Kdo postavil chronovizor?

            Kdo postavil chronovizor?

Chronovizor je zařízení, které funguje na podobném principu jako stroj času, ale přenáší pouze obraz a zvuk. Zprostředkovává tedy jen vidění již proběhlého daného časového děje, podobně jako dnešní televize či video.

            Sestrojením chronovizoru se v 19. století v podstatě zabýval již slavný italský fyzik Guglielmo Marconi, když se snažil zachytit hlasy zemřelých lidí a reprodukovat je. Na konci 20. století uskutečnil další zajímavé pokusy teolog Alfredo Pellegrino Ernetti, který se v mládí zabýval studiem staré hudby. Byl nejen výborným vědcem z hudební oblasti, ale vyznal se i v tak náročných oborech, jako je například atomová fyzika či staré zapomenuté jazyky světa. Na malém ostrově San Giorgio v Benátském zálivu založil Ernetti ve zdejším benediktinském klášteře hudební konzervatoř s názvem Benedetto Marcello.

V ní se skrývala laboratoř, ve které se tajně, bez vědomí médií, scházela celá řada renomovaných fyziků ze všech koutů světa. Zde se konaly podivuhodné fyzikální a dokonce i parafyzikální experimenty, jejichž cílem bylo postavit stroj, který by umožnil svým tvůrcům vizuálně a akusticky si prohlédnout některé momenty z naší minulosti.

Samotný nápad uskutečnit zkonstruování podobného přístroje dostal Ernetti v době, kdy spolupracoval s Agostinem Gemellim v Miláně, kde se snažili pomocí různých filtrů oprostit gregoriánské zpěvy od ostatních tonů a vibrací. Tehdy hledal odpověď na otázku, co se vlastně stane s takto zmizelými tony. Byl si totiž jistý, že musí v nějaké formě existovat někde jinde. Řekl o tom:

"Každý člověk zanechává dvojí stopu: zvukovou a vizuální, otisk jednoznačné identity každého jednotlivce. Díky tomu existuje možnost vrátit se zpět a vidět i slyšet největší osobnosti historie a to tím, že rekonstruujeme jejich energetické stopy v podobě zvuku a obrazu.

"        

Ernetti posléze dospěl k názoru, že je stejně tak možné, že i ostatní vizuální a akustické děje je možné zachytit, jelikož nikdy nezmizí a zůstávají stále uchovány. Obklopil se proto odborníky z řad fyziků, jako byl jeho krajan Enrico Fermi, známý atomový fyzik anebo portugalský vědec a expert na kosmické lety Wernher von Braun, nositel Nobelovy ceny. Ernetti se snažil celý život tajit totožnost svých spolupracovníků i výsledky jejich společných pokusů.

Nakonec však odpověděl na otázky týkající se vidění v čase pomocí zprostředkování chronovizoru  francouzskému profesorovi pařížské univerzity Francoisu Brunemu. Jemu odhalil i detaily, které  Brune zveřejnil před několika lety, kdy vydal odbornou publikaci o hraničních vědách. Na otázku, jestli chronovizor funguje, odpověděl Ernetti takto:

"Naprosto. Kdekoli a v libovolné éře. Zkoušeli jsme nejprve zachytit projev Benita Mussoliniho. U něj nám nechyběly odpovídající podklady, abychom si mohli ověřit pravost obrazu i zvuku. Později, když jsme zašli dále od minulosti, jsme se pokusili dostat na obrazovku Napoleona I. Podařilo se nám to naprosto bez problémů."Napoleon I právě vyhlašoval svou Italskou republiku.

Účastníci pokusu se postupně dostávali stále více do minulosti. Viděli i období Římské říše se všemi jeho výjevy ze všedního i politického života a dokonce prý byli svědky i Kristovy cesty na Golgotu, kde byl ukřižován. Přitom se ukázalo i pár skutečností, do té doby neznámých:  Ježíš nenesl kříž, ale příčné břevno a Veronika, která mu podle legend měla otírat čelo, vůbec nebyla v průvodu. Zdá se, že o vynálezu chronovizoru není tedy pochyb.

"Viděli jsme úplně všechno. Utrpení v zahradě, zradu Jidáše i události na Kalvárii", tvrdí Ernetti.

Chronovizor tedy přijímá, dekoduje a transformuje elektromagnetickou energii, kterou za sebou zanechává každá událost a pak ji obnovuje jako zvukový záznam na obrazovce. Jak pronikla zpráva o existenci chronovizoru na veřejnost, nastal rozruch. Jak je lidskému rodu vlastní, jedni odborníci zastávali názor, že jde o převratný vynález, druzí naopak tvrdili, že jde o šikovný podvod.

Ernetti se proto rozhodl uveřejnit jako důkaz v italském deníku La Domenica del Corriere fotografii Kristova obličeje, pořízenou z obrazovky chronovizoru během pokusů. Fotografie byla otištěna dne 2. května 1972 a vyvolala pravé pozdvižení. Ihned se však objevily nejrůznější dohady, odkud tuto fotografii Ernetti okopíroval. V úvahu připadá například dřevořezba Krista španělského umělce Cullota Valey.

Ernetti se reakce medií zalekl, protože si dovedl představit možné důsledky takového vynálezu. Vždyť by bylo možné sledovat konání všech jedinců, které se událo v minulosti. Tím by lidé naprosto ztratili své soukromí. Jak se Ernetti vyjádřil:

"To by mohlo vytvořit nejobávanější diktaturu, jako kdy svět viděl." Proto se prý rozhodl on i celý tým dvanácti odborníků přístroj demontovat. Otázkou zůstává, zda se opravdu vědcům podařil tento převratný vynález, či šlo jen o velký podvod.

Dalším důkazem kromě fotografie Kristova obličeje, svědčícím pro existenci chronovizoru, měl být ztracený text hry Thyestés od římského básníka Quintuse žijícího v letech 239-189 př. n. l, označovaného za otce římské literatury. Odborníci se snažili prokázat, že jsou v tomto textu používaná latinská slova, která neodpovídají době vzniku této hry a že jednotlivé verše jsou kratší, než v té době bylo zvykem.

            Americký záhadolog a publicista Lee Krystek napsal o chronovizoru dokonce v roce 2000 knihu s názvem Chronovizor otce Ernettiho- vytvoření a zmizení prvního stroje času na světě. V ní se tvrdí, že v roce 1994 se na smrtelné posteli Ernettti přiznal, že celý vynález byl podvrh.

Wernher von Braun, ostatní vědci, kteří se pokusů zúčastnili- a rovněž Francois Brune, však stále tvrdili a tvrdí, že fotografie Kristova obličeje je opravdovým originálem a že chronovizor opravdu fungoval.