Obři - mýtus nebo skutečnost?

                                      Obři- mýtus nebo skutečnost?

          Téměř v každém národě na Zemi se tradují legendy o obrech - ohromných bytostech, podobných člověku, ale mnohem větších, oplývajících nadlidskou silou.

Dokonce i v knize Genesis, první knize Mojžíšově, můžeme najít zmínky o jejich existenci:

         "Obrové (Nephilim), pak byli na Zemi v oněch dnech, ano, i potom vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž odedávna byli, muži na slovo vzatí."(Bible, Genesis 6:4).

           Ve starém zákoně je zapsaný příběh obra Goliáše, vůdce Pelištejců, kterého porazil lstivý Izraelec David. Goliáš prý byl vysoký okolo 3,5 metrů a nosil na svém těle těžký krunýř vážící 100 kilogramů.

          Podle Bible byl dalším legendárním obrem i Og, který spal na lůžku dlouhém devět loktů, tedy asi 4 metry, nad nímž zvítězil prorok Mojžíš.

Obrem měl být podle starých řeckých bájí také Prométheus, který přinesl lidem oheň.        

          V severské mytologii byli obři považováni za pány tvorstva a za boží předky. Aztékové se zmiňovali o obrech v takzvaném druhém období světa, kdy se bůh "Tezcatlipoca vlivem svého božství přeměnil v slunce a všichni ostatní bohové stvořili obry."

        "Byli to lidé takové velikosti a síly, že holýma rukama vytrhovali stromy ze země.

 Všechny tyto gigantické bytosti prý spláchla biblická potopa světa. Dlouho byly tyto mýty považovány jen za báchorky bez reálného základu.

          Dávným Obrům jsou připisovány mnohé monumentální kamenné stavby, jako je například Stonehenge na jihu Anglie, slavné kamenné řady ve francouzském Carnaku, stejně jako chrám v Baalbeku, Kyklopské zdi v Mykénách, záhadné  megalitické staveniště v Puma Punku a starobylé město Tiwanaco v jihoamerických Andách, pocházející z úsvitu lidských dějin.

           Že je na těchto pověstech zrnko pravdy, se dozvídáme stále častěji z nálezů obřích lidských ostatků, objevených při archeologických vykopávkách v posledních staletích.

           Že by tedy staré legendy o existenci obrů nelhaly?

Mezi oficiálně potvrzené nálezy patří obr z Jávy, nazývaný vědci Megantropitecus, který žil podle vědců před 1,4 milionem let a byl vysoký nejméně 2,75cm. Jeho zuby byly rovněž velké- 6,7 x 4,7cm a vážil úctyhodných 370 - 450 kg.

          Dalším je obr z jihovýchodní Číny, který byl údajně 3-3,5 m vysoký a vážil 400 kilogramů. Podobný objev byl hlášen z Tunisu, kde v oblasti Chenini byl objeven celý hřbitov obrů, kostry o výšce 3 metrů. Vědecky je prokázán i obr z Transunalu.

           Nálezy obřích koster byly v padesátých letech 18. století registrovány na Maltě. Gion-Francico Agius de Soldanis u poloostrova Gozo, patřícího k Maltě, je neolitický chrám zvaný "Gigantija," který podle místních tradic zbudovali obři.

           Hlášení o těchto obřích podivuhodných humanoidních kostrách dochází z celého světa, nejvíce jich pochází ze Severní Ameriky. Připomeňme si tedy alespoň některé z nich:

           1821 -Tennesseee- vykopány kamenné zdi, pod nimiž ležely 2 kostry o výšce 215 cm

           1833- četa vojáků odkryla při kopání výkopu gigantickou lidskou kostru, která měla měřit více než 3,60 m a měla se pyšnit dvěma řadami zubů. Poblíže ní se našly obrovité zbraně.

           V listopadu 1856 v  Západní Virginii odkryli dělníci při kopání na vinici další děsivé pozůstatky. Mělo se jednat o kostru vysokou 3,28 metru. Tento nález popisuje i řada dalších svědků. Kostra byla však zakopána.

        1877- si horník všiml, že ze skály vyčnívá zkamenělá kost, zarostlá v křemenu, stará podle radiokarbonové metody 185 milionů let. Byla převezena do Eurek Stone. Po změření bylo jištěno, že její délka od kolena po patu měřila jeho kost 97 centimetrů.

         1879- u Whiskonsinu byly vykopány obří obratle, lebka a kosti a v kraji Ashland v americkém státě Ohio vyhrabal badatel George W. Hill obrovské ostatky humanoida měřícího téměř 3 metry. Stejný rok byl hlášen nález třímetrové kostry i z Brewersville v Indianě

        1885- v Pensylvánii v Gasterville kamenná hrobka s kostrami o výšce 215 cm a na stěnách zbytky obrázků lidí, ptáků a zvířat.

        1890- Podivné nálezy byly zaznamenány i v Egyptě, šlo o ženy a děti neobvyklého vzrůstu, takzvané "ďábelské mumie" vzhledově velmi odlišné od všech předešlých, o výšce 2 metrů.

         1898-  V Německu, v Porůří archeologové odhalili zkamenělé kosti lidí - 210-240 cm

                                   Jeskyně obřích lidožroutů v Nevadě.

          V roce 1911v americké Nevadě vykopali dělníci těžící guano, tedy přírodní hnojivo z trusu netopýrů, další překvapivý nález. 

        Důlní inženýr a amatérský archeolog John. T Reid tu odkryl v pravěké jeskyni ostatky obřích lidí s rezavými vlasy a vousy.  Jejich výška jak ke svému překvapení naměřili archeologové, byla na svou dobu unikátní, měřili od 2 do 2,5 metru.

          Tyto obry znali indiáni kmene Piutů, kteří jim říkali Si-Te-cah, jak jim říkali jejich pradědečkové.

        "Piutové říkají, že kmen Si- Te-Cah žil na jezeře u jeskyně.Piutové a dlouhonozí rusovlasí obři nevycházeli dobře. Indiáni obviňovali Si-Te-Cah z kanibalismu a vedli proti nim válku. Po dlouhém boji koalice kmenů chytila zbylé obry jeskyni nazvané dnes Lovelock," popisuje americký výzkumník Dr. Joseph Jochmans.

          Když prý zbývající Si-Te Cah odmítali vylézt ven, navršili indiáni před ústí jeskyně klestí, které zapálili a všichni obři prý zemřeli v jeskyni zadušením v hustém kouři či v plamenech. Jsou tyto pověsti, děděné po celé generace pravdivě? Vše nasvědčuje tomu, že ano.

          Při pozdějších archeologických průzkumech bylo totiž v jeskyni nalezeno 10 000 různých artefaktů, jako jsou kamenné nože, košíky a lovecké nářadí.

         Vědci ale nejevili ochotu se těmito nálezy blíže zabývat, proto horníci většinu mumií nakonec zlikvidovali a tak je vlastně zázrak, že jedna celá lebka, měřící 30 centimetrů, je dnes uložena v Humboltově muzeu v Berlíně.

          Celý případ by jistě upadl nakonec v zapomenutí, kdyby zdejší noviny Lovelock Review-Miner nepřinesly dne 19. června 1931 článek o jedinečném nálezu dvou koster na dně Humboltova jezera. Jedna z nich měla výšku 260, druhá měřila zhruba 3 metry!

          Podle další reportáže těchto novin měla být o něco později vykopána na Fridemanově ranči objeveny ostatky další obří bytosti, vysoké 230 centimetrů.

         Obrovské lidské zuby- stoličky, byly objeveny v roce 1926 v dole Eagle II. v Montaně. Horníci je našli v uhelné vrstvě staré přinejmenším 30 milionů let.

          1936- německý antropolog a paleontolog Larsan Kohl vykopal na břehu u jezera Elajyzi ve Střední Africe obří kostry 12 mužů, kteří měřili a 350-370 cm. Zvláštností je, že se honosili 2 řadami horních i dolních zubů. Jejich lebky byly podivně skoseny až po bradu.

           V Polsku se za II. světové války kopaly při hromadných popravách obří jámy, přitom byly nalezeny zkamenělé lebky o výšce 55 cm-  to je 3x více než z běžného člověka. Ten, komu by taková lebka patřila, by musel podle výpočtů měřit 3,5 metru.

           1950 V Jižní Africe byl u diamantového dolu objeven obrovský kus lebky o výšce 45 centimetrů, nad jejímiž očnicovými oblouky byly podivné výrůstky, připomínající rohy. Antropologové určili artefaktu stáří na 9 milionů let.

           Roku 2008 Gruzie, archeologové odhalili kosti obrovských rozměrů nedaleko Borjoni 

Velký kaňon- nad vesničkou Tuba City jsou obři vyrytí do skalní stěny.

           V Austrálii nalezl známý archeolog Rex Gilroy západně od Blue Montains otisky obrovských lidských nohou, palice, sekery, nože, obří páteř a stoličku o rozměrech 5x8 cm.

                                             Biblický obr z Turecka.

           V 50 letech 20. století narazili dělníci, pracující na stavbě silnice poblíže města Homsna jihovýchodě Turecka, v údolí řeky Eufrat na obrovský hranatý předmět připomínající rakev.

           Uvnitř byly ostatky tvora, připomínající svým vzhledem člověka, avšak dvakrát větší!

Bohužel byla drtivá většina zdejších nálezů zničena těžkými stroji a nikdo neví, kde domnělé kosti obrů nakonec skončily. Zmizely stejně nevysvětlitelně, jako mnoho ostatních kontroverzních nálezů obřích ostatků.

           Kopii jedné z gigantických kostí můžeme dnes ale obdivovat v Mt. Fossil Museum ve městě Crosbyton vzdáleného 400 kilometrů od Dallasu v v Texasu. Místní ředitel Joe Taylor o nálezu řekl toto:
          "Objevená stehenní kost měřila 120 centimetrů a dnes se předpokládá, že bytost, jíž patřila, byla vysoká 430 až 490 centimetrů."

          Takoví mohli být například obři, o kterých hovoří seriozní židovský historik Flavius Josephus (37-100 n. l.):
         "Bytosti s těly tak obrovskými a tvářemi tak zcela odlišnými od běžných mužů, že byli šokující na pohled a příšerní při vyjednávání."

          Naskýtá se otázka: Mohlo snad jít o nějaké dávné potomky biblického obra Oga?                              

                                               Baalbecká terasa v Libanonu.

           Ve starobylém Baalbeku, ležícím v Libanonu, 87 kilometrů severovýchodně od Beirutu, v údolí El-bekaa, můžeme vidět jednu z nejpozoruhodnějších kamenných staveb na naší planetě.

           Ruský profesor matematiky, etnologie a zároveň výborný spisovatel M. M. Agrest (1915-2005) v knize Kosmonauti starověku o Baalbeku píše:

          "Na některých místech naší planety se zachovaly zbytky starověkých staveb, které překvapují svými rozměry, jedinečností konstrukce, a různými záhadnými detaily. Pověstný triliton Baalbecké terasy, ležící v podhůří Antilibanonu, tvoří obrovské nahrubo opracované kvádry, dlouhé bezmála 20 metrů a vážící kolem tisíci tun.

           Byly přivezeny z kamenolomu a vztyčeny do výše 7 metrů. Takový úkol by byl krajně obtížný i za pomoci dnešní techniky. V lomu však zůstal jeden kvádr, už otesaný, avšak dosud spojený se skálou. Je dlouhý 21 metrů, široký 8,4 metru a vysoký 4,2 metru.

           Čtyřicet tisíc lidí by mělo co dělat, aby jím pohnulo z místa. Až dodnes se nepodařilo uspokojivě odpovědět na otázku - kdo, kdy a proč vysekal v lomu tyto kyklopské kvádry?"

           Doktor Ludvík Souček, slavný český záhadolog a spisovatel ve své dnes již kultovní knize Tušení souvislosti o Baalbeku soudí toto:

          "Nevíme, kdy a kým byla terasa v Baalbeku z kvádrů zbudována, víme však určitě, že ne Římany. Ti jen odstranili fénický chrám boha Slunce, nalézající se dosud ve zříceninách a na jeho místě, na třech obrovských kamenných blocích, zvaných triliton, vystavěli Jupiterův chrám s nejvyššími až dosud použitými sloupy, vysokými 20 metrů. Sama terasa byla tehdy už úctyhodně stará a je pochybné, zda jejími budovateli byli Féničané.

           Je velmi těžké, ne-li nemožné provést typologické srovnání- triliton totiž nemá, snad kromě zdí u Androsu (Bahamy), obdobu a protějšek. Myslím však, že vznikl značně dávno, nejspíše před stavbou pyramid nebo přibližně v téže době. Není vyloučen ani původ daleko starší. I když nepodlehneme víře v báje a legendy, je jistě zajímavé, že Baalbek je v nich označován jako nejstarší sídliště vůbec- arabské rukopisy ho považují za sídlo Adama a praotce Noeho."   

          S kolosem, vězícím dosud v lomu, o kterém píše Dr. Ludvík Souček, by dnes mohlo podle výpočtů odborníků pohnout jen 11 obřích moderních jeřábů.

           Někteří badatelé se domnívají, že by mohlo jít o dílo legendárního krále Šalamouna (970-931 př. n. l.). Bible se totiž zmiňuje o tom, že právě král Šalamoun vybudoval kdesi v poušti chrám, zasvěcený bohu Baalovi. Mohla to být tato Baalbecká terasa?

            Podle archeologů je stáří tohoto starověkého střediska odhadováno na 3000 -5000 let. Kontroverznější teorie, kterou zastává například známý švýcarský spisovatel a záhadolog Erich von Daniken tvrdí, že kdysi tyto cesty vystavěli mimozemští návštěvníci z jiných světů jako přistávací dráhu pro své létající stroje.

          Jedno je ale zcela jisté: ať už byl ale tvůrcem Baalbecké terasy kdokoliv, archeologové stále netuší, jakým způsobem byla tato megalitická stavba vlastně zbudována.

          Mohli snad tuto gigantickou stavbu, jakou Baalbecká terasa bezesporu je, zbudovat dávní obři, jejichž existenci dnes již nepopírá ani vědecký svět?

         O tom svědčí i článek, který napsal již v roce 1950 Dr. Louis Burkhalter, bývalý delegát Francouzské prehistorické společnosti v Revue de Museé de Beyrouth:

         "Chtěli bychom upozornit na to, že existenci obřích lidských ras v archeulénské epoše, (kulturní stupeň starší doby kamenné), jež vyplnila většinu doby ledové) je nutno pokládat za vědecky ověřenou skutečností."  

                                      Stavěli starověké Mykény obři?

         Další stavbou, na které se podle starých mýtů podíleli záhadní obři, jsou starověké Mykény. Ve 2. tisíciletí př. n. l. ovládalo toto opevněné město celou část jižního Řecka.

         Zdejší obvodové zdi jsou známy spíše pod názvem "Kyklopské zdivo", že bylo prý podle starých mýtů postaveno jednookými obry Kyklopy, dávnou bájnou rasou.

        Obrovské vápencové bloky a balvany jsou tady usazeny jeden vedle druhého zcela bez pomoci malty a seskupeny způsobem, který jak se zdá, odporuje gravitaci.

         Nejpozoruhodnější je ale gigantický kámen o váze 250 tun, tvořící překlad nad vysokou bránou u vchodu do takzvané  Atreovy pokladnice. Dosud nebylo uspokojivě vysvětleno, jak mohl být opracován a poté vyzdvižen do výšky několika metrů a usazen na své místo. Při použití dnešní moderní techniky by to byl opravdu těžký úkol.

         Jak asi mohl starověký člověk jen z pomoci provazů a dřevěných válců postavit tak obrovské stavby seskládané z přesně opracovaných a často i několikahranných kvádrů, které byly vytesány ze žuly či z čediče, tedy z těch naprosto nejtvrdších hornin, pokud by neměl nadlidskou sílu?  

        Mykény stojí do dnešních dnů jako velký historický otazník pro archeology a badatele.

                                               Tiahuanaco a Puma Punku.

           Největší a nejdokonalejší megalitické staveniště, rovněž připisované obrům, se nachází bezesporu Bolivii v Tiahuanacu neboli v "Městě mrtvých", ležícím ve výšce 4000 metrů nad mořem v peruánských Andách.

          Jeho stáří je dosud záhadou, archeologové je odhadují na 20-10 000 let. Toto tajemné město bylo opuštěno dlouho předtím, než do jeho trosek vstoupili Inkové a jeho zříceniny nám podávají svědectví o dávno zaniklé statisícileté civilizaci, která se v ničem nepodobá pozdějším kulturám na naší Zemi. Zde se prý na úsvitu věků scházeli samotní bohové.

           Bylo to dávno předtím, než byli stvořeni první lidé. Ty později spolu s ptáky a zvířaty stvořil Bůh Viracocha.

          Tehdy bylo prý Tiahuanaco jedním z pěti velkých měst námořní civilizace obrů a zároveň i velkým přístavem, z něhož vyplouvaly lodě na Novou Guineu, do Tibetu, Mexika a ostatních částí světa.

          Kusy zdí, vytesaných z nejtvrdších vyvřelinových minerálů, andezitu a dioritu, které ještě stojí, váží šedesát tun a jsou podpírány pískovcovými balvany o váze sto tun, zapuštěnými jako klíny do země. Dveřní otvory jsou vysoké tři metry a široké čtyři metry a jsou vytesány z jediného kusu kamene. Leží tu i velký devítitunový kámen s připravenými vydlabanými otvory pro čepy. Tyto čepy byly ale tři metry vysoké!

           Uprostřed těchto kamenných trosek poházených jako hrací kostky, asi právě tak, jak by je asi zanechali obři vyrušení ze své hry, se tyčí největší hádanka Tiahuanaca: desetitunová " Inti Punku" neboli "Brána Slunce.

           Je vytesána z jediného bloku andezitu a je tři metry vysoká a čtyři metry široká a její zpracování je prostě fantastické. Monument má všechny hrany a rýhy a úhly vybroušeny ostře a rovně jako podle pravítka.

          Ještě záhadnější artefakty leží tiše a nehybně v nedalekém" "Puma Pun