kde se vzaly ničivé zbraně II-

  Kde se vzaly ničivé zbraně II.-     Atomové peklo

          Nejhroznější zbraní indických bohů byla prý Brahmastra, neboli Bráhmova zbraň, po jejímž použití by shořel celý svět na popel. Atomové zbraně tedy nejsou podle názoru některých vědců jen výsadou naší moderní doby.

          Bůh Višňa ovládal zase zbraň zvanou Naradjánastra, která poněkud připomíná naváděné rakety, fungující na principu detektoru tepla a pohybu, jaké se používají dnes v americké armádě.V

           I další indické texty, jako například Bhavada- ghíta, nám vyprávějí o strašných střelách, odpalovaných z podivných létajících strojů a o všemocných záhadných bozích, kteří mezi s sebou svádějí krvavé boje- právě pomocí svých zbraní se strašlivými účinky. Indická božstva Indra, Bráhma, Rudra, Jáma, Kuvera a Varuna vlastní dokonce celá otáčející se vesmírná města.

Na stopy, potvrzující pravdivost těchto příběhů, narážíme v Indii i dnes. Na obrovském území, které vede přes Indii a také Pákistán, západní Čínu a Irák, narážejí archeologové na stovky zesklovatělých vrstev půdy. Toto zelené sklo je velice podobné zesklovatělému písku, vzniklému po uskutečnění pokusných atomových výbuchů v Nevadské poušti v Novém Mexiku, kde se písek spekl do sklovitých hrudek.

Celá řada oblastí Indie zůstává i v dnešní době stále velmi špatně přístupná. Je to například skoro celé západní Bengálsko, ve kterém je možno dostat se do odlehlých území jen v měsících, kdy nejsou monzunové deště.

 V tomto období míří totiž směrem k Bengálskému zálivu obrovská masa kalné vody. Badatelé a cestovatelé, kterým se podaří do těchto oblastí dostat, se musí při svém putování navíc doslova probíjet džunglí plnou nebezpečných zvířat.

Ruiny dávných měst jsou navíc zakryty bujnou vegetací. Přesto stojí za to, vydat se je hledat. Zdi jejich budov se zdají být poničeny obrovským žárem.

V oblasti mezi řekou Gangou a pohořím Rádžmahál vykopali archeologové množství dávných lidských sídlišť. Všechna zanikla při strašlivé katastrofě.

Takové zříceny nalezl například cestovatel a spisovatel  Spraque De Camp. V širokém okolí rozbořeného města byly skály zcela roztaveny, jakoby nějakým výbuchem neskutečné energie.

        Několik skalních útvarů vypadalo, jakoby se kdysi zčásti roztekly. Jde o dosud archeology neprozkoumaný region v západním Bengálsku, poblíže bangladéšské hranice v bývalém východním Pákistánu.  De Camp tehdy o možném výbuchu napsal:

        "Domy musely být vystaveny enormním teplotám, které byly tak vysoké, že se kámen tavil a proměnil se v hroudy pokryté bublinatou glazurou."

         Nedaleko místa nálezu těchto zesklovatělých kamenů, objevil de Camp kostru člověka. Byla zamořena vysokým stupněm radiace. Stejný názor zastává i David W. Davenport, vědec italského původu narozený v Indii. Míní, že narazil v Indii na jasné důkazy atomové exploze, která se zde odehrála před tisíci lety. Vědec doslova prohlašuje:

        "Mohendžo - daro, jedno z nejstarších měst na světě, bylo zničeno atomovým výbuchem!"

         Mohendžo - daro je jedním z  indických měst, obestřených dodnes tajemstvím. Rozkládá se na indickém poloostrově, 350 kilometrů od Karáčí v dnešním Pákistánu. Při vykopávkách zde bylo objeveno tisíce "černých kamenů", jak nazvali archeologové hrnčířské výrobky, které musely být vystaveny extrémně vysokým teplotám, takže se roztavily.

         Dále tu archeologové vykopali i třicet tisíc kosterních pozůstatků lidí, které byly znetvořeny následkem působení nesmírného žáru.

         V době, kdy Indie byla součástí Britského impéria, objevil britský důstojník J. Cambell na jihu Indie v padesátých letech minulého století rozbořený chrám, jehož vnitřní dvůr byl zcela pokryt nám již známou zesklovatělou vrstvou. Na zdech bylo dokonce možné rozeznat podivné tmavé obrysy lidských postav.

         Další zajímavou lokalitu najdeme v indické části Kašmíru, kde leží město Šrínagar, Tady se nachází starobylé chrámy Parhaspur a Marand. Uprostřed areálu dosud stojí zbytky pyramidy, jež se velmi silně podobá pyramidám dávných Mayů na jihoamerickém poloostrově Yucatán.

         V okruhu několika kilometrů vidíme v této lokalitě stále stejný obraz- rozbořené  chrámy a okolí připomínající krajinu zpustošenou jakoby po zásahu atomové pumy.

          Pověstný zub času, který tak často a s takovou oblibou archeologové a vědci používají, by - ani v kombinaci s řáděním dobyvatelů a následným vypálením města - něco takového sám o sobě jistě nedokázal.

          V Marandu prováděli vědci měření pomocí Greigerova počítače, registrujícího výskyt a množství radioaktivního záření. Zařízení odhalilo několik velkých ploch, vyzařujících vysoké procento radioaktivity.  Jakým způsobem zde ale tato radioaktivita vznikla?

                         Stíny na zdech a Trojjediné srdce nebes

         Na počátku 20. století si cestovatelé stop po neskutečném ohni nalezených v indických ruinách příliš nevšímali, protože je přičítali tehdejším válečným konfliktům.

         Teprve až po svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki svět pochopil tento odkaz dávných věků. V Hirošimě byl vybudován pamětní park, v jehož centru bylo ponecháno několik zdí, které výbuch nezničil.

          Na těchto zdech můžeme spatřit ke svému úděsu stíny lidských postav. Zanechali je lidé, nacházející se v epicentru obrovské exploze, kteří se doslova v okamžiku vypařili. Jejich stín ale zůstal navždy, jako živá obžaloba, otištěn na zdivu, které odolalo nesmírnému žáru výbuchu.

          Jsou to přesně takové stíny, jaké popisují badatelé a cestovatelé v troskách starobylých indických měst pohlcených dnes džunglí. Mezi nejnovější zprávy patří i hlášení o dalším neobvyklém objevu v severní Indii.

         V roce 1992 v rozsáhlé lokalitě poblíž Jodhopuru nalezl pětičlenný tým vedený Leyem Hundleyem místo s neobvykle zvýšenou radioaktivitou.

         Následné vykopávky odkryly pozůstatky dávného města, které vykazují všechny známky atomového výbuchu. Byla zničena většina budova a zahynulo tady podle skromného odhadu na půl milionu lidí. Existovaly snad před tisíci lety v Indii atomové pumy? A kdo je používal?

         Jednalo se snad o cizí mimozemské inteligence, které Indové ve svých eposech nazývají bohy, nebo šlo o vyspělou civilizaci, která přestihla v technickém vývoji svou dobu a jejíž příslušníci, stejně jako dnešní vědci, podcenili hrůznost použití atomových zbraní?   

         Je zajímavé, že podobné zbraně prý vlastnili i v Číně. V čínské mytologii nacházíme popisy zbraní, které svou ničivostí budí i dnes respekt a rozhodně nijak nezaostávají za těmi indickými.

         Pokud by potřebovali vojáci ustupovat nikým nepozorováni, pak mají k dispozici ještě jiné možnosti: kouřové clony a pláště, které je učiní neviditelnými.

          Také mayský bůh Huracan prý vlastnil ničivou zbraň, s níž smetl kdysi neposlušné lidstvo z nebes ohromnou větrnou smrští. Tento obávaný bůh byl známý také jako "Trojjediné srdce nebes":

          Raxa Caculha neboli " Zelený blesk", Chipi Caculha nazývaný "Malý blesk" a Caculha Huracan - "Jednonohý blesk".

         Vědci zprvu považovali tato jména za typickou mayskou alegorii, plnou těžko pochopitelných abstraktních pojmů. Dne 16. července roku 1954 si však na všechna tato zvláštní jména mayského boha Huracana si vzpomněli, když v americké poušti Alamogardo byla odpálena první atomová puma.

          Nejprve vyšlehl zelený blesk, poté vytryskl druhý plamen a nakonec se ve zlomku vteřiny vyhouplo do úžasné výše zelené slunce, stojící jakoby na obrovské noze. Kde asi mohli Mayové pozorovat toto divadlo? Takových otázek, na které věda hledá odpověď, je mnoho.