Středisko dávné kultury zvané Chavín se nachází v Peru severně od Limy, v nadmořské výšce 3000 metrů. Jejím hlavním sídlem je Chavín de Huantár ležící na plošině v údolí řeky Mosna. Jeho vznik se datuje do roku 3000 př. n. l. Podle archeologů se tato vyspělá kultura objevila zcela náhle a představovala ve zdejší oblasti zcela jistě první umělecky a sociálně vysoce rozvinutou společnost, která neměla obdoby na celém americkém kontinentě. Všechny zdejší objekty vybudované z kyklopských balvanů nám silně připomínají některé známé evropské megalitické stavby.
Není jistě náhodou, že právě zde byly objeveny podivné monolity: Tellův obelisk, stála El Lanzon vysoká 4 metry a nejznámější z nich, záhadný kamenný blok vysoký 7 metrů a vyrobený z leštěné žuly, který dodnes nedává odborníkům a záhadologům na celém světě spát. Archeologové ho původně pojmenovali Jaguáří muž z Chavínu ale je daleko známější pod názvem Raimondiho stéla. Toto pojmenování získala stéla díky světoznámé kresbě badatele a geografa Antonina Raimonda z roku 1875. Ten se také zasloužil o to, že ji dnes můžeme obdivovat v národním muzeu archeologie, antropologie a historie Peru. Fotografie sádrového odlitku Raimondiho stély můžeme dnes shlédnout v Knauhofově muzeu u Penthofenu, stejně dobře ale najdeme její vyobrazení v knize známého spisovatele a cestovatele Ericha von Danikena s názvem Strategie bohů. Ten také jako první vyslovil teorii, že kresba na stéle zachycuje stroj mimozemského původu. Tento názor podpořil dokonce tvrzením, že zdejší chrám připomíná podle popisu z bible proslulý Šalamounův chrám. Ve Starém zákoně najdeme strážce ohně zahrady Eden, který by podle komentáře z bible odpovídal popisu cherubína, což bylo vlastně stvoření pracující s ohněm, kouřem a mečem. V poslední době se ale vynořila jiná, rovněž dosti převratná hypotéza. Kresba na stéle je v podstatě technickým nákresem parního stroje! Šlo o soustavu čtyř kotlů stojících nad sebou. Nejspodnější kotel symbolizuje oheň, nad ním je umístěn kotel na páru. Vrchní kotel pak sloužil k zachycování vařící, stékající kondenzované vody. Vychýlení jednoho ramene následovalo oproti taktu ke stoupajícímu tlaku páry v druhém kotli zespoda. Moment proto určoval systém záklopek. Samotná funkce tohoto zařízení byla pak celkem jednoduchá. Jak se zdá, chtěli dávní vládci Chavínu de Huantar zachovat tento převratný vynález pro příští generace. Otázkou je, na co by asi tak potřebovali obyvatelé And před dávnými věky parní stroj? Odpověď je prostá: k pohonu svých horkovzdušných balonů! Připadá vám to snad nepravděpodobné? Myslíme si totiž všichni, že tenkrát žádné balony prostě neexistovaly. Tato myšlenka však není natolik fantastická, jak se na první pohled zdá. V poslední době bylo při archeologických vykopávkách zjištěno, že se horkovzdušné balony zřejmě v dávných dobách používaly v Indii, Orientě a dokonce i v Jižní Americe. Zde byly také v hrobech nalezeny nesmírně jemné zbytky látky, která sloužila jako materiál k výrobě balonů. Toto plátno má tak vynikající hustotu, že v několika případech předstihuje i moderními stroji vyráběné speciální látky, které se používají na stavbu balonů v současnosti.
Záhadou však zůstává, jakou cestou se tato znalost dostala až do Jižní Ameriky. Takový parní stroj byl vynalezen přece teprve v 18. století Jamesem Wattem! Kdo asi tyto vědomosti předal původně primitivním domorodcům? Odpověď možná skrývají mlčenlivé kamenné hlavy neznámých bytostí v chrámu Chavín de Huantár a celý přilehlý komplex budov, který je zároveň i podivuhodnou obrazárnou vyzdobenou rytinami, hovořícími o dávné návštěvě z hvězd. Na jedné z nich vidíme tajemný předmět silně připomínající raketu.
