Stopy kam se podíváš
Stopy, kam se podíváš.
Dne 3 června 1968 se amatérský archeolog William J. Meister se svou ženou, dvěma dcerami a manželi Shapeovými vydali hledat zkameněliny fosilních trilobitů v prostoru Antelope Springs, ve státě Utah v USA. Pátrání po fosiliích bylo jeho nejmilejším koníčkem, a proto se často vydával hledat s kladívkem v ruce zbytky těchto tvorů, obývajících prvotní oceány a bažiny naší planety před 500 miliony lety.
Toho dne mu štěstí příliš nepřálo, ale za to ho za malou chvilku zavolala s jásotem všechny čtyři děvčata, aby se přišel podívat na jejich objev. Meistner na první pohled na skále neviděl nic pozoruhodného, ale protože se snažil udělat děvčatům radost, klepal kladívkem do skály na určeném místě. Jaké však bylo ale jeho překvapení, když se náhle se od skály odloupla jakási destička, na které se rýsovaly otisky lidských nohou!
Nebyly to však otisky bosých nohou, jak by se dalo čekat, ale naprosto zřetelné otisky bot zašpičatělého tvaru. Byly 32, 5 centimetrů dlouhé, v chodidle 11, 25 centimetrů široké a v patách jen asi 7,5. V místě paty byl otisk zřetelnější, jak tvor při chůzi přenesl váhu na patu. Čí bota před 440 miliony let asi v této oblasti mohla rozšlápnout trilobita?
Otisky bot rozhodně nepatřily k Meistnerovu zájmovému sortimentu, ale protože, jak jsme již poznamenali, levá noha podpatkem rozšlápla trilobita, který byl rovněž zkamenělý, a proto měl Meistner z nálezu velkou radost. Ihned ho zanesl profesoru Melvinu A Cookovi z univerzity v Utahu a ten ho posoudil jako velmi zajímavý. Doporučil Meistnerovi obrátit se na geologa Brada Steigera, což také neprodleně učinil. On i ostatní geologové po pečlivém zkoumání nakonec otisky zařadili do období kambria.
Jak se dá tento nález vysvětlit? Velice těžko. Navíc byly v oblasti Antelope Springs ke všemu objeveny ještě další dva naprosto stejné otisky.
Tady již nejde o indicie nebo o legendy, nad kterými snadno mávneme rukou. Fosilní otisky jsou prostě realitou. Můžeme si je osahat, potěžkat a zkoumat je například pomocí mikroskopu. Jsou prostě zde.
Podobně šokujícím objevem byl otisk boty v mušlovém vápenci v Nevadě, pocházející z doby triasu, kde dokonce můžeme obdivovat opravenou seříznutou a sešitou podrážku, který způsobil vědcům naprosté zhroucení představ o výskytu člověka na Zemi. Jsou totiž staré 160 milionů let. Stejně jako později nalezené otisky obuvi z uhelné sloje ve Fisher Canyonu v Nevadě. Protože uhlí má tu vlastnost, že vše dobře uchová, můžeme na podrážkách vidět dokonce stopy nití! V tomto případě odhadli geologové stáří otisku na 15 milionů let.
Podle zákona evoluce, který uznává moderní věda a tím pádem i celá naše civilizace, se člověk objevil na této planetě až za dalších 14 milionů let. To byl ovšem naprosto primitivní bytostí, která teprve před 25 000 lety počala nosit na svých nohách něco jako obuv. Komu ale potom tyto nalezené otisky mohly asi tak patřit? Zvláštní otisk podobný podrážkám obuvi užívanou kosmonauty připomínají i zesklovatělé otisky staré sto tisíc let z pouště Gobi.
Nálezy lidských šlépějí se ale neomezují jen na souš. Jsou k vidění dokonce pod vodou. V roce 1954 při snímkování mořského dna u Severního Irska zaregistroval dr. Antony Laughton z Oceánografického ústavu v Londýně v hloubce 4500 metrů něco, na co nebyl připravený: dobře viditelné zkamenělé otisky lidských nohou!
A komu asi patřily otisky bosých nohou starých 140 milionů let nalezené v Paluxy River v USA, nebo jiné lidské stopy z Tanzanie v oblasti Laetoli odhadovaných na 3,7 milionu let, či sedm dokonale zachovaných stop z Keni z oblasti Ileret,které jsou staré "jen" 1,5 milionů let?
Tyto otisky byly zkoumány technologií 3 D a počítač dokázal, že na chodidle je dobře znatelná klenba a palec směřuje rovnoběžně s prsty, při chůzi už byla váha přenášena od paty ke špičce, což je, jak víme, znak charakteristický pro člověka dnešního typu. Dá se tedy s jistotou tvrdit, že ten, kdo se zde procházel před takovou neskutečně dlouhou dobou, nepatřil k rodu Australopithekus affrensis ani k žádnému podobnému druhu vývojově ještě nedokonalých bytostí.
V roce 2003 odhalili archeologové, co jsou zač zkamenělé stopy v italském Roccamonfinu, staré 345 000 let. Tyto stopy, známé pod názvem Ďáblova stezka, 200 mm dlouhé a 1000 mm široké, tu tehdy zanechalo několik dávných Evropanů v čerstvém sopečném popelu. Díky tomu zde stojí paleontologové a geologové před téměř neřešitelnou otázkou. Jak si mají vysvětlit lidské stopy, avšak mnohonásobně větší, než mají dnešní lidé, které tu běží téměř souběžně s otisky dinosauřích nohou?
Jakým směrem se tedy podle nás ona "pozvolná" evoluce ubírala? Jak je možné, že v mladších geologických vrstvách nacházejí vědci často primitivní a nevyvinuté formy života, kdežto ve starších vrstvách naopak vysoce vyvinuté formy? Odborníci mají i na tuto otázku vždy pohotovou odpověď: Prý se geologické vrstvy mohly v průběhu věků prostě "podsouvat pod sebe!" K tomuto tvrzení není jistě již třeba dalšího komentáře.
Paluxy River není jediné místo, kde se tyto obří bosé stopy našly. Rovněž několik mil severně od Mount Vernon se prohánělo před neuvěřitelnými 250 miliony let podobné stvoření.
Až na to, že před 250 miliony let neměly žít a pohybovat se po Zemi ani savci, ani dinosauři, natož lidské bytosti. O tomto nálezu informoval dr. Wilbur Burroughs z geologického oddělení Berea College v Kentucky v roce 1931. Samozřejmě, že nález byl ihned za velkého jásotu označen za podvrh. Prostě selhala uhlíková metoda C14.Tato metoda vždy spolehlivě zabere.
Podle vědců nemají zřejmě padělatelé nic jiného na práci, než po nocích pracně vyškrabovat do země či do skalní vrstvy falešné otisky. V tomto případě ale tato osvědčená výmluva zklamala. Otisky nohou byly podrobeny zkoumání pod mikroskopem a v místě, kde se váha chodidla přenáší více na zem, byla zrníčka písku stlačena zcela jinak, než mezi prsty a pod klenbou nohy. V tomto případě bylo naopak zcela jasně prokázáno, že tyto velké otisky – chodidla měřila 23,75 a šířku měla 10,5 cm - patřily opravdu vzpřímeným tvorům lidského druhu. Pravda, tento náš prapředek byl trochu většího vzrůstu, než dnešní lidé, ale to mu nijak nezabránilo v tom, aby nezamotal hlavu všem Darwinovým příznivcům.
Ještě o trochu větší byl jedinec, procházející se v údolí řeky Mississipi u Arizony a v Novém Mexiku o trochu později, ale stejně před úctyhodnou řádkou let v době křídy, tedy před 140 miliony lety. Co si s takovými stopami máme vlastně počít? Rozhodně se vůbec nehodí do naší dokonalé skládanky představ o světě.
Stejně tak, jako dvě stě párů letních sandálů upletených z rostlinných vláken, které vypadají, jako by právě sjely z výrobního pásu nějaké továrny na plážovou obuv v Miami či v jiném známém přímořském letovisku současnosti. Pochází z jeskyně Lamos ve východní Nevadě a objevil je tam profesor Luther S. Cressman oregonské univerzity úplně náhodnou při průzkumu této jeskyně.
Stáří tohoto nezvyklého obuvnického modelu bylo určeno pomocí radiouhlíkové metody na více než 90 000 let. Odborníci z oboru archeologie a antropologie však shodně prohlašují, že člověk začal na svých bosých nohu nosit obuv přibližně před 25 000 lety! Jak je vidět, budeme asi muset přehodnotit náš oficiální pohled na vývoj lidstva jako takového.
Nemůžeme přece donekonečna zavírat oči před faktem, že podobné důkazy jsou nacházeny na všech kontinentech, přestože jsou často v tichosti zařazeny mezi "zatím neobjasněné nálezy" či "různé" a uloženy bez mediální publicity kdesi v archeologických sbírkách do některé z mnoha krabic v naději, že zájem o tyto nevhodné předměty postupně sám opadne.
Čemu tedy máme vlastně věřit? Tomu, co nám vtloukali do hlavy ve škole naši učitelé, že podle evoluční teorie člověk pěkně postupně nabíral rozum a podle toho vypadal jeho vzhled, oblékání i nástroje, - či tomu, že to bylo všechno vlastně úplně jinak a před věky tak dávnými, že se to bojíme vyslovit, mohly existovat na naší matičce Zemi bytosti daleko bizardnějšího vzhledu, či naopak mnohem rozvinutější, než si dnes dokážeme vůbec představit?