha případech činí až 50 centimetrů.
Tajemné jsou i tvarově odlišné lebky, které mají objem 2600 až 3200 kubických centimetrů a zvláštní oční důlky, jež jsou o 15 až 20 procent větší, než u normálních lidí. Nositel takové lebky, by pak musel, a to i podle dnešních měřítek, být pravý obr. To je pozoruhodné, protože výška jihoamerických indiánů nebyla nikdy nijak mimořádná. Podle výpočtů by ale měla výška jedince, vlastnícího lebku takové velikosti, dosahovat 2,30m až 2,60m!
Záhadou rovněž je, kde se asi vzal tento záhadný a nezvyklý trend, který možná vyžadoval - při umělé deformaci – jistě dlouholeté utrpení a také nezměrnou trpělivost? Přirozený tvar lebky této formy se na naší planetě přece nikde nevyskytuje. Přesto podobně deformované lebky nalézáme u mnoha národu po celém světě již po tisíce let, například v Egyptě, v Orientu, v Rusku, v Číně, v Mexiku, ve Francii, na Maltě ale i na Krétě a v Laponsku, dále u některých kmenů v amazonské pánvi, v Jižní Patagonii, v Severní Americe a také v Africe.
Některé z nalezených lebek dokonce pocházejí z období kolem roku 7000 př. n. l. Koho tedy měly takto deformované hlavy znázorňovat? Existovala snad opravdu kdysi nějaká rasa lidí, vyznačujících se podobně zploštěnými a vzhůru zaoblenými lebkami? Podle názoru vědců panovalo u peruánských Inků a Mayů všeobecné přesvědčení, že takto zušlechtění jedinci jsou daleko bližší duchovním sférám. Co se týče názoru archeologů, lebky prý se deformovaly jen u příslušníků vyšších společenských vrstev společnosti.
Otázkou ale je, proč se potom setkáváme s tímto podivným zvykem u tolika národů světa a to často i u daleko níže postavených osob? Nálezy deformovaných lebek jsou ale velmi četné, jak můžeme soudit podle tisíců lebek, umístěných dnes v depozitářích muzeí, jako například v San Pedru, ve sbírkách belgického misionáře Gustava LePaige
Zde je v muzeu, které založil, pro nás uschováno více než 5 000 takových děsivých exponátů. V muzejním depozitáři, který je ale veřejnosti nepřístupný, nalezneme na regálech, sahajících od podlahy až po strop na několik tisíc navrstvených lebek, mezi nimiž je velmi mnoho stejně upravených lebek. O těchto podivuhodných nálezech a o Gustavu LePaige vyšel zajímavý článek v roce 1975 v německém deníku BILD pod názvem: " V prastarých hrobech jsou nebožtíci z jiných hvězd:"Cituji:
"Belgický duchovní Gustavo LePaige je přesvědčen o tom, že na naší planetě před mnoha tisíciletími byly pochovány humanoidní bytosti z jiných planet. Otec LePaige žije jako misionář v Chile. Více než dvacet let se věnuje archeologickému výzkumu. Dvaasedmdesátiletý misionář odkryl 5 424 lidských hrobů. Podle jeho údajů někteří nebožtíci skonali před více než sto tisíci lety.
Zlatým hřebem jeho sbírky je i nejstarší americká mumie, která je díky svému datování asi i nejstarší mumií světa- je stará rovných 7810 let. Jednomu chilskému reportérovi se otec LePaige svěřil: "Domnívám se, že v těchto hrobech byli pohřbeni i mimozemšťané. Několik mumií, které jsem objevil, mají tvar obličeje, který na Zemi prostě neznáme."
Belgický misionář prohlásil tehdy doslova: "Nikdo by mi neuvěřil, kdybych vyprávěl, co všechno jsem našel v těch hrobech!"V posledních letech 20 století se objevily ale nové skutečnosti. Na leteckých satelitních snímcích nalezli vědci další rozlehlou oblast s geoglyfy, a to v jihoperuánské Palpě. Tato rozlehlá oblast leží čtyři sta kilometrů od hlavního města Limy a čtyřicet kilometrů severně od města Nazca.
Zdejší nové naleziště pozemních obrazců, které se velmi podobají těm v Nazce, zahrnuje pustinné regiony poblíže města Palpy a údolí Rio Grande, Rio Viscas a Rio Palpa. Nejvýznamnější na zdejších obrazcích je fakt, že jsou mnohem starší, než ty v Nazce. Jestliže obrazce v Nazce vznikly v době mezi 200 př. n. l. a 600 n. l., geoglyfy v Palpě se vztahují k období 800- 200 př. n. l. Je očividné, že tyto široké rýhy v Palpě jsou jakými kořeny pozdějších obrazců v Nazce.
Ať už vytvořil tyto zdejší obrazce kdokoliv, mohl se opřít o tradici o několik století starší. Stará kultura v okolí Palpy se dnes nazývá kultura Paracas. Za své jméno vděčí poloostrovu Paracas, který leží severně od Palpy. Na palpských čarách se rovněž nacházejí staré kamenné stavby a v nich obětní dary. Právě zde, v Paracasu, bylo nalezeno velké množství deformovaných lebek.
Podaří se nám někdy toto tajemství rozluštit? Jednalo se snad o nějaký experiment vysoce vyspělých návštěvníků z Vesmíru, který potom stále ostatní následovali? Potom by tyto lebky, zírající na nás z vitrín muzeí byly důkazem, svědčícím právě pro takovou návštěvu.
S těmito záhadnými nálezy by mohl souviset i exponát, uložený v muzeu v San Pedro de Atacama. Tato malá dřevěná soška se, stejně jako mnoho jí podobných, může pochlubit jakousi "helmou", kterou obklopuje věnec paprsků. Stejné sošky či postavy jsou vyobrazeny na skalách Val Camonica. Možná že rozluštění této záhady, která jistě souvisí s tajemnými obrazci na planině Nazca, přinese další archeologický průzkum.