Lebky z křišťálu- informační banky?

    Lebky z křišťálu – informační banky?

    Skull of Doom - Lebka osudu

     K nejúžasnějším artefaktům, objevené na naší planetě, patří jistě broušené lebky z křišťálu a jiných drahokamů.

        Tyto neobyčejné lebky byly nalezeny po celé zeměkouli - a vědci o nich vedou stále vášnivé spory, protože k jejich výrobě musela být použita vyspělá technika.

        Podle některých badatelů pocházejí lebky z dávné zmizelé Atlantidy, jiní soudí, že je možné s jejich pomocí navázat spojení s jinými rozměry a nechybí ani tvrzení, že se v nich ukrývají obrazy UFO, přicházejících z jiných koutů vesmíru.

        Jedním z nejkrásnějších - a také nejspornějších - objevů je bezesporu lebka, nalezená v roce 1927. Tehdy prováděl ve Střední Americe a v Jižním Britském Hondurasu (Belize) vykopávky Frederik Mitchell - Hedges, kterému přezdívali všichni Mike.

        Během expedice do Lubaantunu, sídla dávného kmene Mayů, kopal během sedmi let se svými spolupracovníky na nalezišti, kde doufal nalézt pozůstatky této závojem tajemství dosud obestřené mayské civilizace.

         Jednoho dne si všimla jeho adoptivní dcera Anna Mitchell – Hedgesová, že se dole v hloubce poblíže oltáře něco zalesklo

         Otec ji proto uvázal kolem pasu provaz a spustil ji dolů, aby prozkoumala původ onoho tajemného světla. Všichni okolo strnuli překvapením. To, co se lesklo mezi kameny, byla horní část křišťálové lebky. Měřila na výšku přesně 3 centimetrů, na výšku taktéž a její délka činila 18 centimetrů.

O tři měsíce později byla nalezena ještě pohyblivá spodní čelist. Celá lebka tedy váží 5,3 kg. V lebce však jako by bylo něco zlověstného. Sám Mitchell- Hedges přezdíval své lebce "Skull of Doom"- "Lebka prokletí" nebo také "Lebka osudu" a popisoval ji jako ztělesnění všeho zla.

          Možná právě proto je Lebka osudu uložena od roku 1974 jako dar Mitchel - Hedgesovy dcery v Muzeu amerických indiánů v New Yorku.

         Zde se jí zabýval šest let vynikající americký muzejní restaurátor a odborník na křišťál Frank Dorland, který byl fascinován jejím dokonalým provedením. Objevil, že lebka je dokonalá i po anatomické stránce-stejně jako u člověka je dolní čelist pohyblivá a je uložená kloubními hlavicemi v kloubních jamkách. Předlohou k ní byla lebka ženy.

         Hedges, stejně jako ostatní vědci po něm, vyjádřil domněnku, že sloužila zřejmě při náboženských obřadech ke koncentraci kněží. Ti mohli touto cestou zaslat kletbu způsobující smrt na dálku na své nepřátele. Díky těmto všem unikátním vlastnostem se z ní stala jedna z nejzáhadnějších artefaktů současné vědy. Jeden z vědců, který tuto lebku zkoumal, se vyjádřil takto:

        "Ta zatracená věc by vlastně neměla vůbec existovat!"

          Frank Dorland zase prohlásil, že lebka při bližším pozorování, které prováděl:

         "Někdy měnila barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůní a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou několik minut ji obklopovala svatozář!"

          Mimoto bylo dokázáno, že díky schopnostem odrážet a lomit světlo mohl z lebky za určitých okolností - a pokud ji také mayský kněz podržel v určitém úhlu - vyšlehnout až neuvěřitelně silný a omračující plamen ohně.

         Frank Dorland také řekl:

        "Když pomineme působení nadpřirozených sil, ... museli Mayové zhotovit lebku ručním leštěním. Je to nepředstavitelná práce, která trvala možná celá staletí, nezávisle na náboženských a politických poměrech. Dovedeme si jen stěží představit, jak by k takto vytýčenému cíli tvrdošíjně kráčela jedna generace za druhou."          

         Navíc bylo zjištěno, že v dutině ústní má lebka hranol, který umožňuje vysílat světlo z čela ven, jakýmsi třetím okem.

         Pokud kněží umístili do prostoru pod lebku svíčku, rozzářily se očnicové dutiny a z obou vycházely dva paprsky přímo z nitra imaginárních zornic. Za určitých podmínek se tak předměty, které byly pod lebku umístěny, mohly promítat přímo do ní.

         Dorland o svých pokusech později napsal:

        "Dovedeme si přestavit, jaký účinek vyvolala lebka visící v polotmě nad oltářem, lebka se svítícíma očima, lebka pohybující čelistí a vyslovující rozkazy bohů. Zvláště, když v ní bylo možné vidět různé předměty jako lidské obličeje, zvířata a nadto výplody vlastní fantazie v blýskavé hře světel a stínů.

         Sám jsem zkoumal, jak působí křišťálová lebka na citlivé osoby. Některým se zrychlil puls, jiné začaly pociťovat žízeň, cítit různé pachy některé osoby dokonce usínaly. Kněží, kteří ovládali tajemství lebky, museli získat pověst všemohoucích bytostí."

                                   Tajemná lebka "ET"a záhadná technologie

         Kromě "Lebky osudu" byly nalezeny ale ještě další lebky. Křišťálová hlava " The Jezuit", "Baby Luv" z Ukrajiny, dále "Lazuli" z Peru, "Oceana" z Brazílie a také "Shui Ting", kterou objevil čínský archeolog v roce 1870 z jihozápadního Mongolska.

         Známá je i křišťálová lebka "Max" z Texasu, a také křišťálová lebka z Mexika, vystavená v pařížském muzeu Trocadéro či malá křišťálová hlava jménem "Sha Na Ra", která se nachází nyní v Britském muzeu.  U ukrajinského města Lvov byla na počátku 18. století objevena velká lebka vážící 7,5 kg z jednoho kusu růžového křemenného skla.

        Zvláštní je bizardní lebka zhotovená z kouřového křemenného skla, pocházející z Guatemaly, která byl nalezena v roce 1908 a jíž se pro její naprosto cizorodý vzhled přezdívá "ET".

        Nápadné jsou na ní zejména její obrovské oči mandlového tvaru, jejichž důlky byly původně osázeny smaragdy, což mohlo ještě více zvýraznit magické vyzařování lebky.

        Připisují se jí opravdu pozoruhodné věci: Někteří lidé při pohledu na ni upadají jakoby do tranzu, na jiné působí magickým vyzařováním a na další osoby má léčivé účinky.

        Křišťál má podle Mohsovy stupnice tvrdost 7. Znamená to tedy, že ho lze opracovávat jen ještě daleko tvrdším materiálem, tedy jen rubínem anebo diamantem. Podle názorů mineralogů pochází křišťál, ze kterého je lebka zhotovena, z Brazílie.

         Háček je v tom, že podle odborníků nemají Brazilci v broušení takto velkých kusů křišťálu žádnou tradici. Pokud bychom se přikláněli k názoru, že některé lebky, pocházející z Jižní Ameriky vytvořili Aztékové, pak je jistě také používali při svých náboženských obřadech.

        Aby bylo záhad ještě trochu více, je zřejmé, že každá lebka byla po dokončení ještě dobroušena vodou a jemnými písky, nanášené na povrch křišťálu v podobě jakési kaše.

         Stejného způsobu leštění se používá dnes při výrobě skleněných zrcadel, používaných v astronomii. Celá práce trvala, pokud počítáme jen jednu osobu, protože by si asi více osob na tak malém předmětu při práci překáželo, zhruba 1600 let.

         Tato doba překonává i dobu potřebnou ke zhotovení čínských porcelánových souborů, na kterých pracovalo postupně několik generací, aby pak byla odevzdána překvapenému synovi toho, kdo objednávku před mnoha lety zadal.

         Další záhadou je, že na lebkách nebyly nalezeny žádné stopy, které by nutně každý nástroj, který by byl při práci jejími tvůrci použit, samozřejmě zanechal. Není rovněž možné, aby byly lebky tak dokonale opracovány jen s pomocí tehdejších primitivních prostředků.

         Navíc jsou lebky perfektně vyleštěné a vyhlazené, a proto jsou dnes řazeny mezi předměty nevyčíslitelné hodnoty.

         Lebky byly vytesány zcela nelogicky proti směru přirozených křišťálových vláken, což by bylo- i za použití dnešních nástrojů- nesmírně pracnou a velice riskantní záležitostí. Stačil by totiž jeden miniaturní pohyb -  a celé dílo by bylo zničeno.

        Jakou technologii při výrobě lebek dávní jejich tvůrci používali, není dosud známo.

                                               Mayové a "Planeta dětí"

Podle dochovaných legend Mayové věřili, že křišťálových lebek bylo na světě původně celkem 13. K čemu asi tak sloužily? Do dnešní doby jich bylo nalezeno ale pouze 12. Takové číslo jistě není náhodné.

          Podle mayských legend totiž existuje ve vesmíru kromě naší Země ještě dvanáct obydlených planet. Naše Země byla nazývána v těchto mýtech "Planetou dětí." Každá lebka byla prý dovezena z jedné planety, byla vytesána z jiného nerostu a bylo do ní ukryto množství informací vždy o jednom z těchto světů. To by mohl potvrzovat nález lebky, zhotovené z jadeitu.           

          Poslední, třináctá lebka, pak obsahovala všechno vědění a informace o všech těchto světech a vydávala podle mayských legend nevyšší možnou energii na Zemi. Ta však zatím nalezena nebyla.

         Až se jednoho dne všechny lebky spojí, nastane "návrat bohů". Tato pověst jistě zní jako závěrečná scéna z dobře známého filmu o Indianu Johnesovi. Kdyby to ovšem nebyla zřejmě pravda.

         Bylo by vůbec něco takového možné?

         Podle počítačových expertů z americké firmy IBM ano, jelikož bylo prokázáno, že každý krystal dokáže uchovat více než několik milionů informací.

         Jsou tedy tajemné křišťálové lebky snad jakýmsi spouštěčem, který odstartuje v budoucnosti začátek nové éry? Anna Mitchel Heddgesová je přesvědčena, že je to tomu tak.

                                     Lebky z křišťálu – informační banky?

                                           Skull of Doom - Lebka osudu

        K nejúžasnějším artefaktům, objevené na naší planetě, patří jistě broušené lebky z křišťálu a jiných drahokamů.

        Tyto neobyčejné lebky byly nalezeny po celé zeměkouli - a vědci o nich vedou stále vášnivé spory, protože k jejich výrobě musela být použita vyspělá technika.

        Podle některých badatelů pocházejí lebky z dávné zmizelé Atlantidy, jiní soudí, že je možné s jejich pomocí navázat spojení s jinými rozměry a nechybí ani tvrzení, že se v nich ukrývají obrazy UFO, přicházejících z jiných koutů vesmíru.

        Jedním z nejkrásnějších - a také nejspornějších - objevů je bezesporu lebka, nalezená v roce 1927. Tehdy prováděl ve Střední Americe a v Jižním Britském Hondurasu (Belize) vykopávky Frederik Mitchell - Hedges, kterému přezdívali všichni Mike.

        Během expedice do Lubaantunu, sídla dávného kmene Mayů, kopal během sedmi let se svými spolupracovníky na nalezišti, kde doufal nalézt pozůstatky této závojem tajemství dosud obestřené mayské civilizace.

         Jednoho dne si všimla jeho adoptivní dcera Anna Mitchell – Hedgesová, že se dole v hloubce poblíže oltáře něco zalesklo

         Otec ji proto uvázal kolem pasu provaz a spustil ji dolů, aby prozkoumala původ onoho tajemného světla. Všichni okolo strnuli překvapením. To, co se lesklo mezi kameny, byla horní část křišťálové lebky. Měřila na výšku přesně 3 centimetrů, na výšku taktéž a její délka činila 18 centimetrů.

O tři měsíce později byla nalezena ještě pohyblivá spodní čelist. Celá lebka tedy váží 5,3 kg. V lebce však jako by bylo něco zlověstného. Sám Mitchell- Hedges přezdíval své lebce "Skull of Doom"- "Lebka prokletí" nebo také "Lebka osudu" a popisoval ji jako ztělesnění všeho zla.

          Možná právě proto je Lebka osudu uložena od roku 1974 jako dar Mitchel - Hedgesovy dcery v Muzeu amerických indiánů v New Yorku.

         Zde se jí zabýval šest let vynikající americký muzejní restaurátor a odborník na křišťál Frank Dorland, který byl fascinován jejím dokonalým provedením. Objevil, že lebka je dokonalá i po anatomické stránce-stejně jako u člověka je dolní čelist pohyblivá a je uložená kloubními hlavicemi v kloubních jamkách. Předlohou k ní byla lebka ženy.

         Hedges, stejně jako ostatní vědci po něm, vyjádřil domněnku, že sloužila zřejmě při náboženských obřadech ke koncentraci kněží. Ti mohli touto cestou zaslat kletbu způsobující smrt na dálku na své nepřátele. Díky těmto všem unikátním vlastnostem se z ní stala jedna z nejzáhadnějších artefaktů současné vědy. Jeden z vědců, který tuto lebku zkoumal, se vyjádřil takto:

        "Ta zatracená věc by vlastně neměla vůbec existovat!"

          Frank Dorland zase prohlásil, že lebka při bližším pozorování, které prováděl:

         "Někdy měnila barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůní a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou několik minut ji obklopovala svatozář!"

          Mimoto bylo dokázáno, že díky schopnostem odrážet a lomit světlo mohl z lebky za určitých okolností - a pokud ji také mayský kněz podržel v určitém úhlu - vyšlehnout až neuvěřitelně silný a omračující plamen ohně.

         Frank Dorland také řekl:

        "Když pomineme působení nadpřirozených sil, ... museli Mayové zhotovit lebku ručním leštěním. Je to nepředstavitelná práce, která trvala možná celá staletí, nezávisle na náboženských a politických poměrech. Dovedeme si jen stěží představit, jak by k takto vytýčenému cíli tvrdošíjně kráčela jedna generace za druhou."          

         Navíc bylo zjištěno, že v dutině ústní má lebka hranol, který umožňuje vysílat světlo z čela ven, jakýmsi třetím okem.

         Pokud kněží umístili do prostoru pod lebku svíčku, rozzářily se očnicové dutiny a z obou vycházely dva paprsky přímo z nitra imaginárních zornic. Za určitých podmínek se tak předměty, které byly pod lebku umístěny, mohly promítat přímo do ní.

         Dorland o svých pokusech později napsal:

        "Dovedeme si přestavit, jaký účinek vyvolala lebka visící v polotmě nad oltářem, lebka se svítícíma očima, lebka pohybující čelistí a vyslovující rozkazy bohů. Zvláště, když v ní bylo možné vidět různé předměty jako lidské obličeje, zvířata a nadto výplody vlastní fantazie v blýskavé hře světel a stínů.

         Sám jsem zkoumal, jak působí křišťálová lebka na citlivé osoby. Některým se zrychlil puls, jiné začaly pociťovat žízeň, cítit různé pachy některé osoby dokonce usínaly. Kněží, kteří ovládali tajemství lebky, museli získat pověst všemohoucích bytostí."

                                   Tajemná lebka "ET"a záhadná technologie

         Kromě "Lebky osudu" byly nalezeny ale ještě další lebky. Křišťálová hlava " The Jezuit", "Baby Luv" z Ukrajiny, dále "Lazuli" z Peru, "Oceana" z Brazílie a také "Shui Ting", kterou objevil čínský archeolog v roce 1870 z jihozápadního Mongolska.

         Známá je i křišťálová lebka "Max" z Texasu, a také křišťálová lebka z Mexika, vystavená v pařížském muzeu Trocadéro či malá křišťálová hlava jménem "Sha Na Ra", která se nachází nyní v Britském muzeu.  U ukrajinského města Lvov byla na počátku 18. století objevena velká lebka vážící 7,5 kg z jednoho kusu růžového křemenného skla.

        Zvláštní je bizardní lebka zhotovená z kouřového křemenného skla, pocházející z Guatemaly, která byl nalezena v roce 1908 a jíž se pro její naprosto cizorodý vzhled přezdívá "ET".

        Nápadné jsou na ní zejména její obrovské oči mandlového tvaru, jejichž důlky byly původně osázeny smaragdy, což mohlo ještě více zvýraznit magické vyzařování lebky.

        Připisují se jí opravdu pozoruhodné věci: Někteří lidé při pohledu na ni upadají jakoby do tranzu, na jiné působí magickým vyzařováním a na další osoby má léčivé účinky.

        Křišťál má podle Mohsovy stupnice tvrdost 7. Znamená to tedy, že ho lze opracovávat jen ještě daleko tvrdším materiálem, tedy jen rubínem anebo diamantem. Podle názorů mineralogů pochází křišťál, ze kterého je lebka zhotovena, z Brazílie.

         Háček je v tom, že podle odborníků nemají Brazilci v broušení takto velkých kusů křišťálu žádnou tradici. Pokud bychom se přikláněli k názoru, že některé lebky, pocházející z Jižní Ameriky vytvořili Aztékové, pak je jistě také používali při svých náboženských obřadech.

        Aby bylo záhad ještě trochu více, je zřejmé, že každá lebka byla po dokončení ještě dobroušena vodou a jemnými písky, nanášené na povrch křišťálu v podobě jakési kaše.

         Stejného způsobu leštění se používá dnes při výrobě skleněných zrcadel, používaných v astronomii. Celá práce trvala, pokud počítáme jen jednu osobu, protože by si asi více osob na tak malém předmětu při práci překáželo, zhruba 1600 let.

         Tato doba překonává i dobu potřebnou ke zhotovení čínských porcelánových souborů, na kterých pracovalo postupně několik generací, aby pak byla odevzdána překvapenému synovi toho, kdo objednávku před mnoha lety zadal.

         Další záhadou je, že na lebkách nebyly nalezeny žádné stopy, které by nutně každý nástroj, který by byl při práci jejími tvůrci použit, samozřejmě zanechal. Není rovněž možné, aby byly lebky tak dokonale opracovány jen s pomocí tehdejších primitivních prostředků.

         Navíc jsou lebky perfektně vyleštěné a vyhlazené, a proto jsou dnes řazeny mezi předměty nevyčíslitelné hodnoty.

         Lebky byly vytesány zcela nelogicky proti směru přirozených křišťálových vláken, což by bylo- i za použití dnešních nástrojů- nesmírně pracnou a velice riskantní záležitostí. Stačil by totiž jeden miniaturní pohyb -  a celé dílo by bylo zničeno.

        Jakou technologii při výrobě lebek dávní jejich tvůrci používali, není dosud známo.

                                               Mayové a "Planeta dětí"

Podle dochovaných legend Mayové věřili, že křišťálových lebek bylo na světě původně celkem 13. K čemu asi tak sloužily? Do dnešní doby jich bylo nalezeno ale pouze 12. Takové číslo jistě není náhodné.

          Podle mayských legend totiž existuje ve vesmíru kromě naší Země ještě dvanáct obydlených planet. Naše Země byla nazývána v těchto mýtech "Planetou dětí." Každá lebka byla prý dovezena z jedné planety, byla vytesána z jiného nerostu a bylo do ní ukryto množství informací vždy o jednom z těchto světů. To by mohl potvrzovat nález lebky, zhotovené z jadeitu.           

          Poslední, třináctá lebka, pak obsahovala všechno vědění a informace o všech těchto světech a vydávala podle mayských legend nevyšší možnou energii na Zemi. Ta však zatím nalezena nebyla.

         Až se jednoho dne všechny lebky spojí, nastane "návrat bohů". Tato pověst jistě zní jako závěrečná scéna z dobře známého filmu o Indianu Johnesovi. Kdyby to ovšem nebyla zřejmě pravda.

         Bylo by vůbec něco takového možné?

         Podle počítačových expertů z americké firmy IBM ano, jelikož bylo prokázáno, že každý krystal dokáže uchovat více než několik milionů informací.

         Jsou tedy tajemné křišťálové lebky snad jakýmsi spouštěčem, který odstartuje v budoucnosti začátek nové éry? Anna Mitchel Heddgesová je přesvědčena, že je to tomu tak.