Atomové peklo
Atomové peklo
Nejhroznější zbraní indických bohů byla prý Brahmastra, neboli Bráhmova zbraň, po jejímž použití by shořel celý svět na popel. Atomové zbraně tedy nejsou podle názoru některých vědců jen výsadou naší moderní doby.
Bůh Višňa ovládal zase zbraň zvanou Naradjánastra, která poněkud připomíná naváděné rakety, fungující na principu detektoru tepla a pohybu, jaké se používají dnes v americké armádě.V
I další indické texty, jako například Bhavada- ghíta, nám vyprávějí o strašných střelách, odpalovaných z podivných létajících strojů a o všemocných záhadných bozích, kteří mezi s sebou svádějí krvavé boje- právě pomocí svých zbraní se strašlivými účinky. Indická božstva Indra, Bráhma, Rudra, Jáma, Kuvera a Varuna vlastní dokonce celá otáčející se vesmírná města.
Na stopy, potvrzující pravdivost těchto příběhů, narážíme v Indii i dnes. Na obrovském území, které vede přes Indii a také Pákistán, západní Čínu a Irák, narážejí archeologové na stovky zesklovatělých vrstev půdy. Toto zelené sklo je velice podobné zesklovatělému písku, vzniklému po uskutečnění pokusných atomových výbuchů v Nevadské poušti v Novém Mexiku, kde se písek spekl do sklovitých hrudek.
Celá řada oblastí Indie zůstává i v dnešní době stále velmi špatně přístupná. Je to například skoro celé západní Bengálsko, ve kterém je možno dostat se do odlehlých území jen v měsících, kdy nejsou monzunové deště.
V tomto období míří totiž směrem k Bengálskému zálivu obrovská masa kalné vody. Badatelé a cestovatelé, kterým se podaří do těchto oblastí dostat, se musí při svém putování navíc doslova probíjet džunglí plnou nebezpečných zvířat.
4pt">Ruiny dávných měst jsou navíc zakryty bujnou vegetací. Přesto stojí za to, vydat se je hledat. Zdi jejich budov se zdají být poničeny obrovským žárem. V oblasti mezi řekou Gangou a pohořím Rádžmahál vykopali archeologové množství dávných lidských sídlišť. Všechna zanikla při strašlivé katastrofě.
Takové zříceny nalezl například cestovatel a spisovatel Spraque De Camp. V širokém okolí rozbořeného města byly skály zcela roztaveny, jakoby nějakým výbuchem neskutečné energie.
Několik skalních útvarů vypadalo, jakoby se kdysi zčásti roztekly. Jde o dosud archeology neprozkoumaný region v západním Bengálsku, poblíže bangladéšské hranice v bývalém východním Pákistánu. De Camp tehdy o možném výbuchu napsal:
"Domy musely být vystaveny enormním teplotám, které byly tak vysoké, že se kámen tavil a proměnil se v hroudy pokryté bublinatou glazurou."
Nedaleko místa nálezu těchto zesklovatělých kamenů, objevil de Camp kostru člověka. Byla zamořena vysokým stupněm radiace. Stejný názor zastává i David W. Davenport, vědec italského původu narozený v Indii. Míní, že narazil v Indii na jasné důkazy atomové exploze, která se zde odehrála před tisíci lety. Vědec doslova prohlašuje:
"Mohendžo - daro, jedno z nejstarších měst na světě, bylo zničeno atomovým výbuchem!"
Mohendžo - daro je jedním z indických měst, obestřených dodnes tajemstvím. Rozkládá se na indickém poloostrově, 350 kilometrů od Karáčí v dnešním Pákistánu. Při vykopávkách zde bylo objeveno tisíce "černých kamenů", jak nazvali archeologové hrnčířské výrobky, které musely být vystaveny extrémně vysokým teplotám, takže se roztavily.
Dále tu archeologové vykopali i třicet tisíc kosterních pozůstatků lidí, které byly znetvořeny následkem působení nesmírného žáru.
V době, kdy Indie byla součástí Britského impéria, objevil britský důstojník J. Cambell na jihu Indie v padesátých letech minulého století rozbořený chrám, jehož vnitřní dvůr byl zcela pokryt nám již známou zesklovatělou vrstvou. Na zdech bylo dokonce možné rozeznat podivné tmavé obrysy lidských postav.
Další zajímavou lokalitu najdeme v indické části Kašmíru, kde leží město Šrínagar, Tady se nachází starobylé chrámy Parhaspur a Marand. Uprostřed areálu dosud stojí zbytky pyramidy, jež se velmi silně podobá pyramidám dávných Mayů na jihoamerickém poloostrově Yucatán.
V okruhu několika kilometrů vidíme v této lokalitě stále stejný obraz- rozbořené chrámy a okolí připomínající krajinu zpustošenou jakoby po zásahu atomové pumy.
Pověstný zub času, který tak často a s takovou oblibou archeologové a vědci používají, by - ani v kombinaci s řáděním dobyvatelů a následným vypálením města - něco takového sám o sobě jistě nedokázal.
V Marandu prováděli vědci měření pomocí Greigerova počítače, registrujícího výskyt a množství radioaktivního záření. Zařízení odhalilo několik velkých ploch, vyzařujících vysoké procento radioaktivity. Jakým způsobem zde ale tato radioaktivita vznikla?