vyspělé lékařství doby kamenné

                 Vyspělé lékařství v době kamenné

      Trepanace

         V dějinách lidstva se stále častěji objevují důkazy, které do naší pečlivě vybudované představy o minulosti jaksi nezapadají.

          Přesto archeologické nálezy dokazují, že pravěké národy ovládaly lékařské zákroky, které používá dnes moderní medicina.

          Není divu, že vzhledem k tehdejšímu způsobu života lidí docházelo k rozsáhlým a život ohrožujícím zraněním.

          Mnohé z nalezených koster ale prozrazují, že tito jedinci byli léčeni pomocí medicínských postupů, které by patřily spíše do dvacátého století. Archeologové na celém světě odkrývají ostatky lidí z doby kamenné, podávající důkaz o tom, že na jejich lebkách byly prováděny takzvané trepanace.

          Jde o chirurgický zákrok, během kterého dochází k proražení lebky a vytvoření otvoru v ní. Viditelné stopy po hojení dokazují, že tyto operace byly úspěšné a že se tito " pacienti" zapojili znovu do dalšího života.

          Přitom podle odborných lékařů patří právě otevření lebky k jednomu z nejsložitějších chirurgickým úkonům. Zajímavě o tom píše i Hartwig Hausdorf ve své knize "Když si bohové hrají na boha":

          "Roku 1873 objevil francouzský venkovský lékař Pruniere v údolí řeky Lozere ve stejnojmenném jihofrancouzském departementu zhruba deset navrtaných lebek z doby kamenné. Když o rok později předložil své nálezy francouzskému sdružení učenců v Lille, vědci reagovali s neskrývaným překvapením a nevěřícností.

          Protože podobné objevy se ani v nejmenším neslučují s klasickým obrazem dějin pravěku, snažil se Pruniere odborný svět uklidnit domněnkou, že trepanace nebyly z terapeutických důvodů prováděny na živých lidech. Byly údajně realizovány až po smrti k "magickým" nebo "kultovním" účelům.

          Zjištění, k němuž se dospělo při podrobnějším zkoumání, že u většiny nalezených lebek následovala obnovená osifikace, zbavila zmíněnou "hypotézu o kultu" velmi rychle jejího počátečního půvabu."

          Nejčastěji byla trepanována temenní kost. Vytvořený otvor měl většinou tvar elipsy, někdy i více či méně pravidelného kruhu. Trepanační otvory měří průměrně čtyřikrát čtyři centimetry (s plusovými, či minusovými odchylkami), vzácně se setkáváme s většími otvory.

          Těmto operacím nezřídka předcházely fraktury s následným výronem krve. Hematom tlačil na mozek, a proto ho chirurgové museli co nejrychleji a nejdůkladněji odstranit. Trepanovalo se však i za účelem vyoperování nádoru.

         To je podle názorů odborníků pravda. Trepanace lebek sahá podle archeologů až do dávné minulosti lidstva, zřejmě až do konce mezolitu, tedy do doby před 12 000 lety.

          Největší rozkvět těchto operací nastal pravděpodobně v pozdní době kamenné, tedy před 10 000 lety. Tehdy se tyto zákroky prováděly k léčbě bolestí hlavy, úrazů lebky a také duševních chorob po celém světě.

          Zvlášť populární byla trepanace také ve starém v Peru, což potvrzují nálezy lebek, na kterých bylo objeveno často až pět otvorů po trepanaci. Z kosterních nálezů je zřejmé, že zejména Inkové pokládali trepanace za celkem běžnou záležitost. V Hlavním městě Inků bylo nalezeno 411 lebek, z nichž 66 neslo známky této operace. Na jiných místech to dokonce byla třetina všech zemřelých.

         Podle vědců se takto nejspíše snažili tehdejší inčtí lékaři ošetřit zranění utržená v boji. Operační rány se dokonce dezinfikovaly. K tomu se používaly výtažky z některých rostlin, které obsahovaly vysoké procento saponinů, neboli látek, podobných nejspíše dnešnímu mýdlu.

          Aby byli pacienti částečně omámení a necítili tolik bolest při navrtávání kostí, podávalo se jim pivo, které Inkové vařili z kukuřice, divoký tabák a také samozřejmě koka.  Trepanace se prováděly také v Africe a na Blízkém východě i vEn Egipto conservaban los fragmentos de hueso extraídos del cráneo, utilizándolos como amuletos religiosos. Rovněž v Egyptě byly tyto podivuhodné operace dobře známou věcí. Důkazem toho je objev dobře zachovalých lebek, na kterých byly trepanace prováděny.

          Zdá se však, že trepanace byly pouze výsadou urozených Egypťanů, zejména faraonů. Fragmenty kosti, které byly při operaci vyjmuty, nosili pak jejich majitelé jako vzácné talismany. Některým panovníkům byla otevřena lebka před smrtí, zřejmě náboženských důvodů.

          Podle zápisků na jednom z papyrových svitků, které objevil egyptolog George Smith je jisté, že operatéři v dávném Egyptě znali souvislost mezi nervovou soustavou a pohybem končetin, totéž platí i u funkce srdce a cév. Při některých zákrocích mohli dokonce provádět i lokální znecitlivění, které nemělo daleko k dnešní kryo- anestezii neboli umrtvení chladem.

          Své pacienty egyptští lékaři dokázali i naprosto omámit při operačních výkonech narkotickými preparáty, zhotovenými z živočišných, alkalických a rostlinných látek. Zatím se však některé z nich nepodařilo blíže identifikovat- jisté je, že velký podíl zde měly odvary mandragory a opia, stejně jako v sousední Sýrii.

          Jeden z papyrových svitků odhaluje 48 takových unikátních případů. Při lékařských zákrocích používali také pinzety zhotovené z obsidiánu a bronzu.

          Tyto lékařské postupy, stejné jako obvazový materiál z tenounkých vlněných a lněných tkanin, které jsou staré více než 4000 let, jsou pro egyptology a odborníky dosud záhadou.

           Další lebky s otvorem po trepanaci se našly i na Kanárských ostrovech.

          Rovněž v Evropě doby bronzové byla trepanace poměrně běžná. Na Pyrenejském poloostrově se našla řada takto umně "operovaných" lebek, které jsou staré asi 4000 let.

          Nálezů z pozdějších období je jen málo. Doposud bylo v Evropě objeveno z doby kamenné asi 450 lebek. U většiny z nich bylo důvodem ošetření zlomenin lebky a tedy následného krvácení.

          Je zajímavé, že častěji jde o mužské ostatky a zranění je na levé polovině hlavy, což by podle archeologů nasvědčovalo tomu, že tito muži byli zraněni v boji. Také na našem území bylo nalezeno několik desítek lebek s trepanačními otvory.

          Ještě ve středověku docházelo trepanacím – zřejmě za účelem odstranění bolestí hlavy, epilepsie či některých duševních nemocí.

                                             Dávné chirurgické techniky

          Co se týče techniky, jakou se trepanace prováděly, šlo podle názoru antropologů o takzvanou gratáž, což je v podstatě postupné navrtávání maličkých otvorů, které byly umístěny velmi těsně vedle sebe a nakonec rýhou spojeny, aby mohl být vylomen otvor požadovaného tvaru. K tomu se zřejmě používaly pazourkové nástroje.

          Přesný popis, jakým způsobem se tyto operace probíhaly, uvádí spisovatel Hartwig Hausdorf :

          " K nástrojům, které se tehdy používaly, musíme přiradit přesně vyrobené nože, vrtáky a pily, umožňujícím operatérům velmi rutinované otevření lebky. Lebka nalezená v nekropoli u Taforaltu (tato lokalita je stará 12 000 let), je nyní pokládána za nejstarší příklad prehistorické mozkové chirurgie. Tento nález se vyznačuje všemi příznaky zdařilé operace, kterou pacient přežil o mnoho let.

          Nesmírně čistě a exaktně vyříznuté okraje kostí se zajizvily bez viditelných komplikací. Chirurg byl nepochybně opravdovým mistrem svého oboru. Novější nálezy dokonce připouštějí závěr, že lidé doby kamenné - pokud to ovšem opravdu byli oni! - vlastnili vynikající nástroje, jejichž řez byl často kvalitnější než řez kovových břitů dnešních skalpelů.

          Přiznávám se, že tu cítím jistý problém. Nějak prostě nemohu pochopit, že několik temně neartikulovaně bručících lidí z doby kamenné pazourkovými nebo obsidiánovými noži sedí kolem svého druha a provádí na něm nejsložitější operace, před nimiž by smekli i současní chirurgové.

          To, co uvedené zásahy nevýslovně ztěžuje, je nutnost neporušit při nich v žádném případě mozkovou plenu. Ta je totiž nejdůležitější infekční barierou lidského mozku.

          Německý lékař dr. Peter Hein ve své doktorské práci analyzoval četnost a rozšíření trepanace v evropském pravěku a starověku.

          Prozkoumal přitom 334 lebek a dospěl k ohromujícímu výsledku, že nejméně 73 procent těchto prehistorických pacientů komplikovaný zásah do mozku přežilo. Je možné, že několik zmíněných operací opravdu provedli místní obyvatelé, které ovšem někdo naučil odpovídající chirurgické postupy a techniky."

          Co se týče nástrojů, které se při těchto operacích používaly, dnešní archeologové ve staroperuánských hrobech stále nacházejí široký sortiment tehdejšího chirurgického náčiní.

          Jsou to například různé škrabky, dále úžasně ostré obsidiánové žiletky, které fungují při řezání leckdy lépe než moderní lékařské skalpely a nakonec i jehly a také kovové svorky na scelování okrajů ran.

          Tyto nástroje jsou i dnes tak kvalitní, že v poslední době uvažují odborníci o tom, že tato obsidiánová ostří mohou jednou nahradit dnešní skalpely z chirurgické oceli.