Drážďanský kodex a cykly dlouhé 63 081 429 let
Drážďanský kodex a cykly dlouhé 63 081 429 let
Mayové dobře znali dráhy planet i v jejich vzájemných vztazích, věděli přesně o oběžné dráze Země při putování okolo Slunce, dokonce počítali s přesností čtyř míst za desetinnou čárkou - oběžnou dobu stanovili na 365,2420 dne. Dnešní počítače udávají čas 365,2423 dne!
Oběžná data, která platí pro Venuši, vypočítali Mayové tak přesně, že se za století rozcházejí s realitou o pouhou půlhodinu, a za šest tisíc let jen o pouhý jeden jediný den! Mayská civilizace však šest tisíc let zdaleka netrvala. Jak si tedy dávní hvězdáři mohli svoji vypočítanou hypotézu o jednodenní odchylce za 6000 let ověřit?
Je očividné, že Mayský kalendář, starý stovky a stovky let, byl sepsán s takovou přesností jen díky dlouhodobým astronomickým pozorováním a sestává z naprosto ojedinělých cyklů., které se stále opakují.
Zvláštní je, že tyto cykly nepracují, tak jako jiné součásti kalendáře u ostatních národů se dny, měsíci a roky, ale s neskutečně dlouhými časovými periodami, z nichž nejdelší je pro nás asi jen těžko představitelná: 63 081 429 let! Napadá nás tedy logicky, na co asi potřebovali Mayové počítat v tak velkých časových horizontech?
Pozoruhodné na Mayském kalendáři je také to, že jako jediný kalendář na světě, hovoří o tom, že čas plyne v kruzích. Přesto, nebo možná právě díky tomuto systému, snese dnes srovnání s dnešními podobnými soustavami, vytvořenými týmy vědců a za pomoci moderních počítačů.
Mayové propočítali i cykly Slunce, pravidelně se opakující pro 5 6125 letech a dále vypočítali například i datum úplného zatmění Slunce - které nastalo v Mexiku v roce 1991 - a které předpověděli s přesností na několik sekund!
V poslední době se ukazuje, že dokonce věděli o nynější planetární konstalaci, a také se zmiňovali o temné trhlině ve středu naší galaxie Mléčné dráhy, kterou astronomové nazývají černá díra a jejíž hmota je tří milionkrát hutnější, než hmota sluneční koule.
Podle předpovědi z Drážďanského kodexu odstartovalo v roce 1991 zatmění Slunce proces, který povede "k setkání s vládci hvězd,"neboli s kosmickou inteligencí. Je očividné, že astronomické znalosti Mayů jsou i dnes stále více než ohromující.
Mayští kněží všechny tyto údajnými bohy předané vědomosti pečlivě opatrovali a dohlíželi na to, aby se nic z tohoto posvátného dědictví neztratilo. Pyramidy se tedy nestavěly jen proto, že by je lidé snad z nějakého důvodu potřebovali, ale proto, že to bylo nutné k astronomické orientaci.
Podle údajů mayského kalendáře byly tak budovány chrámy a města v Chichén Itzá, Tikalu, Copánu a Palengue, stejně jako vodovodní nádrže, silnice a primitivními nástroji se po tisíc let do kamene vytesávaly podivuhodné sochy.
Kněží vytvořili dokonce i nové náboženství boha Kukulkana, neboli "Létajícího hada", který, až se vrátí z hvězd, převezme všechny připravené stavby a bude žít znovu mezi lidmi.
Kdo byl král Pacal?
Spisovatel a záhadolog Erich von Daniken ve své knize s názvem "Znamení z vesmíru" píše o Mayích toto:
"Zájem Mayů o astronomii není žádným dostatečným zdůvodněním naší hypotézy, podle níž jde o styk s bytostmi z jiných planet. Velké množství dosud nezodpovězených otázek však vzbuzuje rozpaky. Odkud znali Mayové Uran a Neptun?
Proč na hvězdárně v Chichén Itzá nesměřují vyhlídkové věže k nejjasnějším hvězdám?
O čem vypovídá již světově známý v kameni vytesaný obraz z Palenque, na němž letí bůh v raketě? Jaký smysl měl mayský kalendář se svými výpočty zahrnujícími 400 milionů let? Kdo Mayům zprostředkoval jejich neuvěřitelné astronomické znalosti?
Je každá skutečnost sama o sobě nahodilým výplodem Mayského ducha, nebo se za každou skutečností, a tím spíše za všemi skutečnostmi dohromady, skrývá mnohem víc, snad nějaké převratné poselství určené budoucnosti, která z tehdejšího pohledu byla nanejvýš vzdálená?"
Jedno je jisté, král Pacal, vládnoucí Mayům v 7. století spolu se svým synem Chilanem Bahlumem, vždy tvrdil, že oni oba jsou potomky bohů, kteří přišli z hvězd a od lidí se odlišovali vzhledem i schopnostmi.
Že nejde jen o výtvor bujné fantazie, potvrzuje objev mexického archeologa Alberto Ruize Lhuilliera, který dne 15. června roku 1952 objevil hluboko pod Chrámem nápisů v Palengue tajnou kryptu. Tady se nacházela hrobka krále Pacala.
Když Lhuillier hrobku otevřel, uviděl místnost ve tvaru obdélníka o rozměrech 9x 4 metry. Boční stěny se směrem vzhůru stále zužovaly a byly pokryty podivnými malbami, zpodobňujícími devět osob, oblečených v kněžských úborech. Každý z nich svíral v ruce hůl s rukojetí hada a sluneční terč.
Uprostřed místnosti stál obrovský zdobený sarkofág, dlouhý 3m a široký 2 m. Když byla pomocí jeřábu nadzdvižena kamenná deska o hmotnosti 5 tun, zjistil Lhuillier, že v něm spočívají ostatky krále, pokryté nefritem.
Na první pohled ho však hned udivila velikost těla, která notně převyšovala běžnou výšku dospělého Maye. Nebožtík měl mít, jak bylo tehdy u příslušníka tak vysoké šlechty běžné, zapilované špičaté zuby. Kromě toho měl mít tento muž i deformovanou lebku nezvykle protáhlého tvaru.
Tělo v sarkofágu ale nic z toho nemělo. Zato posmrtná maska, která kopírovala přesně tvar jeho obličeje, vykazovala podivný anatomický rys: nos tohoto vládce začínal mezi obočím a výrazně dělil čelo na dvě poloviny. Přesně takové rysy vidíme jen na mayských sochách. Lhuilier o tom řekl:
"Nakonec jsme se všichni shodli, že se v případě tohoto nebožtíka nejednalo o Maye. Ačkoli zemřel jako král Palengue."
Kdo ale tedy Pacal vlastně byl? Mohl mít skutečně božský či jinak řečeno mimozemský původ? Celý reliéf na sarkofágu je dodnes pro odborníky nevyřešenou záhadou.
Při bližším pohledu máme pocit, že se tajemný vládce na něm vyobrazený ubírá do svého posmrtného života v dopravním prostředku, připomínajícím nejvíc ze všeho vnitřek nějakého kosmického prostředku, nejspíše létajícího stroje- například rakety!