V zapadlém koutě Mikronésie můžeme najít jednu z největších stavebních hádanek minulosti. Pro luštitele záhad je to tvrdý oříšek. Nan Madol leží na ostrově Ponhpei, na mapě ho najdeme uprostřed Tichého oceánu, na stošedesátém stupni zeměpisné délky.
Na 92 umělých ostrůvcích a pod mořskou hladinou leží ruiny dávno opuštěného města, podzemní hrobky a chodby, ve kterých by se měly podle zdejších pověstí nacházet hrobky s kostmi dávných obrů. Obyvatelé Mikronésie však odjakživa stavěli jen chýše se střechou s palmového listí. Postavila tedy tento dávný div světa nějaká zaniklá civilizace?
Teoreticky by žádná ze zdejších staveb neměla vůbec existovat. Z bujné zeleně se zde zdvihají podivné černé zdi, vysoké místy až 11 metrů. Neleží však jen na pevnině, ale i v moři.
Jaký důvod měli dávní stavitelé ke zbudování umělých obdélníkových ostrůvků, když všude okolo je plno korálových ostrovů? K takovému nadlidskému výkonu jistě bylo zapotřebí nejméně několika tisíc pracovníků. Proto bývá tato monumentální stavba nazývána také často Benátkami Pacifiku.
Podobně jako v Egyptě bylo i zde přemístěno velké množství balvanů vážících pět až padesát tun. Obrovské zdi jsou podle odborníků sestaveny ze zhruba 250 milionů kamenů! K tomu by bylo určitě zapotřebí mnoho tisíc dělníků. Ale na ostrovech v Mikronésie nikdy nežilo tolik obyvatel. Dodnes najdeme v okruhu 2,5 tisíce kilometrů v okolí Nan Madolu nejvýše 50 tisíc obyvatel.
A jakým způsobem vlastně dávní stavitelé tyto kameny přemisťovali? Vědecké vysvětlení, že byly převáženy po vodě na bambusových vorech, bylo vyvráceno v roce 1995, kdy při natáčení dokumentárního filmu byl podniknut pokus převézt blok o váze jedné tuny. Tento film o Nan Madolu byl natáčen pro kanál Discovery Chanel a ukázal jasně, že několikatunové bloky čediče nemohly být tímto způsobem přepravovány. Archeologové jsou proto jen neradi, ale nucení přiznat, že jim nezbývá, než uznat, že je toto město pro ně dosud záhadou.
Domorodci mají pro přepravu obrovských bloků své vysvětlení: Podle legend byl Nan Madol zbudován pomocí magie. Pomocí určitých zvuků a tonů, které používali zdejší bohové k přepravě bloků, létaly čedičové sloupy na místo určení. Zde se nám vybavují legendy o přepravě soch na Velikonočním ostrově. Také zde prý řídila přepravu obrovských soch jakási mana.
Podle záhadologa a spisovatele Ericha von Danikena údajně postavili toto tajemné město mimozemšťané. Nebo znali snad dávní stavitelé nám neznámé technologie? Faktem ale zůstává, že dodnes netušíme, kdo byli dávní stavitelé a ani odkud přišli. Také stáří celého komplexu zůstává zatím zahaleno závojem tajemství. Od roku 1870, kdy sem poprvé vstoupila noha bělocha, polského etnografa Jan Stanislawa Kubary, nebylo o tomto kamenném komplexu dosud zjištěno celkem nic nového.
Jedna z legend uvádí:
"Jednou připlula z nebe kanoe a vznášela se nad ostrovem. Na její palubě byli tři muži. Muži vzali jednoho vysokého náčelníka západního Nan Madolu na palubu. Odletěli s ním. Když přiletěl zpátky, byl vysoký náčelník jmenován prvním králem."
Podle domorodců se zde našly také obří kosti, třikrát větší, než u běžného člověka. Kromě jiných staveb se zde také údajně nacházejí mohutné kamenné hrobky a podzemní chodby. Tyto chodby mají spojovat jednotlivé ostrůvky a podmořské jeskyně.
V roce 1910 patřil ostrov pod německou zprávu. Tehdejší Guvernér Victor Berg přes zákaz nanmarkiho vstoupil do jedné z hrobek a otevřel rakve. Ležely v nich kosti obrů vysokých dva i tři metry, Místní duchové si však dobře hlídají svá tajemství. V okamžiku se spustila silná bouře a z nedaleké pevniny zaslechli obyvatelé podivné troubení na mušle. Vyděšený guvernér příštího dne ráno zemřel. Domorodci věří, že jeho smrt způsobila kletba.
Japonci před druhou světovou válkou v roce 1939 podle zprávy německého cestovatele Herberta Rittlingera nalezli v hlavní budově nazývané" Dům mrtvých" pod hladinou oceánu několik obřích koster, Podle vyprávění ležely kostry v obrovských platinových rakvích. Je to pouze výmysl? Je ale pravdou, že v té době Japonci vyvážejí velké množství platiny do Japonska. V té době byl ostrov pod jejich správnou.
Tento fakt potvrdil i slavný český amerikanista a cestovatel Dr.Miroslav Stingl a německý spisovatel Erich von Daniken. Oba navštívili ostrov v sedmdesátých letech. Daniken zde tehdy nalezl jakousi studnu, ze které vede podle zdejšího průvodce tunel až do druhého města.
Dr.Stingl ve své knize Neznámou Mikronésií o tom píše: "Daniken musel brzo odjet, ale , jeho studna , brána tunelu v Nan Madolu zůstala. Přivede právě ona mne i Ericha, i další budoucí badatele , až se jednou dom Nan Madolu vrátíme, k platinovým rakvím?.... Sám a bez potřebného potápěčského vybavení pod hladinu nenahlédnu. Nan Madol však opouštím s pevným rozhodnutím: vrátím-li se kam do Mikronésie, pak sem."
Kam se ale kostry obrů poděly? Japonci prý je údajně odvezli do Hirošimy, na níž v roce 1945 Američané svrhli atomovou bombu. Kosti byly přitom zničeny. Pokud by se jednalo o pravdivé tvrzení, musela mít rasa obřích lidí výborné vědomosti o zpracování platiny.
Domorodci se dosud do ruin neodvažují. Slýchají prý po setmění odtud podivní zvuky a vídají nad nimi v noci přelétávat záhadné světelné koule. Věří, že ukryté poklady střeží zlí duchové. V noci se zde ozývají naříkavé zvuky. Dodnes zde v Mikronésii kolují pověsti o tom, že záhadní obři byli dávní obyvatelé prastarého kontinentu Mu.
Ten se ale před 12 000 lety potopil. Bájný kontinent Mu se kdysi rozkládal od Mikronésie až k Velikonočnímu ostrovu. Na něm žila rasa velmi vzdělaných lidí a obrů. Ve zdejších mýtech se objevují hned tři rasy obrů:jeden druh byl podobný lidem, ale odkázal létat. Druhá obří rasa, připomínala vzhledem opice a třetí byl jakýsi druh pracujících otroků pod mořskou hladinou. Vida, zase ti obři! Je také toto tvrzení také pouhou pohádkou?
V roce 2002 podnikl k těmto tajemným ostrůvkům výpravu také známý český cestovatel, spisovatel a záhadolog Ivan Mackerle. Členové jeho výpravy - jeho syn Danny Mackerle, Jan Skupien a Jaroslav Prokopec, vyrazili prozkoumat tyto tajemné stavby. 6.9 2002 odletěli do Amsterdamu a dále do Kuala Lumpuru. Další přestupní stanicí byla Manila, Guam Chuuk a nakonec-ostrov Ponphei
Cílem expedice bylo nalézt některé dosud nezasypané chodby, které spojují jednotlivé ostrovy, dále provést potápěčský průzkum podmořských jeskyní, kde údajně byly nalezeny platinové rakve s obry a zaznamenávat všechna pozorování záhadných světelných jevů.
Protože zde chtěli tábořit, kopat, potápět se a filmovat, museli dostat povolení od krále nanmarkiho. Dalo jim hodně práce, ale nakonec povolení dostali a byl jim přidělen i domorodý průvodce Walter Ringlen.
Postupně prozkoumali vstupy do podzemních chodeb i studnu, o které se zmiňoval Daniken, na ostrůvku Darong. Chodba však končila po 6 metrech kolmou skalní stěnou. Takových tunelů je na Nan Madolu mnoho.
Dále chtěli prozkoumat i podmořské město, o kterém jim vyprávěl Walter. Jeho dědeček prý město uviděl, když jednoho dne při rybolovu zasáhl harpunou želvu, která ho vtáhla do hlubiny. Viděl dole kamenné domy, ulice a sloupy obrostlé mušlemi a korály. Proto se členové výpravy vydali k ostrůvku Nan Dawas, kde na jeho zadní straně lze vidět zeď, která mizí v oceánu.
Potápěčské láhve jim naštěstí zapůjčila mladá Američanka Eleen, která zde pracovala na přírodovědné stanici, studující chování zdejších mořských mušlí. Potápěči po chvíli opravdu v hloubce pod hladinou moře spatřili vysoké kamenné sloupy, stojící v jedné přímce, jakoby podél ulice.